V mnoha vzpomínkách na skončení 2. světové války, v mnoha názorových střetech, pohledech znalců i neználků, které proběhly v naší zemi na začátku května, se úplně vytratilo jiné významné datum. Mělo sice nižší číslo, než oněch 80 let, ale nebylo nevýznamné: 9. května 1955 vstoupila Německá spolková republika (BRD) do Aliance severoatlantické smlouvy-do NATO. Jak se země, rozbitá válkou, mohla postavit na nohy tak rychle? Pomoc Marshalova plánu byla tak velká, silná, téměř všemocná?

Kromě hospodářské pomoci Spojených států mělo totiž Německo i něco, co se nedá koupit za žádnou mezinárodní pomoc, za žádné peníze. Mělo osobnost, která nemůže vyrůst pouze v dobrých dobách a která se formovala dávno před 50. léty 20. století. Osobnost Konráda Adenauera.

Rodák z Kolína ze silně katolické, středostavovské rodiny. Vystudoval práva a národní hospodářství ve Freiburgu, Mnichově a Bonnu. V mládí jej ovlivnil tzv. Kulturkampf (boj mezi pruským státem a katolickou církví). Za stranu CENTRUM (později CDU) byl v roce 1906 zvolen do rady rodného města, od roku 1917 pak starostou. V jeho době Kolín vyrostl v ekonomické a kulturní centrum. 1933 byl zbaven všech úřadů, o rok později vězněn a pak ještě znovu v koncentračním táboře v roce 1944. Tehdy ho, nemocného těžkým zápalem plic, zachránil bývalý zaměstnanec jeho bývalého městského úřadu, komunista, v té době kápo v lágru. Není třeba dodávat, že Korád Adenauer byl přesvědčený konzervativec a antinacista.

V roce 1946 zvolen předsedou CDU v britské okupační zóně. V září 1948 parlamentní rada pod jeho vedením připravila Základní zákon, ústavní listinu demokratického Německa. 15.9.1949 byl zvolen prvním kancléřem NSR.

Pokud čteme dál jeho životopis, dnes se říká CV, všechno do sebe zapadá, jako kolečka hodinek.

Nebyl to ale hodinový stroj, byla to nepředstavitelná politická práce. Spolu s Ludwigem Erhardem povznesl zničenou zemi nejen k ekonomické prosperitě, ale začlenil ji i do západoevropského politického a ekonomického systému: 1951 členství v Radě Evropy, 1952 Společenství uhlí a oceli, 1954 uznání plné suverenity Německa, 1955 vstup do NATO, 1963 narovnání vztahů s Francií podpisem Smlouvy o přátelství, stvrzenou na francouzské straně podpisem prezidenta Charlese de Gaulla. Tím se otevřela cesta k Římským smlouvám a následnému vzniku EHS.

Konrád Adenauer odstoupil z pozice kancléře v roce 1963, poté se věnoval pořádání svých pamětí. 19. dubna 1967 zemřel.

V začátcích jeho politické kariéry, kdy mu bylo pouhých 30 let, budil respekt svojí solidností, uměřeností, pečlivostí, pracovitostí. Díky svým schopnostem obnovil německou demokratickou státnost a dlouhodobou politickou stabilitu.

Konrád Adenauer podporoval myšlenku evropské spolupráce. Pokud by dnes viděl realitu Evropské unie, která se zabývá záležitostmi nepodstatnými, nereálnými, občanům mnohdy až neprospěšnými, prostě zbytečnými, asi by se podivil. Podivil by se, kam až původně dobrá myšlenka spolupráce mezi státy a národy může být dovedena, jak podivně může zmutovat.

Když vidí člověk na fotografii Konráda Adenauera a Charlese de Gaulla, vidí dva staré muže. Muže se vzděláním, zkušenostmi, odvahou a jasnými zásadami. Muže, kteří prošli velmi složitou životní cestou. Proto byli schopni vést své země, které historicky rozhodně nepojilo přátelství, k reálné, rozumné a oběma prospěšné spolupráci.

Takoví muži, takoví lidé dnes chybí. Křehké povahy čerstvých absolventů fakult humanitních studií, nebo matadoři, známí z nadnárodních bank či společností, kteří jsou dnes součástí politické scény, je nemohou nahradit. Když v televizních přenosech vidíme setkání vrcholných představitelů EU, jejich úsměvy a „vřelá“ objetí, těžko si můžeme představit, jak by obnovovali země, rozbité válkou. (V této souvislosti není možné nepřipomenou dalšího starého muže, Winstona Churchilla). Nepřeji to ani jim, ale hlavně nám. Oni by to prostě tak, jako ti staří muži, nezvládli.