Amerika slaví kulaté výročí svého založení. Před 250 lety vyhlásili kolonisté nezávislost na britském králi a řekli, že od teď to bude úplně jinak. Svoji definici „jinak“ považují za historicky výjimečnou. Je na ní něco?

První věta Deklarace zní: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovní, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“

Američané říkají, že jsou prvním státem, který byl založen na ideálu přirozených práv. Jaké pro to mají argumenty?

Prvním a nejsilnějším argumentem je myšlenka, že lidská práva nejsou udělována králem nebo vládou, ale každý člověk je získává při svém narození od Vyšší moci. A proto jsou také nezcizitelná a žádná pozemská moc je nesmí omezovat. Mají pravdu?

Magna Carta

Historie říká, že ano. Prvním dokumentem, který dal lidem nějaká práva, byla slavná Magna Carta. V roce 1215 se vzbouřili angličtí šlechtici proti králi Janovi a vynutili si na něm částečné ústupky. Rozhodování krále bude omezeno zákonem. Král pod tlakem souhlasil a 15. června podepsal listinu Magna Carta, která například zakazovala bezdůvodné věznění poddaných. Toto ustanovení, známé jako habeas corpus, je součástí anglického práva dodnes, protože Velká Británie nemá ústavu v psané podobě.

Ani jeden ze signatářů listiny Magna Carta nebral své závazky úplně vážně, a proto se nedlouho po jejím podpisu rozpoutala takzvaná první válka baronů. Logická otázka zní, jak dlouho po podpisu? Několik měsíců, protože válka vypukla ještě v roce 1215.

Bill of Rights

Dalším dokumentem byla deklarace z roku 1628, která řešila spory mezi britským parlamentem a Stuartovci. Král požadoval po poddaných nové daně, ale parlament ho donutil k opětovnému uznání principu habeas corpus a omezení nekontrolované moci. Spory ovšem nepřestaly a vyústily v další sérii válek.

Konflikt vyvrcholil slavnou revolucí „Glorious Revolution“ v roce 1688, která o rok později přivedla na svět „Bill of Rights“ neboli Listinu práv. Ta zůstává klíčovým dokumentem anglického ústavního práva. Listina práv byla postavena na idejích Johna Locka a ještě zásadnějším způsobem omezovala pravomoci krále vůči jeho poddaným.

Nová idea?

Magna Carta, deklarace z roku 1628 nebo Listina práv z roku 1689 byly krví zaplacené dohody, kterými se král zavazoval, že nebude uplatňovat svoji moc podle své královské vůle neomezeně, ale bude se řídit nějakými pravidly. Práva, která poddaní těmito dokumenty získali, jim uděloval král.

Američané ve své Deklaraci přišli s novou myšlenkou. Král ani nikdo jiný žádná práva neuděluje. Základní práva, tedy právo na život, majetek a svobodu, jsou práva přirozená, která dostává každá lidská bytost při narození od Vyšší moci.

Poprvé v historii založili lidé stát, jehož základní myšlenkou byl axiom, že vláda, ať už je to kdokoli, žádnými právy nedisponuje, a proto je nemá komu přidělovat. Myšlenku se američtí kolonisté snažili detailněji rozepsat v ústavě. Nejdůležitějším cílem základního dokumentu státu nebylo zajistit jeho efektivní fungování, ale navždy definovat, co ještě může stát činit občanům, a co už rozhodně ne. Ústava je seznamem limitů státní moci vůči svobodným lidem.

Listy federalistů

Když američtí zakladatelé diskutovali o tom, jak by měl jejich nový stát vypadat, seznamovali veřejnost se svými úvahami v takzvaných listech federalistů. Je to soubor 85 novinových článků. V květnu roku 1788 vyšel článek s číslem 84.

Alexander Hamilton v něm plamenně obhajoval, že nový stát žádnou deklaraci lidských práv nepotřebuje, a odvolával se právě na historické zkušenosti.

„Listiny práv mají svůj původ v ujednáních mezi králi a jejich poddanými, v omezení královských výsad. To byla Magna Carta, kterou si šlechtici vymohli na králi Janovi s mečem v ruce. Taková byla anglická Listina práv. Tady se, přísně vzato, lid ničeho nevzdává, protože si zachovává vše, nepotřebuje žádná zvláštní ujednání.“

Planoucí vášně

Diskuze byla vášnivá. Mnozí tvrdili, že listina nutná je. Alexander Hamilton byl zásadně proti. Je to podle něj nebezpečné. Argumentoval, že když vláda žádné pravomoce nemá, jsou definice nebezpečné.

„Proč prohlašovat, že se nesmí činit věci, k nimž neexistuje oprávnění? Proč by se například mělo říkat, že svoboda tisku nesmí být omezována, když není udělena žádná pravomoc, na jejímž základě by mohla být omezení uvalena? Lidem se sklonem uzurpovat si moc to poskytne věrohodnou záminku k nárokování takové pravomoci.“

Alexander Hamilton tvrdil, že listina práv, která zakazuje omezovat svobodu tisku, paradoxně může někoho vést ke zdánlivě logické argumentaci, že když je nutný zákaz, existuje implicitní předpoklad, že stát nějakou pravomoc zakazovat lidem mluvit má.

„Co je to svoboda tisku? Kdo by mohl navrhnout nějakou definici, která by nenechávala prostor pro její obcházení? To je neproveditelné.“

Alexander Hamilton v diskuzi prohrál a Američané schválili listinu práv ve formě prvních deseti dodatků Ústavy.

Varování

Clarence Thomas je soudce Nejvyššího soudu, je to černoch a je nejvýraznějším představitelem konzervativního výkladu Ústavy. Jmenoval ho prezident George Bush. Ve svém nedávném projevu varoval, že progresivní síly se snaží zničit myšlenku nezcizitelných práv:

„Progresivismus nepochází z Ameriky. Prezident Wilson a jeho následovníci otevřeně přiznávali, že jej převzali z Bismarckova Německa, jehož státocentrickou společnost obdivovali. (Pozn. autora: o Bismarckově systému více zde). Wilson označil německý systém relativně neomezené státní moci za téměř dokonalý.

Progresivismus byl prvním velkým proudem amerického politického hnutí, který se otevřeně postavil principům Deklarace nezávislosti. Pro Wilsona byla nezcizitelná práva jednotlivce spoustou nesmyslů. Nově definoval svobodu ne jako přirozené právo, které předchází vládě, ale jako právo přizpůsobit vlády svým vlastním potřebám a zájmům.

Jinými slovy, svoboda již nebyla darem od Boha, ale lidé si jí užívali z milosti vlády. Vláda by ve Wilsonově pojetí byla dobročinná a nepostradatelná.

Století progresivismu nedopadlo dobře. Stalin, Hitler, Mussolini a Mao byli všichni spojeni s nástupem progresivismu a všichni byli proti přirozeným právům, na nichž je založena Deklarace nezávislosti. Mnoho progresivistů je obdivovalo krátce předtím, než jejich vlády zabily desítky milionů lidí.

Progresivismus je cesta zpět. Jsou-li lidé obdařeni nezcizitelnými právy, je to definitivní. Odvozují-li vlády svoji moc ze souhlasu těch, jimž vládnou, nelze to vylepšit.“

LIGA SVOBODNÝCH: Marek Vašut vypráví příběhy o svobodě aktuální i dnes. O prvním vítězství nad cenzurou z roku 1735 nebo nejslavnějším textu na obranu svobody slova.

Post scriptum

Pozn. autora:

Myšlenky jistě inspirativní. Jak by mohla znít argumentace při obhajobě učitelky, která řekla svůj názor na dění na Ukrajině, nebo plakátu s černochem, kdyby lidé rozuměli principu nezcizitelných lidských práv?

Svobodní lidé mají právo myslet. Mají-li právo myslet, musí mít právo mluvit, protože slovo je vyslovená myšlenka. Žádný úředník nebo soudce jim ho nesmí vzít. Není jejich ani vlády, kterou zastupují.

Jestliže se ostatním lidem vyslovená myšlenka nelíbí, mají vždy právo obrátit se na slovutný soud a požádat jej o kompenzaci škod, pokud jim vyslovením myšlenky nějaké vznikly. Žádný soud ale nesmí svobodné občany trestat za vyjádření myšlenky, protože takové právo stát nikdy neměl.