ZVÍŘENA: Predátor a já

Měl jsem psa a kočku (1939) je kniha Karla Čapka, které sice již je 85 let, ale nepřekonáte ji ve spoustě ohledů. Už spisovatel František Nepil (1929-1995; bez zajímavosti není, že se s Čapkem osobně setkal, i když strašlivě mlád) si to uvědomil a ve své publikaci o domácích zvířatech proto „kočičku a pejska“ vynechal; a když se ho pak ptali, proč je vynechal, řekl, že to Čapek už napsal precizně.

Takže ani já nemohu psát o koťatech. Ale starou kočku Bělinku bylo třeba utratit a doma zůstalo jen přesunující se prázdné místo, i když to místo nepředlo. Bylo zde vakuum. A teprve se smrti psa či kočky si uvědomíte, jak výrazná část vzájemné komunikace lidí ve společné domácnosti se vede okolo „němé tváře“.

Takže jsem na webu přečetl pár inzerátů a hned u druhého mě zaujalo, že jsou tu tříměsíční koťata ze vsi jen pár kilometrů za obvodem našeho města. A byla dvě, vypadala k světu a pod tím jsem uviděl telefonní číslo.

Ačkoli bylo možná už osm večer, zavolal jsem tam. Ozvala se mladá dáma a já jí posléze říkám: „Přijedu.“ Ale zjistil jsem taky, že by ty kočky klidně přivezla sama. Domluvili jsme se na další dopoledne. Zrovna jsem byl totiž doma a ona měla jako učitelka měsíc a něco prázdnin.

Ve stanovený čas vstoupila do chodby i se synkem a dcerkou (děti byly samozřejmě roztomilejší než macíci) a každá ratolest chovala po koťátku v náručí.

„Ale nebudou vám chybět?“ povídám trojici.

Řekla: „Máme ještě jejich mámu a sestru, jejich ségru jsme věnovali sousedce. Takže ji děti nemají daleko.“

„Asi jste jim už dali nějaká jména?“

„Tohle je Čert a tohle Šeďura.“

„Tak já jim ta jména nechám.“

Vzít si kotě jen jediné, to bylo již inzertně zapovězeno. Dáma se prostě bála, že by se koťatům (černé a šedé barvy) stýskalo, až se od sebe odtrhnou. Takže je výhradně nabízela dohromady.

Zjistil jsem, že tahle původní majitelka učí ve škole na druhé straně mého bloku a její obě děti tam taky chodí. Teoreticky se tedy všichni mohou přijít kdykoli podívat, zda jsme jejich dary už nesež… Nesnědli.

„Zezačátku je samozřejmě nebudu pouštět ven,“ povídám. „Aby je nic nepřejelo.“

Po nějakém čase jsme se s rodinkou rozloučili a já měl už koupené konzervy, takže původní vlastníci nabyli pocitu, že bude o kočky postaráno dobře.

Ostatně jsem od dětství zvyklý právě na kočky. Psa jsem měl jen jednou, když se ke mně zaběhl. To vám ale bylo krásné období, snad někdy v pubertě. Psa jsem se vůbec neptal, odkud je, a pořídil vodítko a vyšlapovali jsme spolu. Je to dávno a bohužel jsem nezaznamenal, kdy ta krátká éra proběhla. Byla to má šance pochopit psa. Pochopit jeho psychologii. A jak vím, začal jsem teprve řešit boudu, když to psisko zase zmizelo.

Můj stesk věru netrval dlouho a příště - a už vždycky - byly na řadě jen a jen kočky. Jedli jsme je jako o závod, ale to žertuji. Soused je možná jedl, u nás to tak nechodí.

A víte, proč jsem nikdy neměl psa? O kočku se takřka nemusíte starat.

Ona si myslí, že jí patří celý váš byt a že jí patříte i vy, ale jinak většinu času prospí, a když nespí, myje se. Ale podobně jako ty potvůrky z jednoho legračního hororu pro děti (a skutečně si zrovna nevybavím, zda to je série Gremlins anebo Critters) tyto šelmy nesnášejí H2O, takže je mytí rovné olizování vlastní srsti a vykusování různých klíšťat atp.

Čistí si i zadek. Vše se samozřejmostí polykají a jen občas vyzvracejí nějaké chlupy. Je pravda, že jednou v dětství jsem uzřel i vyblinkanou tasemnici, ale na to bych docela rád zapomněl.

Do vody vám kočka neponoří ani čenich. Ona umí plavat, ale šílí z vod! Nabírá pouze nepatrná „vodní sousta“ obratným jazykem a hází si je jako lžičkou do krku, takže to působí, jako by nikdy dost nepila. To pes, ten chlemtá daleko razantněji.

Venčit kočku je samozřejmě nemyslitelné. Je to stejně absurdní, jako ji vzít na výlet do vlaku. Kočka potřebuje pouze stanoviště, své centrum… a potom zkoumá stále větší teritorium okolo, ale na záhadné čáře se zastaví a od ní se vždycky vrací k vám.

Vrací se, že vás ukrutánsky miluje? Ne. To dělají psi. Vrací se, že jí dáváte žrát a že tam má křeslo na spaní.

Normálně by, uznávám, člověk takovou egoistku vyhodil na silnici, ale příroda byla fikaná (anebo pánbůh, to už si přeberte), takže byla koťata učiněna o něco roztomilejšími než třeba malé tarantulky či malinké ropušky.

Kočka přece jenom potřebuje ještě jednu věc. Musíte ji - aspoň občas - hladit a sem tam na ni promluvit. I ten kardinál Richelieu ve Třech mušketýrech to dělá. Kočka je skutečně domácí zvíře a prahne se proto k člověku tisknout a to se časem ještě vyvíjí a třeba ona kočka, co nám předtím pošla, Bělina, už se ke konci chovala takřka tak oddaně jako pes.

Spala s vámi, zahřívala vás, dusila vás na hrudi, myla vás jazykem a upřeně vám hleděla do očí a projevovala tím vším absolutní oddanost. Kočka je možná jediná šelma, která nesklopí oči, když se jí do nich zakoukáte.

Ale v praxi nemáte většinou čas kočky pořád škádlit, takže se to tak extrémně nevyvine a skutečně máte pocit, že vás milují jen jako dodavatele stravy a zaměnitelný generátor hlazení. Přijde-li pak cizí návštěva, zvláště koťata se sice trochu bojí, ale jestliže je v dětství nic neztraumatizovalo, okamžitě se začnou převádět. Poskakují, ukazují, že smějí na stůl a pomalu do talíře a - konečně - se třeba i hladit nechají. A vypadají nevinně, ale reálně je kočka vrah a predátor neskutečné mrštnosti, který umí trpělivě a dlouho a bez hnutí číhat na kořist. Tuším, že se s vlastní kočkou utkal i hrdina klasického amerického hororu Richarda Mathesona Neuvěřitelně se zmenšující muž. A bylo to peklo. Hrůza hrůz.

Jenže na dravčí tendenci při mazlení snadno zapomenete. Ale jistě, to kotě se vám surově zahryzne do ruky, avšak nikdy naplno. Je to jenom hra. Obě koťata, která jsme dostali od paní učitelky, spolu taky pravidelně zápasí, ale i tady panuje něha. Je to něco jako box. Uctívají regule. Jdou si i po hlavách, nicméně oči si nevyškrábnou a zvládají agresi udržet na uzdě. Milují se jako sourozenci a celou noc spí tělo na těle. Ale najednou mi lítala bytem myš. Kde se tu vzala? Přinesla ji Šeďura, samozřejmě, a jak jsem byl poučen, kocouři myši neloví.

Na to jsou stavěné kočky, protože ony se budou starat o potomstvo. Nu, a kočka se člověku navíc chlubí, že je výkonná, a tak vám tu myš přinese ještě živou. Chvíli trvá mučení, nikdy ji nezabijí rovnou, a když je myš konečně na pravdě boží, ztratí o ni koťata zájem. Mrtvolu je třeba proto odklidit (WC?), protože není stejně stravitelná jako moderní granule a obsah konzerv z vietnamské večerky.

Našim koťatům už táhne na pátý měsíc a vůbec netuším, kolik zvířat skolila tam venku (a mimochodem, na každý strom hned vyletí jako torpédo), ale tady uvnitř jsem zatím odstraňoval myši dvě. Ta třetí se - zdánlivě - vynořila včera a vydávala neustálý pískot. Šeďura ji nosila v tlamě ještě napůl živou a napůl mrtvou, ale podíval jsem se lépe a běda, byla to sýkora.

Kocour vše sledoval se zájmem, nic víc, a podlaha pod válendou se pokryla ptačími pírky. Štěbetání doznělo. Vůbec nebudu dělat sadistu a neříkám, že mi ta vražda nevadila, ale neudělal jsem pro záchranu ptáka ani ň. Jenom jsem nakonec rozebral tu postel a podíval se pod skříně. Ale mrtvý opeřenec neležel nikde! Tak jsem vyluxoval a přemýšlím, zda ho Šeďura mohla přece jen zbaštit. Ale i s kostřičkou? Nějak se mi to pořád nezdá. Pokoj jsem znovu prohledal a nic. I když… Mám dost knížek, a kdybych byl já sám sýkorou na útěku, proč bych před smrtí nezalezl právě za ně? Tam se kočka neprotáhne a já bych tak v úzkosti pošel.

Takže jsem ty knihy vyházel z regálů? Ne. Prostě počkám.