Máme doma kočky. Staly se už dávno součástí naší rodiny, když jsme koupili dům, v jehož sklepě bydlely před námi. A po desetiletích jsme stále mile překvapeni, když nám rozumí a chápou nás.

Dnes bych vám chtěl vyprávět příběh našeho kocoura Filípka. Před 11 roky jsme přijali koťátko Elinku, která byla „od někud“ a přišla k nám se zlomeným ocáskem a s velkou nedůvěrou k cizím lidem. To jí ostatně drží dodnes a zvát si kvůli tomu kočičí psycholožku z pořadu Kočka není pes na ČT1 neuvažujeme. Prostě měla „složité“ dětství a stále se děsí hlavně dětí. Do roka nám Elinka porodila 5 koťat, kocourka a čtyři kočičky. Ty jsme rozdali po známých a kocourka jsme si nechali. Elinku jsme potom nechali vykastrovat a další přírůstky tedy nemáme.Kocourek dostal jméno Filípek a žije s námi už desátý rok.

Jeho maminka Elinka je sice k cizím naprosto nedůvěřivá a do dneška se schovává za gaučem před každou návštěvou u nás doma včetně našich dcer a vnoučat. Když je ale v domě „klid“ , je přítulná a vrní. Ráno, když snídám, mám již řadu let jogurt a housku. Elinka má jogurt ráda a když snídám, vyhoupne se na stůl a dostane ode mne lžičku jogurtu. Když je jogurt v plastovém obalu, vylíže si svou porcičku na talířku a odskočí pryč. Když je jogurt ve skle, dostane jogurt na převrácené víčko jogurtu a když ho vylíže, čeká, až jogurt dojím, protože ví, že jí dám skleničku se zbytky jogurtu na stěnách vylízat. To se děje již roky. Nezdá se vám, že chápe?

Kocour Filípek mezitím vyrostl v pořádného „macka“ a má bezmála sedm kilo. Před několika lety jsem s ním byl u veterináře a ten mu odebral krev a stanovil diagnózu jeho potíží – cukrovka. Po kontrolním vyšetření u další veterinářky jsme zjistili, že by měl Filípek dostávat každý den ráno a večer inzulin stříkačkou pod kůži. V noci ho většinu roku držíme „na samotce“ s malým množstvím žrádla, ráno ještě před krmením dostane injekci inzulínu a druhou, stejnou malou dávku, pak dostane i večer. A právě každodenní rituál injekcí inzulinu vedl k tomu, o čem dnes chci hlavně psát.

Začali jsme tím, že jsme kocoura postavili na truhlu v kuchyni, položil jsem ho na bok (střídavě levý a pravý) a dal mu injekci. Postupem času se stala naprosto zvláštní věc. Ráno i večer si Filípek na mé zavolání sám vyskočil na truhlu a někdy se i položí na bok a čeká, až dostane injekci. Po injekci nějakou dobu stále sedí na truhle a ráno si pak seskočí ke snídani a večer je obvykle nažraný a sedí na truhle třeba i půl hodiny. Stává se, že sedí na koberci v pokoji, já mu z kuchyně zavolám, že dostane injekci a on vstane a kráčí k místu, kde injekci dostane. Naprosto v klidu injekci přijme a mě to vždy zarazí a říkáme si, že on snad cítí, že mu ten inzulin dělá dobře a je vlastně rád, že ho dostává. Ano, je to jakási personifikace zvířecího miláčka, nicméně tento náš společný rituál jako by dokazoval, že zvířata chápou, co se kolem nich děje.

A i když naše kočky nemají rády „cizí“ lidi, u veterináře jsou většinou stoprocentně klidné a nechají se v klidu vyšetřit. Někdy jsou stresované a počůrají se, to, když absolvují nějaká pro ně „neznámá“ vyšetření.

Takže co říct závěrem – že i z očí našich domácích miláčků na nás hledí pochopení za to, co s nimi prožíváme.