Den po kolotočovém zážitku jsem šel do práce pěšky. Ti, co měli smůlu a potkali mě, by přísahali, že ten přiblblý výraz, co se mi usadil na obličeji, je úsměv. Moc ho nepoužívám, a tak vlastně ani nevím, jak s ním vypadám. Nic hezkého to nebude, chodci v protisměru raději přecházeli na protější chodník nebo se připravovali na boj zblízka. Nic z toho jsem nevnímal, má mysl byla plná štěstí.

Logicky vzato, žádný stařec by se neměl radovat, že se zbavil krásné sedmnáctky. Leda, pokud by mu hráblo. Byl jsem si jistý, že po včerejší produkci se už Zuzanka neobjeví. A i kdyby, prostě neotevřeme a potichu zalezeme pod stoly. Podle mého odhadu bude zvonit maximálně hodinku či dvě a ta trocha nepohodlí za to stojí. Je konec. Docela chápu, že se s ní kluci rozcházejí SMSkou nebo se potají odstěhují.

Moji zaměstnanci pochybují a jsou přesvědčení, že se vrátí. Dobře ví, že jsem životní smolař a pokud se osud rozhodne, že mě utopí, nepomůže mi ani přestěhování do středu pouště Gobi. Postupem času se v kanceláři nálada zlepšuje, někteří si už i vaří čaj a naše sluníčko, stavbyvedoucí a myslivec Marek si troufl i na rozpustnou kávu. Pískání konvice přebíjí zvuky zvenku, jen policejní siréna se propracovává běžným kancelářským hlukem. Namlouvám si, že si někdo změnil vyzvánění na telefonu a až zjistím kdo to je, vyhodím ho i s mobilem za dveře.

Ale z okna vidím, že ze silnice v plné rychlosti odbočilo směrem k nám přes trávník policejní auto, přejelo pár okrasných keřů a zastavilo na chodníku těsně před schody do kanceláře. Cítím mokré teplo na židli, ani nevím, zda jsem se polil čajem nebo strachy počůral. Nikdo si nevzpomněl na pravidlo Tří ZET (Zamknout, Zhasnout, Zalézt). Jako zvědavé opice vylezli ven před kancelář, možná aby lépe viděli na policejní zásah, možná aby se nenadýchali slzáku, s kterým naše policie obvykle dobývá drogová doupata.

Z prvního šuplíku beru pro chuť Ibalgin, a hlavně pár tablet Lexaurinu. Zapiji je zbytkem čaje z hrnečku a poslední, jako kapitán, opouštím bezpečí kanceláře. Na třesoucích se nohou sejdu těch pár schodů k autu, natahuji ruce k policistovi u volantu a očekávám pouta. Namísto nich mě berou pod rameny a odvádějí zpět do kanceláře. Ten druhý je v civilu a v sukni. Takže to bude asi ženská. Moment, já ji odněkud znám. Z auta vystupuje i Zuzanka a příslušníkům říká mami a tati. Aha, tak už rozumím.

V kanceláři mě posadí na kolečkovou židli a „mami“ po místnosti rozprašuje desodorant. Takže to asi není čaj ani moč, co mě hřeje na pozadí. „Tati“ si sedá naproti a snaží se o konverzaci. Omlouvá se za sirénu, je na ni zvyklý, bez ní by ho ani nebavilo řízení. Podívá se na manželku a zmlkne. Ta jej sjede pohledem (Podívej se, co jsi zavinil! On se nám posral!) a pak se zářivě usměje. Na mě. Takhle se já usmívám, když se přede mnou objeví svíčková se šesti.

„Myslím, že jde o nedorozumění. Nevím, co si myslíte, ale mohu vás ujistit, že se mýlíte,“ řekne „mami“ a upraví si pramínek vlasů.

Tak to jsem v prdeli, pomyslím si. Celý život jsem se vyhýbal výslechům, ale tady si evidentně hrají na hodného a zlého policajta. Stejně jako v televizi. Lexaurin začíná působit a já pomalu odstupuji od srázu, který vede k infarktu a hrobu.

„Chceme pro naši Zuzanku jen to nejlepší. Ve škole má potíže a pokud by neabsolvovala praxi, s radostí ji ze školy vyhodí. Vás jsme si vybrali jako hodného, trpělivého člověka, který pár týdnů se Zuzankou jistě zvládne. Obvykle to není těžké. Včera prý měla nějaké nedorozumění na stavbě. Nemusíte se ničeho obávat. Jsme tady, abychom vás ujistili, že na ni dáme pozor. Do práce na zbytek praxe budeme chodit společně všichni tři. Nechceme plat, a navíc se budeme o Zuzanku starat.“

Na papírek na stole jsem si napsal, že příště už vždy jen jednu tabletu, po dvou začínám halucinovat. Začal jsem se potichu pochechtávat úlevou. Ještě nemusím do betonových lázní! Odkýval jsem jim všechno. Ne, všechno ne. Dneska si vezmou volno, stejně jako já. Potřebuji sprchu, čisté oblečení a vyspat se. Nástup zítra, snad do té doby něco vymyslím.

Lešení
Všechno bylo jinak, než bych čekala. Těšila jsem se na další den s partou chlapů, kteří pro moje pobavení udělají cokoliv. Namísto toho rodiče vyšli z kanceláře šéfa zamlklí. Vzali mě mezi sebe, nastoupili jsme do tatínkova služebního auta a za obvyklého řevu policejní sirény se vrátili domů. Připadala jsem si jako blázen. Proč jsme se tam vlastně vláčeli? Na žádnou otázku neodpověděli a ještě jsem dostala týden domácího vězení. A to jsem dopadla líp než tatínek, tomu dala maminka zaracha také, ale nedokázala jsem pochopit, čeho se týká.

Druhý den jsme měli pomáhat s vykládkou a stavbou lešení. Ještě večer nám šéf volal. Rovnou jeďte na stavbu, tam vám Marek poví další. Buďte na něj hodní, je to můj poslední stavbyvedoucí, zdůraznil ještě než zavěsil. Za trest jsem musela sníst tatínkovo večeři, takže on šel spát s prázdným břichem a já tlustá. Svět je tak nespravedlivý.

Ráno jsme se jako rodina jednotně ustrojili. Z mé milované růžové barvy jsme přešli na tatínkovu oblíbenou zelenou. Nakonec na nás byl docela hezký pohled. Na stavbu jsme přijeli trochu později, prý to byla chyba navigace. Rozhodně ne maminky. Snad proto jsme se ocitli v špatném okresu. Raději jsme pustili houkačku a na správné místo dojeli tatínkovo oblíbeným způsobem. Zastavil smykem před náklaďákem s lešením, aby jej případně zablokoval, rychle jsme vyskákali a rodiče do řevu sirény na celou stavbu povykovali, že přijeli pomáhat.

„A chránit, že jo, ty žabičko zelená,“ zakřičel jeden z makáčů, než se dal před námi na útěk. Nevím, čeho se lekl. Všichni jsme měli opravdu slušivé zelené vesty s nápisem POLICIE. Připouštím, že možná jsme trošku připomínali zásahovou jednotku. Souhrou náhod se odkudsi vynořil další policejní maják a dělníci zpanikařili. Mimo stavbyvedoucího Marka všichni seskákali z rozestavěného lešení a bez rozloučení opouštěli staveniště přes ploty a sousední zahrady. V tatínkovi se probudil lovecký pud, vytáhl odznak a pistoli a zakřičel: „Jménem zákona stůjte, přišli jsme vám pomáhat s lešením.“

Ti sprosťáci se ani neohlédli. Asi se vraceli domů zaplatit výživné na děti, zrušit prosperující varnu pervitinu či ukončit podnikání jako přírodní léčitel na internetu. Zůstali jsme čtyři. Naše zelené trio a stavbyvedoucí Marek. Než se mu rozprášené stádečko vrátí, máme složit trubky z auta. Zabralo nám to půl dne a nebyli jsme hotovi. Nevěřili byste, jak těžké a neskladné jsou šestimetrové lešenářské trubky. Všechny je odnosil tatínek a určitě vzpomínal na prolenošené dny u dopravního radaru. My s maminkou jsme nosili kratší, dvou a čtyřmetrové. Postupem času se začali vracet vyplašení dělníci a stavba se opět rozjela. Pohled na pracující policii je fascinoval. Úkaz stejně častý, jako Rom pobírající prospěchové stipendium na ČVUT v Praze.

Pod záminkou, že má přinést dvojku (dvoumetrovou trubku) se maminka vzdálila a z blízkého obchodu přinesla dvojku bílého. Pro každého na stavbě. Alkohol prolomil ostych mezi pracující a represivní složkou, dělníci odložili práci na druhý den a zapíjeli předchozí infarktovou situaci. Zbytek auta vyložil lesník a stavbyvedoucí Marek a teprve poté se k nám pokusil přidat, ale s namoženými zády jej odvezla sanitka. Pokusili jsme se vypít večerku, dokonce jsme povolali posily z vedlejší stavby, ale ukázalo se, že vietnamští obchodníci jsou dobře organizovaní a přes naši snahu koordinovaně doplňují zásoby. Nakonec porážku přijali. Na stavbu se dostavili s posledními krabicemi jablečného vína a jako dar vítězi přinesli půl kilogramu trávy. Po zbytek noci se nad tichou čtvrtí vznášel oblak spalovaného špeku jako duch svatý nad propastí.

Domů nás dopravili tatínkovo známí od policie z protidrogového.

Zrušená dovolená
Nabídka Zuzančiny rodiny nebyla z těch, co se nedají odmítnout, ale moje chamtivost utlumila všechny varovné signály, co mi zvonily a blikaly v hlavě. Opájel jsem se možností neočekávaného výdělku. Budu mít tři brigádníky, kterým nemusím platit! Celoživotní zkušenosti mi říkají, že s policajty a hezkými ženami se nemluví. Ale tady jde o šest rukou co slibují, že budou makat. Takhle jsem to viděl.

Večer jsem zavolal stavbyvedoucímu Markovi, že mu pošlu na stavbu troje ruce navíc na skládání lešení. První otázka byla, jestli je zná.

„Možná jednoho, zběžně,“ připustil jsem.

Chvíli mlčel a přemýšlel. Když mu došlo, o koho jde, nabídl se, že vysype broky z patron a nahradí je solí. Nasype jim pár ran do kožichu a budeme mít od nich pokoj. Definitivně. V duchu jsem si představil ten obrázek, plný štěstí, klidu a soli a odmítl jsem.

„To by byl náš konec, mě by zavřeli a ty bys zase chodil po polesí a počítal šišky,“ namítám, ale představa rodinky, která si měsíc nesedne, mě láká.

Druhý den kolem dopolední svačiny volá bývalý lesník Marek ze stavby. Přijeli opět s houkačkou a v policejních vestách. Všichni makáči se rozutekli. Asi podmíněný reflex. V tu chvíli lituji, že jsem mu rozmluvil brokovnici. Jen pro jistotu se ptám, zda ji přece jen nemá v autě a během rozhovoru prohrabávám kuchyňku, jestli máme kilovku soli, abych mu ji přivezl. Našel jsem jen kostkový cukr a toho je mi líto.

Dalších tak pět minut není konverzačně podstatných. Pokud bych vynechat sprostá slova, zůstaly by ve větách pouze předložky, spojky a příslovečná určení. Nakonec došlo k dohodě, že já obtelefonuji dělníky na útěku a přemluvím je k návratu a Marek se Zuzančinou rodinkou zatím složí náklaďák lešení sami. Zdaleka jsem nesehnal všechny, někteří tvrdili, že se schovali v restauraci a výčepní schoval kliku, aby nikdo nemohl dovnitř ani ven.

Ostatní se dali přemluvit a vrátili se. Možná kvůli selfíčkům s pracujícím policajtem, takové fotky jsou cennější než s pornoherečkou. Odkládám telefon a snažím se soustředit na práci. Od ní mě vytrhuje další volání. Marek se hlásí ze sanitky, má vyhozenou plotýnku a až nepravděpodobně dobrou náladu. Hlásí, že na stavbě vypukl neplánovaný mejdan. Nic podobného dosud nezažil a po návratu z nemocnice hodlá strávit zbytek Zuzančiny praxe na dovolené.

Nedá se nic dělat, ruším Martinovi dovolenou na Šumavě. V telefonu slyším jásot a snažím se neslyšet v pozadí jeho ženu, která vyhrožuje jemu i mně, že nám to nedaruje.

(Pokračování)