Budí mě těžký déšť, monzun. Jsem dezorientovaný jako zahradník na výstavě kropicích vozů a chce se mi navíc strašlivě spát. Ve Vietnamu je vedro a stoprocentní vlhkost. Déšť buší do plastového okna. Moment, něco je špatně. Plastová okna se v Indočíně nepoužívají. Sednu si na postel, nevstávám a čekám, až se svět vrátí do normálu. Zaostří se vidění, přestane točit hlava a uvozdřený mozek začne pracovat alespoň na volnoběh. Pomalu vstanu a přesunu se k oknu. Záhada vyřešena! Jsem v Čechách, doma a venku leje jako z konve. Nízké šedivé mraky sedí na střechách. Klasické pondělní ráno.

Potichu se vyšourám z ložnice, zavřu se v kuchyni a projedu předpověď počasí. Všude je to stejné, čeká nás celodenní déšť. Volám zaměstnancům a ruším dnešní práci. Nikdo neodmlouvá, na nic se neptají. Trochu jim závidím, taky bych se chtěl vrátit do postele, a ještě hodinku si pospat. Jenže – investoři se určitě budou ptát, co právě děláme a kdy budeme hotovi. Někdo jim musí říct, že leje. Ve firmě se kupí úřednická práce, je čas dohánět resty.

V kanceláři odložím mokrý deštník a jako první zapínám kávovar. Sednu si a přemýšlím, čím začnu. A v tu chvíli jsem se vyděsil. Zapomněl jsem odvolat Zuzanku. Ještě je čas, můžu to napravit. Číslo nemám a poslat koresponďák asi nezabere. Než sesmolím mail, zvoní u dveří. Nemám nic proti drahým parfémům, ale už jsem si vypěstoval alergii na její Chanel. Kýchnu, a tak nelze aplikovat ani mojí oblíbenou strategii „Zamknout, Zhasnout, Zalézt“. Dveře pootevřu jen na škvírku, ale je jako Jezinka. Jen se ohřeje a zase půjde.

Snažím se být milý, nabízím kávu. Kávovar ji zabaví na několik hodin. Je lesklý, automatický, má asi osm tlačítek a zřejmě složité ovládání. Najde si návod, který používáme jako podložku pod květináč a na Kamilově stole objeví příručku o přípravě kávy. Vyptává se na nějaké fígle, ale já o kávovaru vím asi tolik jako o ledničce. Jak se zapíná, kam se sypou zrna a leje voda, a kudy vytéká kofein. Hlavně, že ji to zabaví, pořád lepší, než aby si chtěla povídat. O pocitech mladých dívek toho vím podobně jako o včelaření na Borneu a doufám, že to tak i zůstane.

Kamera přede dveřmi ukazuje návštěvníka, který vytrvale mačká palcem objektiv. Chvilku pozoruji jeho snažení, pak se zvednu a jdu otevřít.

„Vy jste Zuzanky příbuzný nebo známý?“ zeptám se a ustupuji o krok zpět, aby dotyčný mohl vejít. Chlápek je v mých letech, s prošlým datem spotřeby, navíc úplně promoklý.

„Jak jste poznal, že jdu za Zuzankou?“ zeptal se a podal mi úplně mokrou ruku.

Nikdo jiný, ani Romové, přicházející si pro výplatu, nám neomakávají kameru. Odvedu pozornost a usadím ho v kanceláři. Učitel ze Zuzančiny školy, přichází na inspekci. No, to by mě zajímalo, co bude chtít. Jako první chtěl kávu. To se hodí, Zuzanku poprosím o dvě kávy. Nakonec se ukázalo, že inspektor je od fochu, už jako výrostek stloukl psí boudu, ve které se jeho amrdól bál závalu, a jednou dokonce v panelákovém bytě přes léto vybílil předsíň.

Životní zkušenosti ve stavebnictví mu dodaly respektu, když kontroloval stavební deníky z akcí, na kterých se objevila i Zuzanka a poučoval o jejich nezbytnosti. Už jsem se nemohl dočkat kávy, je zábavný jako Rohypnol. Zuzanka si dala záležet, příprava jí trvala dlouho. Smetana, spousta cukru a velké horké šálky. S chutí jsme se napili. Oba jsme jako zázrakem omládli, asi jako když se ve friťáku po roce vymění olej. Přičítám to přítomnosti Zuzanky, sedla si k nám a hezky se usmívá. Oba se předvádíme jako koloušci v říji. Euforii zažívám tak velkou, že občas musím vstát a třeba si jen na místě poskočit. Zlepšil se mi čich, vidím zvuky a slyším vůně. Chceme si zase užít mládí. Už ne vítr ve vlasech, ale i déšť na pleši je fajn. Vstáváme, stejně se nám začínají chvět ruce a oba vyrážíme do parku, dohonit ztracené mládí, které tam na nás určitě čeká.

Byl to nádherný zážitek. Po dvou hodinách baletu v dešti jsem se s inspektorem rozloučil a zaběhl na druhou stranu města navštívit domov a manželku. Ta mě zavřela v koupelně a pustila až navečer, kdy euforie a kofein začaly opadávat. Celou noc jsem nespal. Usnul jsem se silnou rýmou na koberci v obýváku až k ránu a prospal celé úterý.

Ve středu jsem pochopil. Kávovar byl nastaven na nejsilnější a nejmenší kávu a Zuzanka ho zapomněla přepnout. Než těmi maličkými smrťáky naplnila dva velké hrnky, musela spotřebovat kilo kávy.

Nudím se
Sláva. Tatínek má novou práci. Já věděla, že se mu tady bude líbit. Šéf ho zaměstnat původně nechtěl, nemá policajty rád, ani bývalé. Ale stačilo pár mých smutných pohledů a už si ho vzala kopáčská parta do zácviku. Jeho předchozí zkušenosti z práce u policie mu nejsou nic platné, ani práce s pendrekem či radarem. Byl zařazen k lopatě, místo Štefana, který se kopl krumpáčem do zad, když mi předváděl své umění.

Trochu protestoval, představoval si asi, že bude dělat něco jiného. „Pěkně jedno po druhém,“ řekl parťák, „prvních pár let budeš házet, a když se osvědčíš, můžeš i kopat.“

Ve čtvrtek jsem jela se šéfem na výlet. Dojeli jsme na opravdu zvláštní stavbu. Chybělo kus silnice a most, všude spousta stavebních strojů. Plechový barák, před kterým jsme zastavili, hlučel. Co hlučel, vibroval, ozýval se kravál, jako když nás ve třídě zamknou o velké přestávce a nikomu nedovolí jít na záchod. Jak jsme se blížili, šéf se hrbil a propadal do sebe. Místo zaklepání se nenápadně pokřižoval než otevřel dveře. Strachy se choulil tak, že skoro nedosáhl na kliku. Kolem stolu seděla spousta chlápků, někdo na druhé straně místnosti mluvil a ostatní poslouchali. Už vím, jsme v nelegální modlitebně. Skončili právě když jsme přišli. Uprostřed věty. Zírali na nás dva tak, že si šéf pro jistotu zkontroloval poklopec. Na rozdíl ode mě není na pozornost zvyklý. Přinesl nějaké papíry. S nimi jsem oběhla zasedačku. Pár lidí se mu na ně podepsalo a to jste měli vidět, jak byl spokojený. Asi je sběratel autogramů.

Vypadal tak vděčně. Dokonce se zmínil, zda bych s ním nechtěla chodit na jednání častěji.

(Pokračování)