Nevím, zda by se celý příběh stal, kdybych tenkrát ráno nezastavil stopaři. Na vysvětlení chci upřesnit, že nebyl sám, měl v ruce plácačku a byl v stejnokroji. Policejním. Jeho kolega se staral o něco na stativu, možná to byl zapálený fotograf amatér, možná jen měřil radarem rychlost aut.

„Kam to bude?“, pokouším se prorazit ledy a zlehčit konverzaci.

„Dobrýdenpaneřidiči,připravtesidokladyopravňujícíváskřízenímotorovéhovozidlaapojištěníodpovědnostizprovozuvozidla.“

„Cože?“

Ale už mě dochází, co chce, a začínám se prohrabovat autem a organizovaný nepořádek se pomalu mění v obyčejný bordel. Mezitím policista obejde auto, asi osmkrát, než najdu skoro všechny doklady. Některé jsou tak hnusné a špinavé, že by bylo lepší je vyhodit a pořídit nové, ale není čas. Podávám je přes okýnko a vstřícně se zubím.

„Jestlipak víte, čeho jste se dopustil?“, ptá se stopař. Snaživě přikyvuji a začínám školkou. Chvíli mě nechá mluvit, ale když jsem se dostal k výčtu svých provinění na vysoké škole, přeruší mě konstatováním, že jsem ještě blbější, než vypadám. Přikyvuji, je to má supervlastnost. Nejsem na ni hrdý, na rozdíl od Supermana s ní žádnou ženskou neokouzlím, ale být blbý v dnešní společnosti je výhodou. Pomáhá to, abych se nezbláznil.

Nakonec odjíždím, čeká mě správní řízení. Závad a provinění našel tolik, že mi bude odebrán pravděpodobně i očkovací průkaz.

V kanceláři mě čeká kontrola z finančáku. Paní ve středních letech, která se nedala podplatit ani šálkem pytlíkového čaje, se prohání v daňových dokladech jako kosatka mezi tučňáky. Před ní roste seznam, do kterého si něco zapisuje, s každou řádkou mám stále větší chuť si dát panáka nebo skočit z okna.

„Myslím, že bychom si mohli promluvit,“ řekla kolem poledne a zadívala se na mě. Zatnu zuby, protože se mi srdce tak rozbušilo, že bych ho mohl nechtěně vyzvracet. Pohledem vyženu osazenstvo kanceláře, stejně se celé dopoledne věnovali sepisování životopisů a odpovídání na pracovní inzeráty.

V třesoucích se rukou přináším dvě kávy a sedám si na židli naproti. Paní mě pozoruje, ticho, jen lžička cinkne sem tam o vnitřní stěnu hrnku. Já se ani nepokouším napít, ruce se mi třesou, že bych určitě víc vylil, než vypil.

„Myslím, že všichni máme problémy. Někteří z nás mohou přijít o řidičák nebo o firmu,“ říká. Nechápu, kde se dostala k informaci, že mám problémy i s policií. Mám maličkou stavební firmičku, z výsledků hospodaření jsem na prášky a vím, že přijde den, kdy mě konečně zavřou do blázince. Docela se na to těším, dovolenou už jsem neměl několik let.

Zamyslela se a pak pokračovala: „Ale myslím, že všechno je řešitelné. Jen si umět vyjít vstříc. I já mám problém. Jmenuje se Zuzanka.“

(POKRAČOVÁNÍ)