Po obědě jsem na stole usnula nudou, domů mě poslali hned po probuzení. První den v práci utekl docela rychle a už se těším na další. Šéf mi slíbil, že se budu smět podívat na stavbu. S omluvou ve tváři vysvětloval, že na pracovišti musí nosit všichni z bezpečnostních důvodů jasně viditelné oblečení. Prý to znám z rodiny, u dopravní policie ho v práci musí nosit také. Snaživě přikyvuji, ale moc neposlouchám, co mi to povídá.

Zdá se, že se mi plní další ze snů. Být viděla. Každé ráno absolvuji rozhořčený boj s neinformovanými rodiči, kteří hazardují s mým životem a zdravím, chtějí mě do ulic a školy poslat v šedých, nevýrazných barvách, určených pro lůzry. Ale s tím je konec. Ani nevím, zda přípravy do večera stihnu. Začnu růžovým přelivem. Rodiče musí pochopit, že jejich jedináček jde do nebezpečí a nepřehlédnutelnost je jediné, co jej ochrání před úrazem a smrtí. Ještě jsem stihla nehty, každý jinou zářivou reflexní barvou.

Vlastně ani nevím, zda byli rodiče nadšení. Po vstupu do kuchyně chvíli mlčeli a pak se hrozně pohádali. Nechápu proč, ale vlastně jsem je neměla čas poslouchat. Ještě si musím koupit růžové tenisky, náušnice a topíček. Vážně se na zítřek těším.

Ráno jsem si přivstala. Díky za širokou kosmetickou nabídku. Barva rtěnky je daná, ale oční stíny a mejkap daly zabrat! Jsem spokojená. Abych podtrhla styl, volím konformní černé legíny. Rodiče během snídaně mlčeli a vůbec se na mě nepodívali. Byla jsem hrdá, jak se zodpovědně starám o svoji bezpečnost. Ani lodičky nemám, tak jsem zodpovědná.

Úspěch jsem měla hned na ulici. Doprava zpomalila a občas na mě nějaký sprosťák zatroubil. Nemám jim to za zlé, tedy pokud jim není víc jak třicet a oni i jejich auta vypadají dobře. Do práce jsem dorazila skoro včas, také už vím, kde je zvonek. Ale vůbec se mi nelíbilo, jak mě přivítali.

Nejdřív úplné ticho a pak někdo vydechl: „Ty vole…“