Do práce jsem se těšila. Je nádherné žít. Předchozí den jsme pracovali i dlouho po obvyklé pracovní době. Než jsme s paní účetní prolezly butiky s pracovním oblečení pro nás obě, byl večer. Po takové námaze a sebeobětování jsme na hoďku či dvě spočinuly s kreditkou ve vinárně. Musím poděkovat šéfovi, nová halenka a sukně nebyly z nejlevnějších, natož střevíčky. I moje kolegyně, nová kamarádka, Simona, si vybrala. A moc jí to slušelo. Stejně jako dělníci mají nárok na montérky, i účetní musí reprezentovat podnik a svojí elegancí působit na hordy nájezdníků z ministerstva financí, práce, místního rozvoje a magistrátu.

„Kdo rozezná halenku od modráků?“, odpověděla řečnickou otázkou na mé obavy, „je to pracovní oblečení a konec diskuse.“

Ráno jsem se na šéfa moc pěkně usmála, políbila na tvář a on ani moc neprotestoval, když jsem mu vracela kreditku a předváděly jsme, co hezkého nám koupil. Vážně jsem netušila, že si v zaměstnání mohu užívat. Asi nechám školy a konečně se postavím na vlastní nohy. Třeba právě tady. Začnu jako pomocná účetní. Dneska jsem zůstala v kanceláři, samozřejmě s mojí guru a finančním mágem, účetní Simonou. Šéf neprotestoval, při první příležitosti zamumlal něco o problému na stavbě a zmizel s ostatními.

Za úkol jsem dostala úklid. Otřela jsem skříně, podlahu a okna. V tomhle pořadí. Teď už vím, že si mám vyměnit vodu, než začnu s mytím oken. Za pár hodin společné práce už byla skoro stejně čistá jako na začátku. Pěkně jsme si při práci popovídaly. Já vysvětlovala, jaké předměty mě ve škole baví a i Simča se zase začala usmívat.

„Mám strašně pomalý počítač,“ řekla, „potřeboval by opravit.“

Už věděla, že informatiku miluji. Nakonec jsme se domluvily, že si odskočí na jídlo a já se zatím podívám na chudáčka počítáčka. Sedla jsem si na její místo a pustila do práce. Teď konečně zazářím. Ukážu, jak jsme my mladí připraveni na život a srostlí s digitální technikou. Za hodinu jsem byla hotova. V době, kdy se všichni vraceli. Z oběda či stavby, kancelář zase ožila lidmi. Hrdě jsem předala opravený počítač a pozorovala Simonu, jak se seznamuje s nejnovějšími Windows. Zřejmě to byl pro ni šok. Nevím co, ale dlouho, opravdu dlouho hledala něco na ploše a pak na disku. Kancelář pomalu utichla a všichni pozorovali svoji bohyni peněz, mléka a strdí, jak stále rychleji tluče do klávesnice. Z obličeje jí zmizel obvyklý povýšený výraz. Nahradily jej popírání, hněv, dohadování, deprese a nakonec smíření.

Nakonec se podívala na mě, a pak na šéfa. Řekla jen dvě slova: „Ty vole…“

Sanatorium

První opustil kancelář počítač. Je v sanatoriu u počítačového mága, tak drahého, že jen podat mu ruku stojí pětistovku. Bez účetnictví jsem vyřízený jako žádost. Na záchranu dat padnou čtvrtletní prémie celé firmy. Simonu si odvezli do podobného ústavu, na ozdravný pobyt. Naštěstí ne tak drahého, jde přece jen o člověka. Vzkázala, že se vrátí nejdřív po Zuzančině praxi.

V pátek ráno mi zatelefonovala matka Zuzanky. Nemá nic proti tomu, že dávám její dceři dárky, ale jako pracovnice finančního úřadu mi sděluje, že minisukni, halenku a lodičky nemůže považovat za pracovní oblečení. Pouze pokud by byly použity jako kostým v striptýzovém podniku, kterým (jak doufá) nejsme. Tudíž mi je při příští kontrole případně dodaní a bylo by jí žinantní vyměřit i pokutu a penále. Ani jsem se neptal, jak se to dozvěděla.

Pomalu se začínám v poloprázdné kanceláři bát. Špion z finančáku a možná i policie řádí jako černá ruka, přišel jsem o Martina a Simonu, kdo je asi na řadě teď? Musím si zabalit teplé spodní prádlo a být hodný na malženku, aby mi posílala do kriminálu balíčky. Vím, že krásné ženy způsobují ztrátu peněz, svobody či sebedůvěry. Někdy všeho najednou. Ale očekával bych před katastrofou prožití romantiky, ne horroru.

Ještěže je víkend. S rodinou vyrazíme na Šumavu a pokud budu mít štěstí, spadne se mnou lanovka.

Bagr

Pondělní rána jsou krásná. Těším se, co týden přinese. Ze zahrady se ozývají ptáci, jejich hlasy mě vybízejí už od rána, abych vstala a užívala si nádherné slunečné jitro. Okouzleně je poslouchám, jejich uklidňujícím švitoření mě opět uspalo. Naštěstí jsem se probudila včas, není ani devět hodin a už jsem ve sprše.

Asi mě vyhlíželi zdálky oknem. Celé osazenstvo kanceláře se vyhrnulo na chodník a vyvleklo s sebou i vzpouzejícího se postaršího pána, kterého ještě neznám. I na dálku jsem slyšela, jak protestuje, že nehlasoval a nesouhlasí. Byl mi představen jako Laďa, bagrista. Mám s ním dnes bagrovací den. Jsem tak šťastná. Nevím přesně, co to znamená, ale těším se.

Na stavbě je známá parta cikánských kopáčů, jako minule. Jsou to citliví kluci, milují tetování. Co na srdci, to na pokožce. Minule obdivovali štěňátko, které mám vytetované na kotníčku. Seběhli se a nadšeně předváděli, kam si nechali vytetovat stejné. Ten nejcitlivější a nejmodřejší, s vytetovanou slzou pod levým okem, už téměř neměl kam. A tak zvolil místo, kam by se slušná dívka měla podívat až po svatbě a jen manželovi. Během předvádění se mu štěňátko proměnilo v obtloustlého jezevčíka.

A pak jsem spatřila UFO. Stálo na konci ošklivé rýhy v zemi, odkud zřejmě vylezlo a nyní čeká na pokyny z mateřské lodi. Laďa si poskočil radostí a šplhal do tepla a bezpečí. Tak takhle tedy vypadá bagr! Kdyby byl alespoň růžový, aby se líbil. Chvíli jsem pozorovala, jak ryje do země a pomalu usínala. Abych se nenudila, pustil mě dovnitř. Malá kabinka, křesílko, všude páčky. Jako u holiče. Ovládání nebylo rozhodně složitější než si pomocí kulmy, fénu a natáček sama vyrobit na zátylku bohaté vlny.

Bagr je otáčecí a nadšení Romové vysvětlují, co je cikánský kolotoč. Jeden z nich, Tibor, se pověsí na lžíci a já s ním opatrně kroužím. Mám strach, zda se kabina neodšroubuje a neodpadne, ale prý to bagrům nevadí. Parta jásá a já přidávám na rychlosti. Tibor se drží zubů lžíce, do tváře mu nevidím, protože už létá vodorovně. Doufám, že se mu to líbí, jako mně.

„Zastav,“ křičí na mě parta. Leknu se a sundám ruce z rajčáků. Bagr se okamžitě zastaví. Roztočený Tibor se neudržel, vznesl do výše a přibližně ve třech metrech opustil staveniště. Elegantně plachtil nad trávníkem a já mu záviděla svobodu. Pohodlně zapadl do trnkových a šípkových keřů na kraji louky a tehdy jsem pochopila, proč je vhodné nosit reflexní oblečení. Bez něj bychom ho snad nenašli, tak dokonale přistál.

Laďa, po vystříhání a vysvobození Tibora, zamkl bagr, mě poslal domů a společně s partou se odebral na zbytek dne do místní osvěžovny. Útratu za všechny zaplatil šéf. Rád.

Už se těším, jak budu tatínkovi vyprávět dnešní zážitek.

(Pokračování)