V pondělí ráno přicházím do kanceláře s jasným rozhodnutím. Zuzanku už dovnitř nepustím. Předhodím ji nejklidnějšímu zaměstnanci, jakého mám v týmu. Trochu se podobá koale, jen je o něco větší a podobně chlupatý a komunikativní. Jeho oblíbený způsob dorozumívání je pohledem. Že umí i mluvit jsem se dozvěděl až na předloňském vánočním večírku. Myslím, že tenkrát mi řekl buď „Dobrý den“ nebo „Na zdraví“. V každém případě to byl jeden z nejdelších proslovů, který jsme od něj slyšeli. Pracuje jako bagrista. S ostatními se dorozumívá ukazováním a troubením, protože bagr je natolik hlučný, že stejně není slyšet ani vlastní slovo.

Ostatní zajásali a přivlekli Laďu do kanceláře. Snažil se bránit, ale protože nerad mluví, jen rozhazoval rukama a vrtěl hlavou. Postupně jsme mu oba argumenty vyvrátili. Aby nemohl rozhazovat rukama, dostal k držení pytel cementu a vrtění zaniklo pod svářečskou kuklou. Nakonec jsem mu navrhl, aby se rozmyslel a pak mi dal vědět. K ničemu ho nechci nutit.

Signálem, že souhlasí bude odložení pytle. Rozmýšlel si to skoro patnáct minut, ale nakonec mu došly síly a cement upustil. Byl jsem na něj tak hrdý. Slíbil jsem mu mimořádnou odměnu, pokud vše dobře dopadne. Výměnu vzduchového filtru v bagru, kterou sám provede. Je do bagru zamilovaný, prožije zážitek na úrovni romantické večeře ve dvou při svíčkách.

Zuzanka dorazila poněkud dříve než obvykle, ještě před obědem. Poctivě jsem ji vyhlížel a jakmile se objevila na chodníku, vyvlekli jsme bagráka na slunce. Když pochopil, s kým má tu čest, pokusil se zalézt zpět do naší nory, ale šikovně jsem zamkl dveře. Oba nakládám do služební Fóbie a vezu na stavbu. Ujel jsem, jakmile vystoupili. Ve zpětném zrcátku na mě Laďa gestikuloval, z dálky jsem nerozeznal, zda jde o mávání nebo mi hrozí.

Věděl jsem, že se budou sbližovat jen pomalu, ale dnes poprvé mi Laďa neposlal SMSku, ale rovnou zavolal. Jeho řeč se mi vryla do paměti a tak ji mohu ocitovat v plném znění: „Okamžitě přijeď nebo za sebe neručím.“

Útrata v hospodě mně stála podobné peníze jako celofiremní vánoční večírek.

Večeře
Na večeře se těším. Během nich si povídám s rodiči, co zažili, koho pokutovali a koho kontrolovali. Dost se u toho nasmějeme. Vyprávějí neuvěřitelné příhody. O řidičích a o podnikatelích. Obě skupiny se mi slévají dohromady. Jdou od sebe špatně rozeznat, šoféři i majitelé firem nezdravě lpí na penězích. Hádají se, vymlouvají a lžou při kontrolách. Takhle by se správní chlapi ani báječné ženy nechovat neměli.

Nerozumím, proč mně rodiče vybrali stavební školu. Chtěla bych být jako oni. Buď policistka jako tatínek nebo kontrolorka na finančáku. Takhle skončím nejspíš jako jejich klientka. Copak neví, že zodpovědnost a peníze ubíjejí duši? Prý na mě čeká teplé místečko na Památkovém nebo Stavebním úřadu, pokouší se mě utěšovat. A odtud budu nosit stejně směšné příběhy jako oni.

Rodiče asi něco trápilo, byli roztěkaní. Vyslechli si moji historku o cikánském bagru, to ano. Ale nepřidali se k závěrečnému smíchu pointy, kdy jsem líčila hledání Tibora a jeho osvobozování z trnkového keře. Maminka se asi soustředila na jiné problémy a bezděky uvázala uzel na příborové lžíci z nerez oceli. Tatínek si pro uklidnění udělal rozborku a sborku služební pistole a navíc vyměnil náboje za nové z krabičky.

Jak jsem se tak dívala do jejich protáhlých obličejů, najednou jsem se přestala smát. Nechápu co, ale asi jsem něco provedla. Oba na mě zírají jako na zjevení. A pak, synchronizovaně jako na spartakiádě, ukážou na dveře a zavelí: „Spát“.

Rodiče si šeptali dlouho do noci a nevypadají odpočatě. U snídaně oznámili, že mě do práce doprovodí. Snažím se jim vysvětlit, že kancelář je malá, ani já se včera dovnitř nedostala. A to jsem vlastně domácí a navíc oblíbená. Jediné, co od nich slyším je doporučení, abych se nestarala. Trochu je podezřívám, že se chtějí také povozit na kolotoči, ale moudře mlčím.

Celá rodina se vezeme policejním služebním autem. Rodiče zírají před sebe předním sklem, nemluví. Možná nemají náladu si povídat, možná mlčí proto, že se nedá překřičet siréna, co tatínek ze zvyku pustil. Zastavujeme těsně před sídlem firmy. Celé osazenstvo vyběhlo, na nejistých nohou vyšel i šéf. Jako poslední. Všichni se s ním loučí a on, viditelně nerad, schází po schodech k nám. To už rodiče vystupují, každý ho bere pod jednou paží a odvádějí se společenskými úsměvy zpět. Zmatená jdu za nimi, ale zavírají mi dveře jeho kanceláře před nosem.

(Pokračování))