Víte, jak se pozná, zda pracujete ve stavebnictví? Podle odpovědi, který den z týdne je nejhorší. Pokud odpovíte, že pondělí, nic jste dosud nezažili. Možná tak písečnou bouři, možná náraz Boeingu do newyorských Dvojčat. Možná jste se nožem ubránili útoku bengálského tygra nebo aktovkou odrazili rozzuřenou tchýni. Ale nezažili jste kontrolní den na stavbě. Z nějakého důvodu jsou kontrolní dny svolávány zásadně na čtvrtek.

Začíná se ráno, pochůzkou na staveništi. To se hodí vždycky, projít se po snídani na čerstvém vzduchu, občas přetáhnout dělníka bez přilby či reflexní vesty za trest násadou od krumpáče. Příjemně unaveni a lehce vyhládlí se poté celé grémium odebere do kanceláře na zařízení staveniště. Tady se dá poznat, o jak velkou stavební akci se jedná. Do padesáti milionů jde o jediný kancelářský kontejner, občas i připojený na elektřinu, takže v něm lze i svítit. Rozměr asi jako dětský pokoj v paneláku. Uvnitř vystresovaný stavbyvedoucí, chaos, bahno a smrad.

Pokud je stavba finančně rozsáhlejší, přibývá i kontejnerů a kancelářských stolů uvnitř. Projekt za půl miliardy je prezentován obvykle minimálně čtyřmi dohromady spojenými kancelářskými kontejnery, prostoru je podobně jako v McDonaldu. Na nejvzdálenější straně, kde jsou cítit účinky klimatizace, sedí v čele stolů investoři, zadavatelé a zástupci lidskoprávních a ekoteroristických organizací. Postupně se pak židle zaplňují řediteli, náměstky a stavebními dozory, na straně u dveří pak sedává lůza. Stavbyvedoucí a zapisovatelé. Hned u dveří, vedle kávovaru a tiskárny se tísní pakáž, subdodavatelé, kteří jsou zváni v případech, kdy je žádoucí, aby si zástupci sdružení mohli užít popravu, bičování či jinou veřejnou exekuci. Ti obvykle stojí a každá příležitost je pro ně dobrá, aby z jednání zdrhli.

Pokud milujete vůni kávy a mužského potu, je to místo přesně pro vás. Obvykle zde najdete jedinou tiskárnu na stavbě, fungující wifi a pokud máte skutečné štěstí, pak se tam vyskytuje i schopná zástupkyně někoho zodpovědného, která se v tom děsivém bordelu vyzná.

Na konci praxe jsem na kontrolní den přibral Zuzanku. Probíhající poradu poznáte snadno. Kontejnerová kancelář hučí podobně jako olejový transformátor napájející středně velkou vesnici. Klepat nemá smysl, je to asi jako když zaklepete na tlakový hrnec během přípravy nedělního oběda. Zkuste si to, pokud vám to manželka dovolí.

Po otevření dveří vypadne pár subdodavatelů, tísnících se u vchodu. Opráší kolena a utíkají pryč. My se naopak cpeme dovnitř jako do tramvaje v ranní špičce a snažíme se postoupit o kus dál, postupně se propracováváme až ke kávovaru, umístěného dobré dva metry od dveří. Hovor postupně utichá, všichni se k nám obracejí a zírají na Zuzanku. Z dálky je slyšet jen tiché cinkání lžičky, jeden z ředitelů nadnárodní společnosti Asfalt a obrubník a.s. si míchá kávu s takovou vervou, že šálek se mu převrhne. Horké louži kávy s mlékem nevěnuje pozornost a nechá ji zasakovat do poznámek a dokumentů rozložených před sebou.

„Co potřebuješ, Snachu?“ ptá se hlavní stavbyvedoucí Spojených kamenolomů a bagrů, který si mě pozval na kobereček.

„Mám tu předávací protokol, jak jste si přál,“ odpovídám a natahuji k němu ruku s papíry.

„Přines mi to, nebo pošli po někom hubenějším, je tu dost narváno,“ řekne a ukáže na Zuzanku.

Zuzanka se usměje, vezme požadované a míří k jeho židli. Stoupne si těsně, kontrola a podpis netrvají ani půl minuty. Jako poděkování se usměje a lehounce ho líbne na tvář. Nikdo se nepohne, neodváží dýchat. Po několika vteřinách, možná po půl hodině, vůbec se neodvážím odhadnout čas, se pohne hlavní zadavatel, ukáže na mě prstem a zasípe:

„Vy…“

„Vendelín se jmenuje,“ přičinlivě napovídá jeden ze stavebních dozorů a snaživě podává teleskopický obušek z vlastních zásob.

„Vendelín Snach,“ představím se, ještě předtím smeknu přilbu a pokusím se udělat pukrle. Nepovedené. Na Nejvyššího Pupíka se přímo podívat neodvážím, pozoruji ho jen přes odraz v okně.

„Máte ještě něco k podpisu, Vendelíne?“ zeptá se Pupík a ukazuje na Zuzanku, „pošlete mi to k nahlédnutí.“

Zuzanka mi sebrala z náruče stavební deníky, předávací protokoly a změnové listy, vše s úsměvem odnesla na druhou stranu kanceláře, tak hluboko, jak jsem se dosud nikdy v životě neodvážil. Za pár úsměvů a jednu letmou pusu za ucho mám ušetřenou práci několika měsíců. Nevím, jak jsem se dostal ven ze zasedačky, ale venku jsem si poskočil jako zamlada.

Díky, Zuzanko

(Daokončení příště)