Kdysi jsem se trápil úvahami o nekonečnosti vesmíru. Uklidnění mi přineslo poznání, že každá sranda jednou skončí. To platí o vesmíru i odborné praxi. Kancelář i firma po několika týdnech Zuzančiny přítomnosti připomíná krajinu po stepním požáru. Jen místo kouřem se dusíte vzduchem prostoupeným parfémem. Uvědomuji si, jak na tom musí být Zuzančini učitelé. Pokud mají třídu plnou Zuzanek a každá používá jinou značku, zažívají denně podobné pocity jako demonstranti rozhánění slzným plynem.

Dnes je poslední den praxe. Pátek. Přicházím do práce s rozporuplnými pocity. Včerejší úspěch bezpečně převážil předchozí trable. Chci jí poděkovat a k ostatním pronést motivační řeč, že se vracíme k starým pořádkům. Na dopoledne jsem svolal celou firmu ke kanceláři. Povolal jsem i účetní Simonu z blázince i stavbyvedoucího Martina z dovolené. Venku pod schody stojí vedle sebe bagrista Laďa, myslivec a stavební dozor Marek, Zuzančin tatínek s partou potetovaných Romů a spousta dalších.

Zatímco oni stojí na trávníku, kde nedávno parkoval policejní automobil, já zůstal na vyvýšené podestě schodiště. Prakticky nikdo mi nevěnuje pozornost, všichni se dívají na Zuzanku, která si stoupla vedle mě a mile se zubí. Mírný větřík vane jejich směrem. Pokud zesílí, vůně Chanelu je donutí odstoupit o několik kroků, při bezvětří se vrátí a tak pořád dokola. Z výšky připomínají jo-jo a já se obávám, že dostanu vynadáno za vyšlapaný trávník.

Během řeči upozorňuji na ztracený týden, kdy pršelo a já tančil, na pracovní úrazy během Zuzančiny praxe i na množství práce a zakázek, které během včerejšího kontrolního dne Zuzančino zásluhou přibyly. Působím jako vzorný motivátor a na konci řeči všechny vyzvu, aby se věnovali zájmům firmy nejen dnes, ale i během celé zítřejší soboty.

Očekával jsem rozpačité ticho, ale reakce zaměstnanců mě překvapily. Z trávníku se ozval potlesk a skoro by se dalo říct, že i jásot. Vůbec tomu nerozumím, tak dobrý řečník nejsem, aby se celá firma radovala, že musí pracovat i o víkendu.

„Už jsme si mysleli, že nás nepozveš,“ řekl stavební dozor Martin a vytáhl láhev fernetu, „ale je vidět, že jsi formát.“

„Těšili jsme se celý týden a říkali jsme si, kdy to bude,“ zazubila se účetní Simona, vyběhla po schodech a lehce mě líbla na tvář. Takhle nadšenou jsem ji viděl podruhé v životě. Poprvé, když jsem si nechtěně vylil horkou kávu do klína.

Že je něco úplně špatně jsem pochopil, když parta Romů společně s myslivcem Markem přistěhovala na trávník grill. Marek se uvolněně smál a tvrdil, že divočáka pro mě střelil už v pondělím dešti a od té doby nakládá maso.

Teprve Zuzanka mi to vysvětlila. Minulý týden jsem před ní zmínil malženky kulaté výročí, které budeme slavit. Asi pochopila sdělení „trochu“ jinak, než jsem zamýšlel, když to vyprávěla ostatním. Trávník před kanceláří se plní bůhvíodkud přinesenými stolky a lavicemi, objevil se sud s pivem a postupem času se k nám přidávají i obyvatelé paneláku. K oslavě se připojila i malženka, která původně počítala s poklidnou nudnou večeří v restauraci.

Oslava se povedla, končila k ránu, vůně opékaného masa se ukázala jako silnější než parfém z francouzského korporátu. Pohoštění mě stálo asi jako olétaná vojenská stihačka, ale zaplatil jsem rád. Podobně jako se v dějinách lidstva určuje, zda se událost stala před či po narození Krista, u nás se určuje, zda proběhla před nebo po Oslavě.

Díky za velkolepé zážitky, Zuzanko