Vlastně ani pořádně nevím, co moji rodiče dělají. Oba pracují jako státní zaměstnanci, oba s penězi. Otec je pořád někde na zdravém vzduchu, jezdí v pomalovaném autě s nápisem POLICIE, matka má sedavé zaměstnání na finančním úřadě. Chtěla bych mít sourozence, ale jsem jedináček a tak se oba zaměřují jenom na mně.

Matka mi včera domluvila povinnou školní praxi ve stavební firmě. Firmičce. Tak malé, že jsem třikrát minula vchod, než jsem pochopila, že má kancelář ve sklepě. První rozčarování bylo, že ještě neobjevili nakousnuté jablko. Všichni mají prastará Wokna, Word a Excel.

„Jsem v pekle!“ napadlo mě, ale snad jsem to neřekla nahlas. Musím ty chudáky seznámit s Apple, ta jediná má ten správný design, šmrnc a společenskou prestiž.

Obcházím kancelář, představuji se osazenstvu a křečovitě se usmívám, abych překryla paniku, co se mi roztahuje v duši. Tady nevydržím! To se radši zabiju! Dost na tom, že mě rodiče posílají někdy i třikrát týdně do školy, tady chtějí moji účast i v pondělí a v pátek!

Jako poslední mě vítá tlouštík, co to tu asi má na povel. Hned mu předkládám své požadavky na vybavení, které si po absolvování praxe budu moci ponechat. Seznam jsem předala ještě během představování. Snažím se být skromná. Stačí mi iPad, iMac, iPhone a AirPods. Jako manažerské auto jsem ochotna se spokojit i s podřadnou škodověnkou, třeba Kodiaq nebo alespoň Superb.

iPhone samozřejmě s neomezeným paušálem a datovým připojením, ale to snad není potřeba zdůrazňovat. Šéf zabručel něco v tom smyslu, že se pokusí, mám-li přesně citovat jeho slova „To určitě, prodám ledvinu a hned ti to poběžím koupit“.

Z auta sešlo ještě dopoledne. Že ještě nemám řidičský průkaz se ukázalo během úvodního školení, kdy jsem měla před absolvováním zkušební jízdy předložit řidičák k zaevidování. Šéf se přihlouple zasmál a doporučil mi k rychlému přesouvání mezi kanceláří a stavbou kolo. Jeho zástupce, celkem pohledný, se nabídl, že mi bude dělat řidiče a osobního asistenta během praxe. Baví mě, jak málo chlapům stačí. Pušapka, mejkap, parfém a úsměv s nimi dokáží udělat netušené věci.

Ale šéf si jej vyvedl na chodbu, zaslechla jsem jen pár nesouvislých slov: máš manželku, děti, rozvod, nařizuji ti dovolenou. Alespoň se uvolnil stůl, kde jsem si mohla sednout. Myslím, že se mi tu nakonec bude líbit, mají wifinu.

(Pokračování)