Všiml jsem si, že Honza Kovanic (nepíše jen odsud: Šamanovo doupě (lidovky.cz) zavzpomínal na první své články tady na Psu. Potkali jsme se taky na jednom nedávném Světě knihy (letošní bude o víkendu 11. a 12. června + dva dni předtím) a prohodil, že přispěl Ondřeji Neffovi do jeho deníku víc než patnáct nebo šestnáct set krát. Lze si tak přečíst od Honzy jistě třikrát víc článků než ode mě, ale proč se takto poměřovat, že – a všichni vedle psaní sem děláme jiné věci a taky píšeme ještě jinam; tak třeba Ondřej Neff, který celkem vzato nikdy nebyl hyenou, přispívá do Hyeny (The Hyena), na své propracované stránky (Zklamání z Obi Wan Kenobi – Tři prsty Astonovy (neff.cz) či do Lidovek.

Zajímavější je, kdy kdo na Psu začal a proč, díky čemu. Mně to překvapivě poradil Karel Hvížďala. Překvapivě proto, že se fakticky neznáme. Sám sice znám, ba mám většinu jeho knih a jako esejistu ho obdivuji, jak se o tom vyjadřuji rovněž na webu Střediska západočeských spisovatelů (https://zaspis.webnode.cz/ivo-fencl/), ale jinak jsme se vždycky minuli: asi že mám před Karlem Hvížďalou oprávněný respekt.

Někdy okolo roku 2005 jsem mu nicméně psal a živě si pamatuji, jak mi doporučil, abych se s článkem obrátil na Neviditelného psa. Jak to, že to nenapadlo už pár let předtím mě, těžko chápu i sám, protože s Ondrou Neffem jsem už tehdy byl v kontaktu, realizoval jsem s ním rozhovor nejméně pro Plzeňský deník a recenzoval ve Tvaru po prosbě Lubora Kasala, tehdejšího šéfredaktora, druhé vydání knihy Podivuhodný svět Julese Verna (to první mám stejně radši). Taky jsem sbíral Neffovy knihy, ba i články, snad jsem musel i do Psa nahlížet, ale jednoduše mě vůbec nenapadlo, že bych měl „koule“ na to, abych přispěl.

Ke Karlu Hvížďalovi jsem ovšem vzhlížel, a tak jsem do redakce Psa promptně zaslal nějaký článek, což lze snadno dohledat, ale zřejmě byl o Česko-slovenské filmové databázi. Zdá se, že už tehdy byl redaktorem Jirka Wagner, nedávno bohužel zesnulý, tak jsme se postupně seznámili a došlo k neuvěřitelným momentům, kdy jsem dokázal vyprodukovat sedm či dokonce osm článků týdně. Přepracovával jsem samozřejmě taky nějaké své starší věci a kupříkladu mi Ondřej s Jirkou dovolili, abych referoval o svých oblíbených spisovatelích. Sem tam jsem zveřejnil i jakousi povídku, ale jiné mi hodil na hlavu. Neomylně poznal, co se na Psa už nehodí, čeho bych litoval, co by nezabralo.

Bydlil někde na Žižkově nebo spíš v Karlíně, já to ani nevím a nikdy jsem u nich doma nebyl, ale proč bych tam taky chodil, když jsem měl pocit, že Jiří stejně pouze maká na Psu, což dělal do pozdních hodin popůlnočních, aby poté klidně prospal dopoledne. Nechci přehánět, jistě ne každé dopoledne, ale mě o tom aspoň ujišťoval; pak se zvedl, vzal kolo a byl introvert, takže do „své“ kavárny Rybka jel vždy po stejné trase, která se táhla i po nábřeží. V Rybce četl denní tisk, setkával se s přáteli a přispěvateli svého a Ondřejova deníku, nechával se obsluhovat půvabnou servírkou. V určitých obdobích jsem taky do té knižní kavárny rád chodil a zdržoval Jiřího od práce žvaněním a historkami. Ale ne, umění konverzace přece jen ovládám. Sedávala tak u Jirkova stolu i další esa, s většinou z nich jsem se ale tak neseznámil. Někdy mi připadalo ale očividné, že ten člověk nemusí chodit do práce, takže tam vysedává jako agent. Nic ve zlém, samozřejmě, a třeba tam pak na laptopu i něco napsal.

Jednou tam přišel Michal Viewegh s nějakými dětmi, dost možná dcerami, a poskytoval interview. Pak si šel něco koupit k pultu, takže stanul hned vedle nás, ale jeho popularita mě tak zmrazila, že jsem včas nepožádal o autogram. A Jirka? Ten na nic podobného už vůbec nebyl. Zprostředkovával ale v Rybce ledacos, s výjimkou distribuce drog. Jednou přišel pan Novotný, jehož jsem znal ze seriálu Návštěvníci. Přitáhl videokazety, snad to byly nějaké okamžiky ze Semaforu. Nebo nevím. Byl šťasten, že mu Jirka zprostředkuje převedení těch záznamů na nějaký modernější nosič.

Jednou jsem dal řeč se zmíněnou servírkou a nějak se do ní zamiloval, nebo už nevím, ale stane se ledacos. Napsal jsem takovou povídku, jmenuje se Pražský playboy prchá na venkov. Je to jenom taková hříčka, ale nahrál jsem to pak dokonce s rozhlasáky na cédéčko, které se zove Lásky, poezie a prózy čas (2010), kterýžto titul vymyslil manažer Západočeské galerie Jirka Hlobil. V povídce vystupuje Jirka Wagner, ona servírka a taky já, všichni tři jedeme tramvají od Rybky k Hlavnímu nádraží a přijde revizor. Hodně se tam odkazuje na klasiku Moje jízda tramvají od Šimka a Grossmanna. Aspoň pro mě je moment s tou povídkou (dá se najít i na Psu, ale v jedné mé knize vyšla v pročištěné podobě) vrcholem vztahu s Jirkou. Nějakou dobu jsem pak do Rybky zavítával méně, v letech 2014-2016 zase víc (to jsem byl takřka na volné noze) a bohužel, musím přiznat, že v posledních letech jsem tam došel jenom několikrát. Naposled jsem Jirkovi něco nechal „na baru“, již tam ale dávno nebyla ona servírka, nýbrž nějaký kluk. Ten mu to předal, když jsem už zase někde jinde lítal, a Jiří mi poděkoval. Choval se ke mně vždycky neuvěřitelně přátelsky a laskavě, byl to chlap, co každého na začátku považuje za dobrého člověka. A podle mě to s lidmi uměl. Zvládal říkat „ne“. Jeho fotku jsem si schoval, i když teprve potom, co umřel. Byl to nejlepší redaktor tohoto deníku, UNIKÁT, jak říká Aston (Ondra Neff), a žádný takový už nebude. To je vyloučeno. A jak říkám, do života jsem Jiřímu nelezl, ale jsem třeba rád, že se dožil vnoučat a ještě roky je viděl vyrůstat. Na Psa dodával i spoustu filmů, například mě vždycky fascinovaly jeho průchody rozličnými pražskými pasážemi, a mám dojem, že i nějaké to jeho vnouče jezdí na jednom tom filmu na skluzavce.

A Jirka věděl vše. Měl jsem ten pocit. Zmínil jsem se třeba, že jsem zrovna procházel tunelem mezi Žižkovem a Karlínem, a on mi okamžitě vykreslil, jak vypadají kryty, do kterých se tamodtud dá jít, a pro kolik jsou lidí atd. Nebo jak znal Beatles. Jak znal Simpsonovi! Takových světů měl moc. Třeba mi řekl: „Teď zrovna čtu vše od Heinleina a dává mi to zabrat.“ Ale když něco neznal, proč by to nepřiznal. „Od Edgara Walllace jsem přečetl jen čtyři detektivky,“ řekl mi třeba. „To ale v dětství.“ Většinu věcí si dobře pamatoval. Obdivuji ho. Je sice pravda, že vlastně stál mezi Ondřejem Neffem a mnou a že se hodně z toho, co bych říkal Ondřejovi, dotklo Jiřího, nicméně taky od toho jsou redaktoři.

Teď má Jiří po pohřbu a vzpomněl jsem si, že jsem Hvížďalovi za seznámení s ním vlastně ani nepoděkoval. A proč na Psu skončím? Jak to mám vědět. Třeba umřu, nebo mi dojdou nápady, dostanu Alzheimera. Těch možností je z matematického hlediska nekonečný počet, protože takový počet je nuancí. Nechtěl bych každopádně zastavení Psa pod vlivem třetí světové války a nepřál bych si ani to, aby se mnou redakce přerušila spolupráci pro šíření poplašných zpráv v mých příspěvcích.