Minulý pondělí nám tchýně poslala ímejl. Že prej za dva tejdny přijede a že si proto u nás v Brůklynu bukuje hotel.

Když u nás byla na vizitu naposledy, pochválila mě, že prej sem náš apártment proměnil z muzea antiqvitátés na docela fensy dvelingspejs a že prej teď za náma z Evropy bude jezdit časteji. Nic proti tomu, s vajfkou ji docela rádi vidíme, zejména když nezapomene přivízt britiščíz a šek se čtyřmístnýma numerama.

Na tchýniny nenadálý přílety si pomalu zvykáme, ale teď nás šokla tím, že ji do Ňůjorku doprovodí i tchán. Cožpak vo to, dedy je olrajt a vopravdickej džentlmen, je s nim jen jedna potíž: je dlouhej přes sedum fítů a pro noční uskladnění potřebuje extrabed. Tím se jeho cestovní možnosti drasticky redukujou, protože ne každej hostitel mu může vyhovět. V ímejlu bylo tedy nenápadný tchýnino postskriptum, že máme zajít do Mejsis a po nějakym přijatelnym kusu postele pro tchána se porozhlídnout.

Dva večery sme vo tom s vajfkou dumali, chodili kolem zdi v lívingrůmu, kde by ten budoucí rodinnej frend měl s námi strávit doživotí a po shrnutí všech pro a proti se jednoznačně rozhodli, že koupíme soufabed.

Tím „koupíme“ nastal nerudovskej trabl „kam se starejma čérama“. Já sem prosazoval, aby sme je věnovali Brůklynmuzeu do kolekce „Lajf in Ňůjork 80 jírs egou“. A proč ne? Beztoho co je v Americe starý pár dekád už má historickou hodnotu ... Ale vajfce se můj smysl pro muzeální exempláře zdál podezřelej a trvala na tom, že čéry ve čtvrtek večer vyhodíme na pejvment před hauz a maníci ze sanitejšn je ráno vodvezou. To se zas nelíbilo mě, a tak sme si chvíli procvičovali slovíčka v poněkud upadlý ingliš, až sme nakonec došli ke kompromisu, že čéry na dobu neurčitou uskladníme v bejsmentu, kam sme stejně už pohřbili dobrejch pár kousků nábytku po grendpáčkovi Leovi. Třeba se budou někdy hodit, nyt? Van nevr nous.

Na druhej den se vajfka vydala do Mejsis. Chvíli do mě ráno hučela, že jí mám doprovodit, ale herojicky sem se bránil, že právě píšu pejpr vo lepře a že sem děsně bizi a že se blíží dedlajn a sem na nervy a kdesi cosi. Zamířila na mě ty svý detektory pravdy a myslim, že mě prokoukla během dvou vteřin. Ale neřekla nic. Jen že se v Mejsis zastaví večer cestou domů z Džejtýes. No fajn tedy.

Večer, když se vajfka z Mejsis vrátila domů, mi už na stérech celá hepy líčila, jakej supr soufabed koupila, jak je soft a jak se na něm skvěle leží a že prej dedy bude hepy a kdesi cosi. A že prej ho ve středu dovezou. Ukázala mi buklet s několika typama a do jednoho z nich zapíchla fingr. Chvíli sem na něj vejral jak Japonec na vidličku a pak ... vejteminit. Vždyť ten krasavec neprojde skrz naše entrydóry!

No je tohle možný? To ti Mejsáci vážně předpokládaj, že lidi bydlej v garážích? Vajfčina radost byla gan. Napuchla jak zadní kolo vod mauntynbajku a když to vydejchala, řekla, že prej do stóru ráno zavolá a zeptá se, jestli by toho něšťastníka nedovezli rozporcovanýho.

Ráno ve vosm jim brnkla. Řekli jen „Nou problem, mém,“ a že prej nás ta maličkost bude stát 230 baksů. Prskal sem jak zadušená svíčka u Trabanta a až do sapru jen šitoval a fakoval a vajfka ve vzácný schodě přizvukovala v dvojhlasu vo kvartu vejš.

V noci sem měl strašnej drým. Zdálo se mi, že Mejsáci dovezli soufabed – ale nerozloženej. A tak abysme ho dostali dovnitř, musel sem vysadit entrydóry z hinčů a vymlátit ve zdi díru, velkou jak gejt do garáže. Teprve pak ho ti bojaři vyložili, vodnesli do lívingrůmu, postavili ke zdi a vodjeli. Jenže ta vobrovská, vymlácená díra ve zdi, kerá se vnucovala každýmu vochmelkovi, kerej tu noc šmejdil kolem, po nich zůstala. Šel sem spát s těžkym srdcem, a když sem ráno přišel na inspekci, vejrám jak Afričan na kondom. Votehel iz dzis!? Na soufáči se válel houmlesák Dandy, hlavu položenou na svym bladyhauzu v pěti igelitkách.

Probudil sem se z toho drýmu spocenej jak ucpanej pisoár v Bohemce. A můžu vám říct, že sem byl tu chvíli fakt hepy, že ten soufabed pro dedyho ti manymejkři z Mejsis dovezou rozloženej ...