Menoval se Brůmšit – vlastně sme mu tak s vajfkou privátně říkali. No vlastně ještě mu tak řikali i všichni naši frendi. A taky vobě naše fémiliz. Jeho pravý méno saundovalo pompéznějc než méno současnýho šéfa Suprýmkurtu. Byl to Archibald Brůmfíld a rok bejval náš lojer. Ale protože stál za šit, ten niknejm Brůmšit (help pro ty, kdo neznaj čengliš: „koště na zamétání hoven“) se vygeneroval tak nějak sám vod sebe.

Brůmšit byl zachovalej důchodce šlechtěnej frujtama z Floridy a milkproduktama bez cholesterolu, původem z Džamajky, a ješitnej jak orangutan Čůčo z Brůklynský zoo. A to vám garantuju, že Čůčova ješitnost je v Ňůjorku pověstná! Velkej moh bejt ..., no mezi hobitama by asi hrál topligu v basketbalu. Problém byla jeho hroší hlava. Co v ní měl? Demit, to mi nikdy nedošlo. No řek bych, že asi želé, nyt?

Brůmšita nám doporučil Dadly a my sme si ho najali, aby našel, čeknul a voskrýnoval ňáký fajn tenanty do našeho fensy apártmentu apstérz. Naše představa byla, že se lojer, placenej lendlordem, stará vo jeho zájmy ve chvíli, kdy začnout bejt s tenantama trablz. Jenže Brůmšit měl svůj vlastní etytjůd: staral se vo zájmy toho, kdo mu sypal víc. Ten džerk čárdžoval vod nás i vod tenantů a v trablu helpnul jen tomu, kdo mu na bankšek napsal vyšší numera. A když nastal trabl, tak jen mlžil a hrál šou, jiný nám a jiný tenantům. Jako šoumen byl olrajt. Ale jako lojer? Najtmér!

Brůmšit pro nás vybral mém Goumz. Ujistil nás, že Goumy (tak sme jí po čase říkali) je dísent a relajabl vůmen, že prej vo nedělích chodí do čérče a že má profitábl džob. Vod chvíle, kdy se Goumy můvla do apártmentu apstérz, Brůmšit u ní byl permanentní vizitor. Zpočátku mi ten jejich rilejšnšip nešel do boule; s vajfkou sme si mysleli, že sou starý frendi. Přece každej malej bojař už v bejzikskůlu ví, že blekbird sitdaunuje k blekbirdovi a né dankí k mankímu. Ale časem ... aj gadit. Brůmšit a Goumy s námi měli svoje plány.

Goumy nám totiž vod ledna přestala platit měsíční rentu. Vajfka bombardovala Brůmšita dvakrát denně founama, ať něco podnikne, ale ten jen míval dlouhatánský spíče, a že prej mém Goumz ztratila džob a je sik a že prej nesmíme myslet jen na profit jak zazobaný vestrňáci, ale ukázat svejm nejbrům hjuman fejs a vopravdouvou kompešn. Brůmšit vajfce sice domlouval jak hodnej grendpáček z rozvojový země svý marnotratný vnučce, a přitom dál kul s Goumy svý bladyplány. Ajm absolůtly šůr.

Převalil se únor, březen a nastal duben. Vajfka byla čím dál tím víc z našeho lojera na nervy, mě čím dál tím víc docvakávalo jak je snadný v demokratický Americe někoho legálně vokrást, a Brůmšit s mém Goumz se po večerech dál scházeli v apártmentu apstérz, pořádali párty a flirtovali.

V půlce džůnu sme dali Brůmšitovi ultimátum. Buď mém Goumz přesvědčí, aby se můvla do apártmentu, kerej je pro ní přijatelně číp, nebo do dvou tejdnů zahájíme soudní řízení s novym lojerem. Brůmšit zas měl dlouhý spíče, hrál šou a přitom se kroutil jak grilovaná kalamára, že prej soud bude pro nás ikspenziv, a že není jistý, jestli ten spor vyhrajeme, protože prej zákon v Ňůjorku je na straně tenantů a kdesi cosi.

No nekilkli byste ho, džerka? Jenže vajfka byla neúprosná a tvrdá jak Putin při zásahu v Beslanu. A šit Brůmšit? Natočil fejs do správnýho vindu, přestal s Goumy flirtovat a můvnul se na stranu, kerá dávala víc. To byl celej von! Lojařina byla pro Brůmšita jen šou, gejm v mezích možnýho a entrtejment. A von hrál centrální roli. Manymejkra.

Soud sme vyhráli my. Mém Goumz uhrála dva měsíce na to, aby se můvla jinam, Brůmšit se nechal slyšet jakej je úžasnej lojer, a že prej jen díky němu, a jeho pověsti mezi brůklynskejma lojerama, sme Goumy dostali aut tak brzy, a my sme začárdžovali výdaje za soud a Brůmšitovi za ten jeho prachmizernej servis v kauze Goumy.

Pár dní po tomhle dizástru nám zase Brůmšit zavolal. Ten džerk nám nedal restnout. Že prej má do našeho apártmentu extratyp novýho tenanta, kerýho určitě musíme vzít. Dušoval se, že prej na nás myslí kudy chodí a přeje nám jen ten nejlepší profit. Ten typ byla jeho jángdótr. Brůmšit na nás tlačil, že prej se máme rozhodnout do druhýho dne, protože prázdnej apártment prázdnou kapsu nenaplní. It mejks sens, nyt?

„Ten džerk mě ničí víc než moje alergie na Fidela,“ řekla mi vajfka večer. Ale druhej den mu skutečně zavolala. Vobdivoval sem jí. Mluvila zřetelně, jasně, nahlas a dostatečně pomalu, aby Brůmšitovi cvakly relé v tom jeho želé hned napoprvý: „Mistr Brůmfíld, jůár very, very inkompetent lojer. Ajm hepy to get ridovjů. Forevr. Dount kól mí enymór!“ Brůmšitovo želé mělo výpadek transféru dat. Jeho ješitnost, jen vo trošku menší než ňůjorsky pověstná ješitnost orangutana Čůči, mu blokovala pohyb na závitech jeho salátbrejnu. Brblal jakej je supr a úžasnej a nepostradatelnej a nenahraditelnej a jedinečnej ... ale tenhle bulšit a rabiš si patrně vyslechly už jen ty vodosobněný stěny jeho lojerskýho bladyofisu v nedaleký Bedfordce.

No tak si to vemte. Je tohle možný? Ale když na ten trabl já starej Žižkovák futrovanej socializmem vejrám z druhý strany ... Hotely nejsou v Ňůjorku zrovna číp. A nabourat se zákonně k ňákýmu prachatýmu lendlordovi a půl roku u něj jak Róčild dvelovat grátis, no řekněte sami, kdo by vodolal?

Další události komentovány na Žižkovák v Brůklynu