Někdy se halt stane, že i ženatej bojař vosamotní jak stoun uprostřed Prospektparku po sansetu.

Vo sobotním lanči sem vajfce nadhodil, že bysme mohli vo ívninku do sinemáče, páč mi frendi v klásrůmu doporučili suprový můví vo Londýně v roce 2027 a že prej je to kůl. Vajfka nejdřív zašejkovala hedkou, a pak, pinková ja novej vobal vod čekpásportu, řekla, že se v šest plánuje metnout s Aksánou a někde s ní u kafe početovat. Aha! vyskvízoval sem ze sebe suprajz, a že prej jestli je jí její ukrajinská frendka vzácnější než její hazbend ze Žižkova, tak ať si tedy valí! Trochu ji to kečlo, a že prej mám tedy jít s ní. A to tedy ne. Ukrajince miluju jak žiletky v kejku, a pak, chtěl sem si trochu restnout a ne poslouchat Aksániny komplejny jak jí její mafiózo zahybá. Tak si to užij, řek sem jí. Ty taky, vodpověděla mi. A bylo to.

To můví hráli v sinemasity Ejemsí na dvaačtyřicátý. Sabvej jela nevobvykle in tajm, na místo sem přijel půlhoďku před začátkem. Koupil sem si tiket a vyjel elevejtrem do pátýho flóru. Jako správnej feťák, kerej nevybočuje z lajny sem si u baru koupil americký národní menu – popkorn a kokakolu, vodnes ho do sálu 25 a svalil se na čér v poslední lajně. Hýtovali tam jak ve Strašnickym krematoriu při Svobodově fjůneralu, stripnul sem si tedy kout, džampr, širt a šůsy, a vodložil svý svršky na prázdnej čér vedle sebe. Sál se postupně nafajloval, prázdný síty zbyly už jen v prvních lajnách a dva vedle mně.

Všechno bylo oukej až do předfilmu. Na gigaskrýnu už za doprovodu chroupání popkornu ranovaly pikčery a naše boďátka blaženě línovaly v komfortních čérech. Slibnej začátek relaxu ale nakrešnul jistej pár blekskýnů; nafajloval se do naší lajny a dral se ke mně. Ti dva šlapali lidem na šůsy, schazovali jim z kolenou popkornkapy a místo vomluvy jen syčeli. Blady hel! Nebyli voni nakonec snejci? Co chtěj? flešlo mi hedkou. Ale už byli u mně a že prej jestli někoho čekám. Ne, odpověděl sem a byl trochu naštvanej, že mě ten mátoha nevoslovil „sir". Vidlák! Neví jak se chovat... Tak já ho beru! houknul na mě votrle a zapích fingra na moje svršky. Ale vždyť ste jenom dva... namít sem chabě. Ten chlap mě fakt drinkoval bladku. Nebyl von nakonec vempajr? Čekám hosty, řek zase ten vobluda a sitdaunoval s tou svojí kozatou šukálistkou na ty dva frý čéry vedle mně.

Pět minut se nedělo nic a můj bladprešr si trochu voddách. Jenže... zatuhlo mi brzy. Z vopačnýho ajlsu se k těm dvěma vidlákům prodírala postava, a nebo flešmauntyn? s obrovskym plejtem a hromadou popkornu a kokakol. To se tu chystaj přečkat až do pondělí? No já bych z toho byl živ tejden.

Šukálistka, když kečla ajkama ten flešmauntyn, lukla na mě nasraně a houkla: hej! Dej si ty svý faky svršky aut, gadit? Těžce sem polknul. Vždyť to je přece jasná dyskriminace, nyt? Chvíli sem lapal po dechu, pak si vzal svý svršky a položil si je na kolena. Ta dyonýsská samice se prodrala až k nám svalila se jak kus kolejnice na čér, polila mě kokakolou, pošlapala šůsy, rejpla loktem do boku, během můví mě rušila futrováním tý bíložlutý pěny, a po filmu na mě vytřepala zbytky ze svýho džampru. No byla zkrátka suprová. Napadlo mě, jestli mi to dělá naschvál. Byl sem přece jen jinej než vona a voba její blekskýnoví frendi. Byl sem přece vajt...

Další události komentovány na Žižkovák v Brůklynu