V pátek měla vajfka bersdej. Přemejšlel sem, co jí koupim, abych z toho měl pležr i já, neboť pravidlo „dej druhýmu, co potřebuješ“ už s úspěchem praktikuju pěknejch pár let a sem v něm vodborník. Kytku, ofkórz, dát musim. Tou si vajfku získá každej hazbend. To je nezbytnej základ. Pak ňákou knížku, třeba: Domácí nepřítel. Aneb návod, jak zamordovat krysy, snejky, kokrouče a škorpióny. Říkal sem si, že po tý stóry s krysou v naší litlgárden tenhle nápad vajfka natuty vocení. Ta havěť je vážně najtmér. Sotva trochu zašajnuje slunce, kokrouči namašírujou do hauzu z blízkýho a vzdálenýho vokolí jako by přijeli na půlroční holidej. A živte je! Nejsou náhodou taky z Ukrajiny? Nejdřív se můvnou do bejsmentu, pak do kičny, vécrůmu, dajningrůmu ... Mám ještě živě v paměti toho dvouinčovýho neřáda, kerýho sem loni proháněl k ránu pod kobercem v bedrůmu, když mi ucucával vodu z láhve na nočnim stolku.

Byl sem na sebe pyšnej, že sem vymyslel takovej supr prezent, a aby vajfka vopravdu viděla, že sem si ji nevzal pro sityznšip, ale z nejúpřímnější lásky, buknul sem i dva tikety na večerní můví do Bíejem. Hráli ten Davinčiho kód. Všichni naši frendi vo ničem jinym už druhym rokem neprndaj, a my s vajfkou před nima vypadáme jak eskymáci z Aljašky, protože neplujeme v mejnstrýmu a zavostáváme za popkultůrou.

Když sem to vajfce voznámil, roztekla radostí jak svisčíz na předehřátym plejtu. Byla suprajzovaná a hepy a že prej to bude najsívning a že se tedy metnem před entrydórama v Bíejem čtvrthoďku před začátkem cestou z lajbrery. No fajn tedy.

Přišel sem tam trochu dřív. Stál sem na stérech a vejral po pasantech, kerý sice k Bíejem hedovali, ale nikdo z nich se nezastavoval. Tak to mi teda vážně nešlo do boule. Všude se vo můví psalo jako vo blokbástru, očekávaly se půlmajlový lajny a vono kdenic tunic. Že by to nakonec ti Opusáci přece jen zbojkotovali?

Naproti stérům stepoval ňákej pohublej blekskýn v tuxídu a v ruce držel vobjemnou černou bichli. Tvářil se jak konspirační dýler s kilovatama balenýma do kornoutku a házel po mě sondážní glemzy, jestli mu stojim za pokus. Nevěděl sem, vo co gou, ale když se najednou ke mě vydal, hrklo to ve mě jak ve vykolejený sabveji před Lexingtnaveňů. Už byl kousek vode mě, už votvíral hubu, už řek „Sir ...,“ a pak mě někdo chyt za ruku a táh stranou. Byla to vajfka.

„Helou, bejby,“ řek sem jí, byl hepy a nechal se vést k cinemabaru. Koupili sme dva begy popkornu a galón kokakoly, aby sme přežili vočekávanou depku. Frendi nám řekli, že to bude fakt dryják. Brzy mi došlo, že vostatní dostali vod svejch frendů tu samou propedeutickou instruktáž. V sálu to chroupalo jak v Jakubčovickym teletníku, pak i smelovalo, no a když sme šli pryč, tak i vypadalo. No co vám mám povídat. Vždyť to znáte z domova. To můví bylo fakt supr. Hodil sem sondážní glemz po vajfce ... Vypadala jak potejtou vytáhnutej z mikrovlnky nastavený na režim defrost. Pozdějc mi řekla, že Simpsoni by jí bavili víc. Tak kdo se v těch ženskejch má vyznat ...

Skoro po třech hoďkách sme vopouštěli Bíejem. Konspirační dýler s kilovatama byl už gan. A možná, že na mě ještě čekal, ale protože sem neplánovaně dlouho vodčerpával na vécrůmu ten galón kokakoly, ulovil si jinýho bojaře.

Chtěl sem si u vajfky vylepšit imidž a nabíd, že když má ten bersdej, že ji zvu na sapr do Vínerestaurantu hned naproti. Nadšeně souhlasila. Potejtou v jejím fejsu změknul. Vešli sme dovnitř ... a hele ho. Komspirační dýler seděl u vokna u litltejblu s tou vůmenou z třetí lajny vlevo, co se furt řechtala, a to i tehdy, kdy šílenej Silas trefou zkolil svýho milovanýho bišopa. Dýler listoval bichlí a předčítal vůmeně ze stránek text jako kdyby byla analfabet.

Vajfka furt byla z toho můví tak trochu daun. Nou vonder, čtyři mordy bylo fakt silný kafe, proti kerýmu dva begy popkornu nebyl žádnej účinnej medikament, ale jen slaboučkej kofdrop. Voproti mě, žižkovskýmu pepíkovi kojenýmu filmama v kině Aero, je vajfka halt křehká nátura. Co naplat.

Dali sme si víneršnicl a tuplák Geslera, a zatímco sme ten nedopečenej předmět na poloprázdnym plejtu strkali dírou do hlavy, mě bylo čím dál tím jasnější, že tu knížku Domácí nepřítel, co na vajfku čekala doma na dajningtejblu, dneska asi nevocení ...

Další události komentovány na Žižkovák v Brůklynu