Tu bestyji byste fakt měli vidět!

Přijel sem do Šika po ránu, ubytoval se v poledne a hned vodjel sabvejí do Fíldmuzea vomrknout tu světově proslulou potvoru. Vajfka do mě čtrnáct dní před vodjezdem hučela stóry jen vo tyranosaurovi, a že prej jí z vizitu Šika nemám vozit žádnej šunt, ale jen čtyři pikčery Rexe – jeden ze předu, jeden ze zadu a dva z boku. Řek sem jí proč ne, ale to sem ještě nevěděl, že po mě chce skoro nesplnitelnej úkol.

Fíldmuzeum bylo napakovaný hned u entrydóru – a brzy mi došlo proč. Kostra Rexe pózovala v první třetině foajé a obkružovaly ji stovky lidí. Vypadalo to, že všichni dostali vod svejch rodinejch příslušníků stejnej úkol; měli svoje kamery v pohotovostní poloze a čekali na skulinu v tom živym plotě z přilepenejch těl. Ty živý kůly se pušovaly navzájem a můvovaly šouravě kolem dokola jak v čilderngejmu ‘jede jede mašinka, kouří se jí z komínka', ramena na zádech, kolena na zadku. Zkoušel sem udělat ty pikčers, co po mě chtěla vajfka, z vokna toho trejnu, ale ať sem stál kdekoli a zamířil digikameru na kostru, vždycky sem ji měl na skrýnu jen coby neúplnou porci. Už sem měl nohy, hedku i s výstavníma tesákama, ale neměl sem Rexe celýho. A když sem vodstoupil, hedky toho můvujícího trejnu sahaly až k jeho pupku a byly jak Rómulus a Rémus, když sajou milk vlčici z brestů. Nebyl Rex náhodou samice?

Každej si tu bestyji přijel vosahat ajkama, vyfotit, namalovat, a kdyby to bylo možný, tak v nestřeženym vokamžiku i čmajznout kus kosti a vodnést domů jako talisman. Rex byl prostě trumf. Musel to bejt fakt fešák ve svý době: vysokej jak tři basketbalisti postavený jeden na druhym, hedku jak dva kontejnery na plastikový láhve, a dlouhej moh bejt, no, když napnul vocas, jak půlka bloku mezi Karolkou a Kraunstrýt. Nechtěl bych ho tam potkat ani ve dne. Fakt že ne. Nejvíc se mi ale líbily ty jeho suprácký zuby – dlouhý, vostrý, a měl jich plnou držku. Ten by nadělal práce ve střihárně drátů!

Lukoval sem na to monstrum, kerý sem znal ze Zemanova filmu ‘Cesta do pravěku‘, fejs-tu-fejs. Jako malej bojař sem ho v tývý viděl aspoň sedumkrát, ale že na něj budu jednou vejrat takhle zblízka, i když svlečenýho z masa a kůže, mě ve dvanácti letech ani nenapadlo. To u pádla byli ještě komanči a vidina výjezdní doložky do Jůes – země nepřítele – byla tak reálná jako šou tyranosaura ve Fučíkárně na Matějský pouti.

Brzy mi docvaklo, že jediná šance na splnění mise tripu do Šika, kerym mě zaúkolovala vajfka, bylo čekat, až gárdmeni budou vyhazovat turisty ven před zavíračkou. Měl sem plán: zakavruju se do jinýho flóru, a až se rozezněj sirény před zavíračkou, sajlently vyjdu z úkrytu a zvířátko si vobfotim.

Všechno klapalo až do chvíle, než se rozhoukaly sirény. Chvíli sem počkal a pak se vynořil. Jenže ... Votehel izdzis? Ten samej plán totiž měly i desítky jinejch lovců na tyranosaury. Z úkrytů se vyvalili solitéři i celý famílije, kiďátka a namejkapovaný vůmeny, stoupali si před ubohýho Rexe, nejčastěji vedle jeho votevřený držky, a hazbendi, dedové a grendpáčkové je fotili na památku do rodinýho alba jak vo život. Gárdmeni, jak nás zlukovali, spustili povyk, co že prej ve foajé ještě tropíme, když už je po zavíračce, a kdesi cosi.

Nebylo zbytí, bylo třeba jednat. Začal sem vobíhat šelmu jak lovec mamutů, lišil sem se jen v nástroji a kořisti lovu, vodpušovával sem vod zábradlí ty rozvalený těla kiďátek i poloagresivních vůmen, a fotil a fotil jako kdyby mi taky šlo vo život. A málem fakt šlo. Dva gárdmeny sem nasral natolik, že se proti mě vydali, jeden s pendrekem, druhej s poutama, vodhodlaný mě kečnout stůj co stůj. Ale byl sem rychlejší. Proběhnul sem entrydórama v okamžiku, kdy už po mně skákali, přeskočil přes vstupní stéry až na trávník za pejvmentem a ranoval jak vo život na sabvej.

Ale bylo mi báječně. Ulovil sem, co sem potřeboval. A co víc, v tý honičce sem si připadal jako ti dva malí bojaři v Zemanově filmu – eskejpnul sem před Rexem. Co na tom, že to byli gárdmeni? Vždyť ‘Cesta do pravěku' byla taky jen fantazije.

Další události komentovány na Žižkovák v Brůklynu