Kdyby mi to někdo vyprávěl, řek bych mu, že kecá.

Přijel sem do Vošingtnu na Junionstejšn a hned se vypravil do Konvenšensentra na míting. Pěšky. Sluníčko šajnilo, po Mesesučecaveňů to byla míň než půl hoďka. Suprový bildingy se táhly do vejšky, po strýtech se honily ferstklásový káry. Pěkný místo na dvelování, fakt, moc pěkný ...

Konvenšensentr byl samej beton, samý sklo. Desítky stérů, desítky mítingrůmů, stovky a možná tisíce lidiček. Trochu sem se tam motal, vejral na mapu lejautu ferstflóru a furt nemoh najít ty správný dóry. No co, se zeptám, nyt? Na chytrolína si tu hrát nebudu, řek sem si a zamířil do rohu s tejblem, nad nímž visel nápis INFORMATION.

Před ním stál braunovej bojař s pleškou a fialovym kvádru. Mohlo mu bejt ... tak půl století. Helou, sir, povídám mu a kde prej je můj mítingrům. Vytáhnul mapu a propiskou namaloval strašně klikatou čáru vod místa, kde sme stáli k místu, kam mě ten Arijadnin špagát měl dovézt. Poděkoval sem mu a von prej vodkud sem. Z Evropy, povídám. Fajn, řek, a vodkud z Evropy, z Austryje nebo Holandu, z Džermeny nebo Čekrepablik? Hned mi bylo divný, že neřek Čekoslouvekija jako všichni Amíci, keří ani po patnácti letech nezaregistrovali, že Čekoslouvekija je už patnáct let minulostí. Jenže nezůstalo jen u prvního suprajzu. Huba se mi naplno votevřela ještě dvakrát. Řek sem mu, vodkud pocházim. A víte co mi vodpověděl? – „A chlastáš pivo, bratře?"

No tohle! Von mluvil česky. A jak! „Kde ste se naučil tak spisovný a uhlazený češtině?" povídám mu ve svý drahý mateřštine a von že prej studoval v Praze hnojárnu ve Stodůlkách. Druhej suprajz následoval první. „Víš kdy sem přijel do Prahy, ty vole?" zeptal se mě na můj vkus až příliš kamarádsky. Vždyť sme se znali teprve pár minut. Nenechal mě na pochybách, že je to zemědělec. „Ve vosmašedesátym, ten samej den, když do Prahy přijely ruský tanky! Mě to tak nasralo, že sem šel na Václavák a házel po těch prasatech šutry. Svině!" Vážně, vo Nezvala, Seiferta a Zeyera ani nezavadil, to dokazoval každym slovem.

Ten braunovej bojař byl původem z Etiopie a měl takový blbý méno – Bekele. Vyprávěl ještě, že když se před muzeem podpálil Palach, že tam byl taky, deset metrů vod něj, a že ho hasil. No zážitky měl prvotřídní, fakt že jo.

Bekele vyprávěl, že po skončení pražský hnojárny odejel domů, deset let pracoval na ministerstvu svý země, pak s tím ale praštil a zdrhnul do Jůes. Dveluje ve Vošingtnu a pracuje v konvenšensentru jako dórmen. Hmmm. Dojemný stóry, vopravdu. Inženýr zemědělství z Etiopie s diplomem z pražský hnojárny pracuje v Americe jako dveřník. Hmmm.

Když sem vodcházel, Bekele navrh, aby sme se zejtra zase metli. Že prej pudem vychlastat pár piv. No proč ne, ten chlápek mě zajímal, fakt sem vo to stál. A že prej ho mám piknout večer na tom samym místě. Jenže mi nedal číslo mobilu a já ho druhej den nenašel. A ani třetí den, ani čtvrtej a ani pátej. Byla to škoda. Byl to zajímavej gaj. Snad zas někdy příště, říkám si. Přesto mě potěšil. Vím teď, že Slovani maj bratry všude.

Další události komentovány na Žižkovák v Brůklynu