Člověk zažívá mnohá jubilea a v jistém bodě si je dokonce začíná pamatovat. Někdo to dovede lépe, jiný hůře. Já patřím k těm druhým. Moje matka, naopak, mívala fenomenální paměť na data. Když nás tu v Austrálii navštívila v sedmdesátých letec minulého století, bylo jí 74. Když po několika měsících odletěla zpátky domů, zanechala mi tu sešit, v němž zaznamenala jména, místa a data narození i úmrtí snad všech členů rodiny, a to i těch, které jsem snad nikdy nepoznal. Z obou stran, z té své i z otcovy. Sešit mám dodnes dobře schovaný a jednou jej podědí náš syn. Záznamy v něm zasahují až hluboko do 19. století, některé ještě hlouběji. Jedinečné na celé věci je ale to, že matka tu neměla sebou nic, z čeho by to mohla opsat. Nic nepotřebovala, měla všechno v hlavě!
Takovéto paměťové schopnosti jsem po matce nepodědil. Ještě se mi podařilo nabiflovat se data narození a pozdějších smrtí obou rodičů. Moje narozeniny, ty jsou snadné, i když v časech, kdy se svatý Valentýn v Česku vůbec neslavil, to tak lehké nebylo. Teprve když jsem v 69 roce přišel do Anglie, zjistil jsem, že být „St Valentine’s baby“ je něco speciálního, takže zejm0na u romanticky založených dam to m‘6e i vyvolávat výkřiky euforie. Dnes, když zde v Austrálii musím oznámit datum svého narození, k čemuž nejčastěji dochází před různými léčebnými procedurami a prohlídkami v nemocnicích, je veškerý zdravotní personál zákonem povinný se mne na datum narození zeptát – to aby nedošlo k případné záměně. Odpovídám vždy pevně: St Valentine’s Day 1943. Ještě se mi nestalo, že by se sestřička zeptala na skutečné datum, mají to všechny v hlavě, 14. únor. Jsou to romantická stvoření…
Moje žena to neměla v mládí lehké. Narodila se totiž na svatého Mikuláše, což znamenalo, že vlastně přišla o jeden den x roce, kdy by se byly daly očekávat dárky. A to jiné, než ty od svatého Mikuláše, které ale dostávalo každé dítě, či snad skoro každé. Smutný úděl. Když jsme se v Londýně seznámili, dva čeští migranti, dvě osamělá srdce, a rozhodli se, že „do toho praštíme“, volné datum k sňatku, které nám bylo nabídnuto na obecním úřadě v Brentu, kam jsme podle svého bydliště náleželi, se ukázal být 20. březen 1971. Po ceremoniálu se konala svatební hostina v bedsitteru na č. 191 Walm Lane. Což vše znamená, že v těchto dnes slavíme 50-leté výročí, txv. Zlatou svatbu!
Podařilo se mi (s nemalou námahou) toto datum zakotvit ve své paměti, takže si na ně každoročně vzpomenu. No, možná, že jsem párkrát zapomněl, hlavně zpočátku. Už po dlouhá léta ale slibuji Dáše, že tento pro nás dva tolik významný den oslavíme v McDonald‘s. Kde také jinde, že ano? Nyní, když se nám to konečně blíží, máme ale pochybnosti. Poslední dobou jsme tu měli párkrát „lockdown“ a lze očekávat další, protože onemocněl oním virem jeden lékař a kdoví, kolik lidí nakazil? Zatím sice se o žádných neví, ty plány s McDonald‘s bych ale stejně pro jistotu odložil. Zůstaneme raději doma a v tom nejužším rodinném kruhu si se synem a se snachou dáme dort. Později si otevřeme láhev šampaňského Moët et Chandon, kterou už máme připravenou v lednici.
Okázalou oslavu v McDonald‘s si necháme až na den, kdy budeme slavit Diamantovou svatbu. Ta je vzdálená již jen deset let a tou dobou snad už budou problémy současného světa vyřešeny. Doufejme, že se nevyskytnou jiné.
Autorovy stránky: