Dovolil bych si parafrázovat slavného levicového básníka, jeho dílo o poštovní schránce. Třeba takhle: Služební cesta do Němec, to není lecjaká věc. Lidé tam jezdí smutní i veselí .... anebo, co takhle: lidé tam jezdí na čumendu a někteří také pracovat. A pracovat lze pochopitelně různě. V poslední době se do Německa jezdí často na služební cesty.

Ani taková zahraniční služební cesta není lecjaká věc, když už používáme slov básníka. Ti, co jsou lepší z nás, tedy ti, co jim ty cesty v daních platíme, jako poslanci a ministři a jiní další důležití, ti mají diety hezky vysoké a našinec,.... No ten holt má diety nízké, aby si moc nevyskakoval. Kdyby moc utratil zbylo by málo na daně pro ty, co tam jezdí služebně za naše peníze. Takový už je v Česku odedávna chod života.

Obchodní jednání v Německu je občas složité. Známe se s nimi moc dlouho a moc důvěrně, tedy Češi a Němci a ono je to někdy jako ve starší rozvětvené rodině. Někoho člověk prostě nemá moc rád, i když přesně neví proč. Například dlouho, předlouho jsem s Němci vedl obchodní jednání v němčině. Až jsme na to vyzráli. Diskutuje se v angličtině. Mám na to lidi, jeden z nich se narodil přímo v Anglii. Cha, cha, to jsou kluci německý hned o něco menší, oni tu angličtinu často taky nějak extra neválí.

Ovšem pořádné obchodní jednání se musí ukončit pořádným služebním obědem. Nebo večeří. ve státech na západ od nás se tahle položka odečítá z daní oficiálně. U nás je nutno podvádět, což zápaďáci částečně nechápou, částečně tomu nevěří, anebo si ťukají významně na čelo. A ptají se, kde leží ministerstvo financí, aby se tím směrem mohli nevěřícně podívat a zakroutit hlavou. Ale zpět ke kulinářským radostem. Jdeme na služební oběd.

Vrchní zlomený v pase, běloskvoucí ubrusy, vyleštěné příbory, vysoké koberce. Porce, že by to v závodce stačilo asi tak pro pět lidí. A nakonec to nejlepší „sezonní ovoce“. Tedy spíše předsezonní. Nebo „furt sezonní“. Jste-li na opulentním služebním obědě, který platí zahraniční firma, nechte si vždy v žaludku místo na nějaký ovocný zákusek. Třeba v zimě a na brzkém jaře, když je venku zima, mívají v Německu na jídelníčku obrovské poháry plné velikých čerstvých jahod se šlehačkou. Jahody voní, porce obrovské, cena, na místní poměry mírná. Je totiž před sezonou. Jahody jsou z Afriky a nebo z jižní Ameriky, nebo odněkud, kde jejich plno a jsou laciné. Všichni se s nimi cpou. Vědí, že přijde , až se oteplí, den „D“, kdy rozhodne německý úřad, že v Německu už je čas místních jahod. Od toho dne budou mít poloviční porce, často ještě nedozrálých jahod. Protože na ty cizí, dobré a levné, uvalilo ministerstvo v souladu s předpisy EU obrovské clo. A je to. A je po jahodách. Nikdo je nekupuje, ale jsou domácí. I na takovém služebním obědě v Německu můžete vidět, že ta EU je občas prapodivné zvíře.

Ovšem, před pár lety, když jsem se tam rozhlédl a slyšel, , jak si stěžují třeba kvůli těm jahodám, myslím si: Vaše starosti a Rotschildovy peníze, to je to, co bych chtěl mít. Leč doba se změnila. Dneska už chápu kamaráda, co ho bolševici vyšoupli do Švédska , jinak že ho zavřou, jak si stěžoval, co se mu občas děje při nákupu na zeleninovém trhu. Ta baba jedna , hned jak poznala, že je cizinec, mu na dno pytlíku s bramborama šoupla dva pomeranče. Protože jsou o polovičku levnější než brambory. Také dneska u nás chudší důchodce musí v sámošce dumat, zda se rozšoupne a udělá si bramborák s česnekem a majoránkou a nebo se raději nacpe levnýma banánama.

Jo, jo, časy se mění….

Václav Vlk st

Knížky můžete objednat zde.