Salman Rushdie, ale jistě nebyl sám, postřehl, že napsat pravdivou autobiografii není reálné. V menším to platí u vylíčení setkání skupiny maturantů po čtyřiceti letech. Samo sebou můžete invenčně fabulovat a fixlovat a pábit a přihýbat realitu a zavírat před ní oči a zkreslovat, když o tom večeru pak povídáte.

Můžete z toho udělat povídku. Ale nemůžete život popsat a ještě zveřejnit, jak jste koho vnímali; bylo by to harakiri. - Nejspíš by vás víckrát nepozvali, a kdybyste příště přece přišli (a třeba tentokrát bude setkání už po 41 letech), odsednou si od vás a utlumí vysílače vlastních úst.

V lepším případě vás jen hodí do bazénu. – Třeba i odpustí. Ale právě včera jsem takové setkání absolvoval a váhám, zda se nemám nejprve mrknout, jak sraz vlastní třídy líčí Honza Kovanic někde tady na Psu (protože to určitě už někdy udělal).

Avšak od začátku. Už slovo VČERA (úvod předešlého odstavce) z vás dělá terč. Není dobrým začátkem. Bezpečnější je produkovat postřehy obecnějšího rázu a riskovat, že už byly napsány (kupříkladu Danielou Kovářovou).

Především se v bývalé třídě vůbec musí urodit svěží chlapík, který stanoví místo setkání a minimálně rozešle hromadný e-mail. Ten člověk má, předpokládám, všechny adresy. Ale ty se u některých lidí občas mění, takže se může na setkání přihodit, že zvatel - v dobré víře – tvrdí, že přece „nikoho nevynechal“, ačkoli se tak stalo.

Otázka: Lze mít za úspěch, dostaví-li se pouze třetina třídy?

Já bych řekl, že po čtyřiceti letech už ano. Ostatní buď nepřijdou bez omluvy, nebo nad příčinou absence smíte dumat. Uvedu příklad zdůvodnění: „Víš, doma plánujeme dál dopředu. Takhle to navalit pouhý tři měsíce předem, je pozdě. Už něco mám.“

Je to lékař; takže operaci? I tomu jsem připravený věřit, ale další otázka zní: Vážně byla pro dotyčného/dotyčnou ta operace podstatnější?

Hodně lidí také nechodí na pozdnější srazy po sto letech z hrůzy. Cítí stud, většinou neprávem. Zvlášť ženy si někdy nepřipadají už dost atraktivní, což se obyčejně pletou, a u mužů to funguje obdobně. Což by ovšem ještě nebylo to nejhorší. Větší trauma může představovat ne zcela úspěšný životní příběh ve stylu „no, a já se vyučil knihkupcem, pak jsem začal pracovat jako knihkupec v Kaprově ulici, no, a jsem knihkupec“. Což parafrázuji slova Dalibora Vrány z filmu Vrchní, prchni, nicméně Dalibor Vrána měl aspoň tu výraznou výhodu, že mu i navzdory chudobě padla do náruče každá, kterou si vybral. Hrál ho, jak víme, velice osobitě pan Abrhám - a těžce si už dnes film představit v situaci, že by režisér Smoljak nechal v roli Svěrákem navrženého Petra Nárožného. Nemuselo by to být nijak zlé, to neříkám, ale dost jiné by to bylo, na tom se jistě shodneme. „A polívčička taky byla?“

Rovněž setkání lidí, kteří spolu promovali, přinese sem tam výjevy sociální nerovnosti, kdy mají zúčastnění velmi odlišné příjmy a nestejný společenský statut, ale u setkání maturantů na to dojde stoprocentně. Aby taky ne. Je tu ředitel továrny, je tu manažer nejvýznamnějšího českého závodu (byť ten už dávno nemusí patřit českým vlastníkům) a přijede i vlastník cestovní kanceláře v Thajsku. K tomu bývalý bankovní ředitel a náměstek šéfa správy lesů (nebo tak něco) a přifrčí bourákem rovněž bývalá policistka (velice krásná žena), která už dávno pobírá výsluhu, a přece k tomu ještě učí. A přijde šéf úklidové agentury, která má či měla pod palcem osminu Bronxu, chci říct Prahy (je-li tedy něco takového možné).

Problém je, že někteří mohli od minulého setkání klidně zkrachovat, a ještě spíš je zřetelné, že jsou mnozí další střední a nižší střední třída (učí, například) a někteří, co se vyskutují na žebříčku ještě níž, na setkání jednoduše nejdou. Anebo ano, proč taky ne. Anebo ano, přičemž ale zdatně mlží…

O čem se na podobných setkáních hovoří po čtyřiceti letech, se dá zobecnit nejhůř, ale většinou se, řekl bych, už moc nemluví o sexu. Sice ho všichni provozují, ale mám pocit, že bylo téma na stole „po deseti letech“; teď je všem devětapadesát, nebo osmapadesát, a středobodem je kariérní úspěšnost. Ať už se od toho odbíhá kamkoli a jakkoli zoufale.

Na setkáních se pije a každý preferuje jiné pití. Míchá se to a stačí pár hodin a lidé se snad přímo neožerou, ale některé dialogy přestávají dávat smysl, nebo dojde na mluvení pro mluvení. Sem tam samozřejmě na výlev. Na výčitku. Vzpomínky se zatemňují a v lepším případě se anekdoty ještě vybaví. V horším jsou zvojtěny.

Zdálo by se, že přece musí dojít hodně na klepy o kantorech, ale kupodivu ne.

Buď jsou totiž nějací kantoři přítomni, tak to úplně nejde, nebo zemřeli. Ale především: tohle se už vícekrát opakovalo a probralo na předešlých setkáních.

Jinou věcí ovšem bude, když někdo někoho zavraždil nebo znásilnil: a nemusí to hned být kantor, ba ani náš bezprostřední spolužák; třeba se jedná jenom o nešťastníka z téže školy. Podobná aféra se bohužel vždycky probírá, někdy až do mrtě. Kolik dostal. Kolik z toho si odseděl, kde si teď bydlí, zda to bylo ze žárlivosti a jestli již za školních časů a ještě před pácháním zločinu působil „jinak“. Možná a nejspíš nepůsobil. Ono se ale už něco najde a osobně mi prožluklá tendence probírat cizí tragédie připadá až deptající. Ale co? Smiřme se jednou s tím. U lidstva je ta tendence normální. A stále se opakuje a „člověka vždycky potěší, když (znovu) slyší o neštěstí.“ Šimek a Grossmann.

Zrovna tak je předmětem zájmu menšinová orientace, ale nikdy samozřejmě u přítomných, to je tabu. Zato a dejme tomu u tanečního mistra z maturáku.

Na podobná setkání obyčejně někdo přinese fotografie, nicméně je to setkání již po čtyřiceti letech, takže je všichni znají. Naštěstí třeba svolavatele aspoň napadne některé zvětšit.

Na snímcích se všichni vidí mladí a někdo se ani už nepozná. Tak připojuji snímek, kde jsem se nepoznal, a dokonce zapomněl, že to je z fotek „třídní kapely“ Infarkt. Vidět je dnešní ředitel mezinárodně úspěšné fabriky a vedle šéf svařování v plzeňské Škodovce a dole s kytarou onen majitel cestovky v Thajsku. Sám stojím jako pako vpravo a určitě jsem kapánek outsider, říkám si, a nehrál jsem tenkrát ani na žádný hudební nástroj a psal pouze texty. No, texty… Byly asi v tomto duchu: Srdce tepe - nervy kvílí – infarkt chcete? – Ještě chvíli!

A refrén: My jsem podle tradice - zlá mozková mrtvice.

A taky tam byla sloka: Infarkt hraje – z týhle hudny – lidi v sále – jdou do truhly. Což nebylo fér. Spolužáci přece váleli lépe než Beatles. A šéf svařování možná dodnes zpívá lépe než Freddie Mercury. Na setkání ale nepřišel. Napsal jsem jeho ženě a tvrdila, že oslavují osmdesátiny jeho tchýně. Ale možná žertuji, je to - přece - můj nejlepší kamarád.

Vždy se taky během večera najednou sebere nějaký pár a odejdou se někam ven projít. Nic to ale neznamená. Obvykle ne. Ti dva si povídají, obejdou nějaký hrad či blok, on se jí svěří s tím, že je vlastně opět už zadaný a ona je ráda alespoň za to, že je na vzduchu a slyšela romantický příběh.

Další otázkou se někdy může stát, kdo zaplatí útratu. Osobně nevidím nic špatného na tom, když to každý „vysolí“ za sebe. Protože… Proč by měl jediný přítomný uhlobaron, kterému navíc mohou doly zrušit, vše „zatáhnout“ jen a jen proto, že je bohatec a uhlobaron? K tomu není podle mě objektivní příčina.

Zajímavý moment je taktéž již příjezd na setkání. Samozřejmě, že nemůžete přijet na elektrokole, slézt… a říct: „Já totiž nejvíc miluju svý kolo.“ A ani není nejlepší přijet na kole „bez elektra“ a sedět předtím půl hodiny v poslední zatáčce (a osychat). Potom dorazit se slovy: „Hola, já jezdím na kole všude! To ze sportu. Vy ne?“

To jste třeba řekli pravdu, ale nacházíte se v situaci Dalibora Vrány (zdobeného velorexem) a ani to - na rozdíl od Vrány - neskrýváte. Kdepak, holenkové, vy musíte přijet ve FERRARI, a to prostě vypůjčeném, no, a když nenajdete půjčovnu, tak přijeďte aspoň taxíkem.

Ale je fakt, že právě každý, kdo až demonstrativně dorazí taxíkem (a ještě řidiči demonstrativně podá stovku navíc), bývá ze všech bývalých spolužáků sociálně nejníže (vykuk jeden).

Všiml jsem si včera i mnoha dalších fenoménů anebo obecností, ale řeknu již jen, že se v našem případě neprobírala politika. Vůbec.

Ne že bychom si dopředu řekli: o politice hovořit nebudeme, to ani náhodou. Nikdo nikomu nic nezakázal, žádná obecná pravidla jsme nenastavili. A přesto na politiku nedošlo: mezi šestou večer a půlnocí ani jednou. Normální a „v pořádku“? Nevím. - Ne vše tu sedí.

Maturity roku 1982 byly (o něco málo) těžší než ty dnešní a občas si dokonce někdo dělá bžundu, že naše úroveň odpovídala úrovni některých, ne-li četných dnešních absolventů určitých vysokých... Může to být pravda. A přece a přesto tihle vesměs inteligentní lidé na setkání po čtyřiceti letech roku 2022 nekonverzují o politice ani jedinou vteřinu, aniž by si to předem zakázali. Buď je tedy něco „shnilého v státě dánském“, nebo máme právě takovou vládu, jakou si zasloužíme. Anebo… Ještě je možnost, že je ignorování politiky na podobných setkáních intuitivní a jedině zdravá? Snad. Koneckonců se včerejší setkání docela vydařilo, řekl bych, a studovali jsme navíc v letech 1978-1982, přičemž zmiňovaný film Vrchni, prchni bývá datován rokem 1980 a možná se jedná o nejlepší Svěrákův scenáristický výkon (Kolja, Nekolja), jehož nezapomenutelnou poslední větu na sebe nevztahujme, přece ale pořád vidím někdejším režimem ne zrovna milovaného Jiřího Kodeta, který hrál Vránova spolužáka z dětství; a jak jej policajti vedou v železech.

„Tak budem´ sedět zase spolu.“