Ženy jsou něžná éterická stvoření, milující romantiku a jejich životům vládnou pocity jako vůně květů motýlům, poletujícím po rozkvetlé louce. Milují procházky, romantické filmy, výlety a zákoutí, ale na druhou stranu jsou to i bytosti veskrze praktické, až neúprosně pragmatické. Je to něco pro nás obtížně uchopitelného a pochopitelného, jako byla svého času vlnová a částicová povaha světla nebo teorie relativity.

Ale žena prostě ignoruje přírodní zákony a tohle vše zvládá s přirozeným půvabem. Jak jinak si vysvětlit, že když napíšu nějaký fejeton nebo esej a pyšně ho dám přečíst své ženě, očekávaje obdivná slova i pohledy, bývá její první věta „Ale, tady ti chybí čárka…..!“ Na ženách je krásné, že když se pro něco nadchnou, tak to prostě chtějí a taky pokud možno okamžitě realizují. Ať už je to úprava bytu nebo dovolená. Jdou za tím s půvabem, ale i úporností afrického buvola. Protože často nevědí, že jejich přání odporuje fyzikálním zákonům, podaří se jim je většinou realizovat.

Je paradoxní, že žena, která hledá jistoty ve vztazích a rodině, miluje změny a nemůže bez nich žít. A to ať se to týká bytu, oblečení, či jakékoliv jiné sféry jejího zájmu. Chápání domova je vůbec u obou pohlaví diametrálně rozdílné. Muž chápe domov jako bezpečný přístav, kam se znaven rád vrací, aby všemi svými póry nasával klid a pohodu. Během prvních let manželství optimalizuje rozložení nábytku a předmětů a ty pak chce zachovat po zbytek života. Miluje jistotu, že když se třeba o půlnoci vrátí, tak křeslo bude vlevo a bar vpravo. Poslepu po třech krocích ucítí pod nohou koberec a ten ho dovede až k posteli. Ne tak žena. Ta chápe byt jako v čase a prostoru neustále proměnný, živý organizmus. Scénu odrážející pocity a nálady. Rozložení nábytku se stane po nějaké době nedostatečně funkční (rozuměj: okoukané), ten obraz tu přece visí už léta a koberec a gauč už jsme měli dávno vyměnit za nový. Jana to udělala nedávno.

Můžete si být jisti, že pokud vaše žena v posledních třech letech aspoň neprohodila místa nábytkové stěny a pohovky, že s ní něco není v pořádku. Buď má vleklé zdravotní potíže, nebo milence. Žena nechápe vaši bigotní snahu lpět na stálém uspořádání věcí a ani se ji to nesnažte vysvětlovat. Snažte se ji jen nenápadně usměrňovat a zkusit usmlouvat, aby se její potřeba vybíjela ne na nábytku či příčkách, ale především na doplňcích typu závěsů, váz, obrazů a deček. Žena ovšem velmi dobře ví o mužově nechuti k jakýmkoliv změnám v zaběhlém domově. Proto se také většina přesunů v našem bytě odehrávala v průběhu mých služebních cest. Nábytek pak přetahovala žena buď sama na prachovkách, nebo s pomocí dětí, tak silné to bylo puzení. Většinou mě pak vítala s vřelejším a trochu šibalským úsměvem, s výbornou večeří a mě na to její „A viď, že je to takhle hezčí“ nezbývalo, než smířlivě špitnout „Ale to víš miláčku, že si nějak zvyknu“.

Z cyklu „Vše, co jsem v životě potřeboval vědět, mi pověděla má žena.“