Tandemový seskok padákem jsem si představovala podobně jako jízdu na motocyklu. Nasadím přilbu a sednu za řidiče. Sklopím hlavu, chytím se ho jako klíště a pevně zavřu oči. Odpoutám mysl od těla, to abych se nebála a myslím na jiné věci. Na krátké vzdálenosti si dávám lehké úkoly jako například vyjmenovat modelky na obálce Elle v minulém roce. Pokud vím, že jízda potrvá hodinu a déle, pak se nešetřím a nasazuji opravdové hlavolamy jako třeba vyjmenovaná slova po „V“.

Na letišti je ale všechno jinak. Sprosťák instruktor mě chtěl mít před sebou, snad aby se mi mohl tisknout na zadek, snad, aby si užila i jeho ruka šmátralka. Trvalo dlouho, než jsem ho přesvědčila o své pravdě. Nakonec souhlasil a začal mě na záda navlékat nějaký velký hnusný batoh. Na otázku, zda ho opravdu musíme s sebou vláčet, se ušklíbl a vysvětlil, že ten zadní v tandemu obvykle obsluhuje padák. Je samozřejmě možné, že bychom jej mohli ponechat v klubovně, ale zaplacený zážitek skoku z letadla by se časově zkrátil o docela podstatnou část a nedal by se reklamovat. Nakonec jsem souhlasila s obvyklým uspořádáním, to znamená, že mezi mě a padák se vtěsná ještě instruktor.

Přinutil mě se i převléknout. K čemu jsem si asi brala spodní prádlo Victoria’s Secret, aha? Ani dlouhá sukně po kotníky z hedvábného popelínu prý není vhodná a prý by kvůli ní neviděl. Dostala jsem zateplený overal, který se ke mně barevně naprosto nehodil. Paní správcová mně nenápadně darovala i jednorázové speciální spodní prádlo. Ještěže si overal mohu stáhnout páskem, vůbec mě nezdůrazňoval pas.

Dostávám pevné brýle pro parašutisty, přitažené vzadu gumou, aby nevadil ostrý vítr. Ze stejného důvodu si musím zaplést copy, aby instruktor viděl. Nevěřil stylistovi, který se stará o objem, vzhled a hydrataci mých vlasů.

Vše je připraveno a vcházíme na letištní plochu. Letadlo je dvojplošník Antonov. Vzhledem připomíná vietnamské krámky s textilem, kde platí „čím víc pruhů, tím víc Adidas“. Tady: „čím víc křídel, tím víc letadlo“. Uvnitř je to podobné jako v MHD, spartánské sedačky a cestující s batohy. Nastupujeme první. Za námi se tlačí další a průvodčí.

V letadle je hluk, který brání konverzaci. Tak jen sedíme vedle sebe a mlčky se usmíváme. On, jako sedící Buddha, já, jako sedící buchta.

Hmátne do připravené bedničky a nabízí mě Indulonu. Tu dobrou, s vůní heřmánku. Miluji heřmánkovou vůni. I když dávám přednost značce Nivea, nanáším si kousek velikosti hrášku z tuby a roztírám po rukou. Posunky mě naznačuje, že mám použít více. Nakonec bere tubu do ruky a vymačkává množství o velikosti vlašského ořechu. Snažím se tu spoustu rozetřít. Palcem nahoru a úsměvem signalizuje, že OK. Má nádherný úsměv. Možná, že mu dovolím, aby mě pozval na oběd. Nic závazného.

Občas se rozsvítí červené světlo, otevřou se zadní dveře, někdo vstane a vyskočí. Asi přestupují na jinou trasu. Nakonec jsme v letadle osaměli. Stále letíme výš a výš. Už to vypadá, že jsme přeletěli a budeme se muset vrátit, když se rozsvítilo červené světlo i pro nás. Pečlivě mě upevňuje k sobě popruhy a postupujeme dozadu k otevřeným dveřím. Podívám se dolů a – rozmyslela jsem si to. Dneska není dobrý den na skákání, odložíme to na příště. Ani se nesnažím vykomunikovat své rozhodnutí a pokouším se vrátit zpět na sedadlo. Podnikám boj o život, nezadatelné to právo každého Čecha. Zachytávám se madel a výstupků, ale ruce protivně kloužou. Mám takový strach a vztek, že kdybych se dokázala obrátit k svému instruktorovi, tak se zachytím nehty v jeho očích jamkách. Snad proto má i on brýle přivázané silnou gumou. Žádný oběd nebude, pokud to přežiji, umlátím ho jehlovými podpatky.

Najednou pád a letíme. Po několika vteřinách se uklidňuji, na rozdíl od šíleného vichru kolem nás, který se naopak stále zvětšuje. Do kapsy overalu jsem si propašovala iPhone, chci selfíčko na Instáč. Bohužel je takový vítr, že nejsem schopna poskládat ani přibližně svůj obličej. Nakonec rezignuji.

Země se blíží a já začínám opět panikařit. Najednou trhnutí a sláva – vichr se uklidnil, pád se prakticky zastavil. Pomalu klesáme na letištní plochu a za minutu či dvě jemně přistáváme. Odepíná mě z popruhů a když se otáčím, jemně a pozorně mě sundává brýle. Bohužel nejsem schopna mu ublížit. Jeho úsměv je tak chlapecký a přirozený. Skoro jsem mu dala pusu. Ale chci se co nejrychleji vysprchovat a převléknout. Teprve v šatně pochopím jeho výraz. Mimo chráněných očí je z obličeje odstraněno vichrem veškeré líčení. I rtěnka se přesunula vlivem proudu vzduchu až někam k uším. Mám opravdu široká ústa.

Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kdo přispěli k mému zážitku. Instruktorovi, rodičům, pilotovi a v neposlední řadě i firmě Pampers