Na mém osobním internetovém blogu digineff.cz vydávám každý pátek vzpomínání na dobu mého dětství. Jmenuje se to Zlatá padesátá. Někoho to může naštvat, ale když je vám deset, tak ve zpětném pohledu, ze vzdálenosti desetiletí, vám doba dětství přijde zlatá. Neberte to jako omluvu, spíš jako vysvětlení. V posledním díle píšu mimo jiné o bobech, jak jsme si je vyráběli z prkýnek a starých bruslí, ale hlavně o ložisáku.

Byl to vozík zrobený taky z prkýnek, ale místo kol měl ložiska, odtud název ložisák. Ložiska, tedy kovový kroužek, pak kuličky nebo válečky a vnější kroužek. Na ložisák jste potřebovali ložiska tak do deseti centimetrů v průměru. Taková ložiska se dala sehnat ve sběrně starého železa. Každý správný kluk měl ložisák. Ježdění bylo ukrutné. Jezdilo to pomalu, dělalo to kravál a o nějakém pohodlí nemůže být ani řeč. Nicméně, proč se o ložisáku zmiňuju.

Chtěl jsem povídání o něm doprovodit fotkou. Vyhledávače mi na zadání „ložisák‟ nabízely ložiska všech možných typů a velikostí. Teprve umělá inteligence mi pomohla. Nejdřív správně popsala, co to ložisák je a na požádání nabídla fotku. Ta mě docela dostala.

Dostalo mě ani ne to, že to byl opravdu absolutně dokonalý autentický ložisák se vším všudy, přesně takový, na jaké jsem sjížděl strmou Krásovu ulici v Praze na Žižkově. Byla to fotka starožitnosti, kterou někdo v Americe nabízel na eBayi, cena v dolarech, po přepočtu pět a půl tisíce korun českých.

Byl to americký ložisák? Vypadal velmi evropsky. Dělaly si někdy americké děti ložisáky? Vím o „soap box cars‟, o mýdlových kárách. To byla vozítka vyrobená z dřevěných bedýnek, prý od mýdla. Začalo se s nimi už ve třicátých létech minulého století a existuje to dodnes, v podobě aerodynamických vozíků z kompozitu, jistě to stojí víc než auto střední třídy. Takže spíš evropský, možná dokonce český ložisák. Vzal si ho nějaký náš rodák do emigrace za Velkou louži? Vymýšlení příběhů, to je má profese. Píše se rok 1953. Král Šumavy převádí rodinu. Chlapeček si staví hlavu: zůstanu doma, nikam s vámi nepůjdu… ledaže mi dovolíte si vzít ložisák s sebou. Stateční pohraničníci zahájí palbu, střela se odrazí od ložiska, život zachráněn, rodina na svobodě….

Na fotce ale žádná stopa po střele statečného pohraničníka není vidět. Kdybych se dostal k vysvětlení, byl by to pro mě ten nejlepší dárek k Vánocům. A kdybych dokonce získal i autentickou fotku… ne ložisáku, ale bobů s bruslemi, pak bych byl šťastný…

Asi tak, jako kdybych našel svůj starý ložisák, na kterém jsem tak asi v tom třiapadesátém sjížděl Krásovku v Praze na Žižkově.

Psáno pro ČRo PLUS