Je to mizerných dvě stě let, kdy byl nejpopulárnějším spisovatelem Prahy, nebo aspoň mezi většinou čtenářů, Christian Heinrich Spiess. Mimo jiné napsal Životopisy sebevrahů a Životopisy šílenců. Někdy si říkám (protože zrovna česky vyšel Spiessův Zloduch Petříček - v překladu Václava Maidla z němčiny), že bych do té první knihy biografií nechtěl, ale že mi patří podstavec v panteonu bláznů, poněvadž některé mé příhody jsou takřka neuvěřitelné, když je vyprávím; ale nejen to. Už když je vnímám. Zažívám.

Pro příklad není daleko a vezměte si jen fenomén dvojníků. Takový William Wilson, to je bez debaty povídka, kterou berou jako jednu z Poeových nejlepších. Částečně je autobiografická. My však opusťme amerického klasika a slezme po žebříku do sklepení ryzího literárního braku. Stojí tam se založenýma rukama zlopověstný Fantomas (o sto let mladší Poea i Spiesse) a hlasem herce Vladimíra Ráže říká právě vám (a nikoli větru): „Většinu vražd jsem provedl v maskách svých obětí.“

Kromě toho se říká, že svého dvojníka často můžete uvidět před smrtí; i kdyby to měla být jen vaše halucinace.

„I kdyby to měl být nějaký SKUTEČNÝ Fantomas,“ dodám, ale Fantomasovy činy jsou čajíčkem ze Šangri-La proti masakrům válek skutečného světa - a máte i psychology, kteří klientům doporučují raději vypínat televizní zpravodajství. Žádného takového sice neznám, ale zato již tak dvacet let potkávám vlastní psychoanalytičku Ljubu (jméno je změněno), a pokud mohu soudit a zvládám být objektivní, spolu se bavíme celkem obyčejnsky. O svých dětech, o svých partnerech… Možná jsem si až nepřiměřeně zvykl na tu dámu, se kterou jsme navíc stejný ročník, a když jsem sám, analyzuji se i bez expertky, brblám si pod fousy a nevšimnu si nade mnou v tramvaji stojící babičky, když se ptám sám sebe: „Miluju Ljubu? Anebo neodůvodněně trpím pocitem, že ji zajímám nejenom jako pacient?“

Teď je čas naservírovat popis té dámy jako novodobé Jany Brejchové (o které zrovna Tereza Brodská vydala knihu komentovaných fotografií), ale já to vynechám; ještě bych musel nakonec vykreslovat i sebe. - Vyšel jsem od Ljuby na rušnou ulici v centru města a už jen dodám, že se to sice dělo v dlouhých intervalech, ale hovořil jsem do toho dne s analytičkou jistě třistakrát. Trochu jsem ji taky pozoroval, když na to zbyl čas, a nespletl bych si ji. A teď… Ujdu vám s tím vědomím po chodníku dvacet kroků, možná i víc, a povídám se širokým úsměvem: „Co tu děláte?“

Protože Ljuba stojí na chodníku hned u auta, a když ji oslovím, tak se taky usměje. Řekne: „Přeparkovávám.“

Ale možnost, že mě za poslední vteřiny mohla předejít, aniž bych si toho všiml, je víc než nulová. Jsem stoprocentně střízlivý a jist si, že Ljuba sedí u sebe a konverzuje s dalším klientem. Takže toto musí být její sestra. Nebo někdo jiný z větve rodiny. Cha. Dobrý vtip! Ten se jim podařil. Ušili to hezky. Jen se divím, že jim za pitominky stojím zrovna já. Neměl bych si to nějak intimněji vykládat?

Ale rodná sestra vám nemusí být nijak zvlášť podobná, i když jste obě ženy.

Leda dvojče. Jo. Trefa. Teprve. TO… je přesnější. Už jsem blíž. Ljuba dvojče navedla, aby si ze mě „udělalo prču“, načež to asi chce pobrat během příštího sezení (vybavil jsem si neurotického Woody Allena, kterému se ale vůbec nepodobám).

To Ljubino dvojče mělo i podobné brýle, zdálo se stejně vysoké a mělo tutéž přitažlivě tvarovanou postavu a dočista stejnou, rozesmátou tvář. Připadalo mi navíc, že se stejně klidně a vyrovnaně chová. Že má stejnou barvu hlasu, snad i podobný účes. Jenže mě Ljuba na tisíc procent nepředešla - a blok taky nemohla oběhnout. Povídám: „Dobrý den. Já se hrozně omlouvám, takže to nejste vy. Teda jo. Jste. Ale tady v bloku… To je vážně jako z toho filmu! To není možný. Kdybyste jen ji viděla. Napadlo by vás, že tu blízko máte totální dvojnici? Ale vy to víte, vy jste sestry!“

Popřela to. Mezitím jsem rozostřoval na okolí. U auta stáli dva kluci. Za vozem dospělý. Manžel. Zkrátka tu přede mnou stála rodina, a to mírně spěchající. Za normálních okolností bych se už dávno rozloučil a vzal nohy na ramena, ale Ljuba je profík, takže jsem šel do světa plný nejlepší nálady. Narazil jsem na ně a nekabonili se. Vypadali sympaticky. Nezbylo, než se otočit na manžela a vše zopakovat, i když jinými slovy. Hrálo pro mě, že jsem byl celou tu chvíli spontánní. Opravdu těžko mě mohli podezírat z pokusu o podvod ve stylu Harry Jelínka, protože Karlštejn se v proudu mé řeči ani nemihl a tramvajová linka číslo 17 tudy nejezdila. Neměnilo to nic na tom, že mě klíďo píďo mohli pokládat za blázna. I blázni jsou spontánní. Ale co nejvěrohodněji - i nejstručněji - jsem tomu manželovi vše vysvětlil a dodal: „Vážně. Nekecám. Ať mě spletou a upečou. To já vím, nemáte čas, ale kdybyste tam vrazil, uviděl byste svou ženu!“

Řekli, že spěchají na synovu promoci. „Jasně,“ povídám. Ale stejně! Neustále jsem si představoval setkání dvojnic. Jenže se říká, že si člověk představuje sebe o velký coul jinak, než jak vypadá, a když potká dvojníka, prostě ho mine. Nevšimne si vůbec podoby a cizince snad ani nevnímá. Hm. Ale kdybych tam dostal jejího muže (asi jako Zdeněk Svěrák vedl Josefa Abrháma ke dveřím Libušky Šafránkové), co by se stalo?

Co asi? Svou vlastní ženu přece znáte. Většinou roky. Zprvu „u kina“ (jak se zpívá v jedné písničce) jste ji sice ještě viděli trochu jinak, ale na to je ustalovač. Takže co? Takže ho tam dovleču a zaskočená Ljuba mu bude připadat dost odlišná. Nebo ne? Ještě jednou jsem se na šťavící se dámu podíval. Její boky, její nohy, její křivky, ale především nezaměnitelný úsměv, tvář, lesk oka, smích. Vše sedělo. Že by existoval Bůh? Anebo kdo tohle sehrává? Její manžel by podobu uznal. Tomu by nemohl uvěřit.

„Chápu, ten čas, ale…“ Nekorektně jsem jim udal Ljubino příjmení!

Řekl: „Proč ne? Já ji vygúgluju.“ A dokonce mi dal kontakt.

Zbytek dne (anebo ještě dlouho) jsem poněkud dumal, co to všechno znamenalo.

Nic? Nebo to, že mám štěstí? Nebo jen to, že teprve budu mít štěstí? Nebo to znamenalo, že to přece byla sestra, ale zatloukli to? Napálili mě až do konce? Ale není APRÍLA! Přemýšlel jsem o tom. Šel jsem po tom stejném, dlážděném chodníku za dvacet let třistakrát nebo aspoň dvěstěkrát a nikdy žádné Ljubino dvojče nikde nepřeparkovávalo. Ani jednou jsme se s dvojnicí nesrazili ani zde, ani kdekoli jinde. Navíc by mi Ljuba jistě někdy vyslepičila, že má stejně starou sestru, takže... Potkal jsem dvojníka. A možná absolutního. A pár kroků od jeho kopie. Ale stalo se to jen jednou za dvacet let a tolik ještě tuším o počtu pravděpodobnosti, že vím, že jsem zažil normalitě se nevymykající souběh. Jednou za uherský rok parkuje v ulici mé psychoanalytičky hodně jí podobná ženská. A co? A tak jsem to pustil z hlavy.

„Na tom není nic zvláštního,“ řekne mi přece každý. No jo. Každý ale nestál tváří v tvář Ljubě Druhé a nežasl nad podobou. Jednoduše to byla ona, anebo byly stejné. Tak a vším stejné, že muž té druhé by je vyměnil. A třeba to už začalo. Rozbil jsem rodinu.

Ale naštěstí tam okouněli ti kluci a těm by se nová máma určitě nelíbila. Ty by našli ještě víc rozdílů a důvodů než manžel. A to je mé jediné štěstí. S ohledem na děti se ten chlápek na Ljubu nezajde podívat. A nejspíš mi stejně nevěřili.

Řekl jí: „To je přece samo sebou, že ten Karlštejn nemohl vybalit rovnou. Ale věrohodný byl.“

P. S.

Záhadoložka JUDr. Jitka Lenková mi jednou vyprávěla, že italský král Umberto potkal roku 1900 svého dvojníka jménem Umberto. Když se jej ptal, kdy přišel na svět a kde, dvojník uvedl datum králova narození. Oba se navíc narodili v Turíně a měli za ženy Marguerity.

Řekl jsem Jitce, že to jsou pěkné „kydy“. „Tu blbost si znova ověř. A z dvou nezávislých zdrojů. Anebo, víš co, radši ze tří. Eště od Fantomase.“

„Od koho?“

„Od Fantomase. Vždycky jsem vraždil v masce svých obětí.“

Jitka nehnula brvou a řekla: „No, a den poté, co král zvěděl, že dvojníka zastřelili, byl zastřelen i on sám.“

O vrahovi Umberta I., anarchistovi: https://en.wikipedia.org/wiki/Gaetano_Bresci