17.10.2019 | Svátek má Hedvika


ZÁBAVA: Úvod do typologie blbců

26.7.2006

Motto:
Jen dvě věci na světě lze nalézt všude: vodík a lidskou blbost.
Murphyho zákon

Lidská blbost prý je nekonečná. Dejme tomu, ale s nekonečnem se v konečném světě blbě pracuje, a tak bude lépe předpokládat, že v daném okamžiku existuje na planetě konečný počet blbců a že je lze i vhodně roztřídit.

Klasické dělení duševně zaostalých na debily, imbecily, kretény a idioty vynecháme. Nejde nám o blbost jako nemoc, ale jako nejrozšířenější společenský jev. V zásadě lze blbce, pitomce, čili nemoudré jedince, rozdělit na absolutní a relativní. Absolutním blbcem se člověk rodí a pak už se s tím nedá prakticky nic významného udělat. Relativním blbcem se člověk stává. Jednoduše tak, že je za něj někým označen. Není blbcem zpravidla pro to, co říká, ale komu to říká. Právě tak ne pro to, co činí, ale komu tím neprospívá nebo přímo škodí. Blbcem se může bez jakékoliv zásluhy stát každý, a to opakovaně. Recidivující blbouni jsou prostě všude. A nevyskytuje-li se momentálně žádný v dosahu, což se stává pouze vzácně, není problém si jednoho či více vyrobit. Dokonce velmi často slýcháme i sebedestruktivní prohlášení typu: Já jsem ale blbec! Ve skutečnosti tím dotyčný chce naznačit, že je roztomilý popleta. Také se ujalo rčení: Nejsem žádnej malej blbec. Autor výroku tím naléhavě demonstruje, že blbcem není vůbec, protože jenom opravdoví blbci nikdy nepřipustí, že by jimi mohli být. Tolik úvodem. Absolutní blbci nás z pochopitelných důvodů rovněž nezajímají, zkusme se blíže podívat na ty relativní, tj. ostatní zbytek populace. Třídit lze opět z mnoha různých hledisek. Podotýkám, že se jedná o nadsázku a ne vážně míněnou analýzu. Text je vlastně pouhým nosičem pro sdělení podprahových informací a má nejméně dvě vrstvy. Je na vás, které z nich dáte přednost.

Z hlediska dosahu či profláknutosti rozeznáváme blbce mezinárodní, národní a lokální. Asi nejznámějším žijícím blbcem vůbec je toho času nejmocnější tvor planety, Forrest Gump přelomu tisíciletí. Legrační přežblebty a zoufalá neznalost souvislostí musí štáb jeho poradců přivádět k zoufalství. Věhlas národních blbců zpravidla

nepřekročí hranice dané země. Jako příklad mě pro naše konkrétní souřadnice

napadá prznič hudební kultury, co chce žít nonstop, krásně a nonstop a s tím co přijde má chuť se rvát. Nebo rozšafný bavič, příležitostný kovboj a politický prostitut, jenž tutově ví, že nikdo není dokonalý. Mezi samotnými politiky je jich rovněž habaděj a první jméno, které vás napadne, je zaručeně správně. Pro lokální, čili místní blbce není opravdu kam šlápnout. Každé město, obec, ulice, pracovní kolektiv či jiná skupina má svého favorita. Pokud ne, něco je špatně anebo se jedná pouze o dočasnou záležitost, případně anomálii.

Z hlediska formy projevu rozeznáváme blbce mluvící, píšící a jednající. Mluvkové a psavci neúnavně produkují důkazy své blbosti a usilují o co největší publicitu a nejširší obecenstvo. Akční blbci mohou být nebezpeční právě tím, že své činy tají a pokud jsou odhaleni, mlží a lžou. Jiní se naopak svými činy chlubí a žádají uznání, v krajním případě státní vyznamenání, Nobelovu cenu nebo obojí.

Z hlediska intenzity projevu známe agresivní blbce extroverty a mírumilovné introverty. Hlučný blb může být velmi zábavný, pokud intenzita hluku, který vytváří tím, že se hurónsky směje svým podařeným taškařicím a usiluje o maximální akční rádius, nepřesáhne únosnou míru. Tiší blbové nás mohou přivádět až k zoufalství. Zejména pak tehdy, nerozpoznáme-li včas, že se v daném případě jedná o projev blbosti a vykazuje-li tento blb sklony k sebelítosti, urážlivosti, sebepodceňování, sebepřeceňování případně k čemukoliv jinému.

Z hlediska důsledků blbosti jsou blbci neškodní, škodní a osudoví. Neškodný blbec ubližuje nejvíce sám sobě, škodný každému, kdo mu k tomu dá příležitost a je tudíž jako oběť blbce také regulérním blbcem. Osudoví blbci mohou zničit život nejenom těm, které mají v dosahu, ale celým generacím. V historii bychom nalezli mnoho takových jmen. Pokud jsou zároveň mezinárodními blbci, učíme se o nich v dějepise. O národních rovněž. Jistě sami naleznete mnoho příkladů, já si právě teď vzpomněl na jednoho totálně zparchantělého krejčího, který se proslavil tzv. „Zvacím dopisem“. To bol naozaj všetkých blbcov futrál. Ale „Čo bolo, to bolo…“

Všímáme-li si zacílení blbosti, můžeme identifikovat blbce intenzivní a extenzivní. Ti první soustředí svou energii do jednoho bodu nebo na jeden cíl. Neustanou, dokud objekt svého zájmu nezničí, nerozklíží a neznehodnotí. Druhá skupina je velkorysejší a řádí na velké ploše, nezdržujíc se příliš detaily. Intenzivním blbcem bývá často náš životní partner, jako příklad extenzivního blba mě napadá ten, jenž se stal premiérem následkem úleku svého předchůdce, byl jím za úleku všech, kteří jako blbci spoléhají na zdravý rozum a zůstává jím následkem úleku svého nástupce z blbého volebního systému a neméně blbého přístupu nezodpovědných a neustálým houpáním v sociální síti zpitomělých občanů.

Z hlediska účinků existují blbci konstruktivní, destruktivní a indiferentní. Konstruktivní blbci vybudují například nějaký složitý systém a uvedou ho do praxe. Pak zjistí, že vycházeli z částečně nebo zcela mylných předpokladů a že systém nebude funkční. A tak namísto aby ho zrušili a vymysleli ještě složitější a ještě blbější, přidávají k původnímu produktu jejich zvráceného myšlení další prvky a trvají na dodržování pravidel, která dodržet nelze, aniž bychom si nepřipadali jako totální blbci. Destruktivní blbec se od konstruktivního často liší pouze záměrem, důsledky jejich činnosti jsou mnohdy podobné. Destruktoblb chce škodit a přemýšlí nad tím, jak by v co nejkratším čase uškodil co nejvíce, pokud možno všem vyjma sebe a svých blízkých. Netečný blb nemá ambice budovat ani ničit. Chce mít svůj klid. Jde a koupí si hamburger, sleduje pilně televizní seriály i reality show. Kouká kolem sebe, někdy něco vidí, jindy nevidí vůbec nic a je mu to celkem šumák. Jeho příležitost nastává u voleb. Pokud se jich zúčastní, rozhodne se standardně – jako blbec…

Podle vztahu k ostatním blbcům lze rozlišit blbce přátelské, podmíněně přátelské, neutrální, podmíněně nepřátelské a nepřátelské. Není třeba blíže popisovat přátelské, neutrální a nepřátelské blby. Každý je přece důvěrně zná. Podmíněnost přístupu spatřuji především v tom, jestli jedinec hodnotí, zda projevy a skutky ostatních jsou v souladu či v rozporu s jeho individuálními zájmy.

Z hlediska nerovnosti šancí máme blbce privilegované a prosté. Ti první jsou často privilegováni z vůle obyčejných, neprivilegovaných blbců. Na to ale nikdy ani nepomyslí, jsou to přece jenom blbci, že? Chovají se tak, jako kdyby jejich privilegia jim byla dána shůry a na věčné časy. Začnou-li s vážnou tváří blábolit o vyšším poslání, prozřetelnosti a podobných „transcendentnech“, jsou zralí na odstřel.

A tak se dostáváme oklikou k institucionalizované blbosti, kterou je obecně politika a její nástroj - byrokracie. Institucionalizovaný blbec, tj. politik či úředník, je vyšší, elitní, privilegovanou formou blbce, ovládající nás ostatní. Koloběh blbosti se nám uzavírá. Je opravdu všudypřítomná a to je nutno považovat za dobrou zprávu. Blbost je totiž jedním ze základních principů fungování všech individuálních i společenských procesů. Zvykněte si na ni, chvalte ji, podporujte ji. Zlikvidujte blbost a zničíte civilizaci. Nic z ní totiž nezbude. Nebo přesněji – nezbude z ní nic, co by bylo životaschopné…

mozek

© aTeo www.ateo.cz červenec 2006



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.