Známý britský deník Guardian přinesl 14. prosince minulého roku poměrně senzační zprávu, uvedenou titulkem Why don’t humans have a penis bone? Scientists may now know (Proč nemají lidé kost v penisu? Vědci to možná nyní vědí).

Ve zprávě se mimo jiné uvádí, že již před devadesáti pěti miliony let měli někteří savci v penisu kost, tedy pyjovou kost neboli bakulum. Dodnes se u některých druhů savců nachází. Jisté druhy opic ji mají dlouhou několik centimetrů, avšak mrož ji má až půlmetrovou. Desetikilový makak medvědí ji má dokonce pěticentimetrovou.

Pyjová kost umožňovala samcům dlouhé páření se samicemi, když tito praktikovali tzv. „prodloužené vniknutí“, které umožní penetraci delší než několik minut. Lidé prý byli také takto vybaveni. Avšak podle vědců, které Guardian cituje, „lidé o svou pyjovou kost přišli pravděpodobně v době, kdy se před téměř dvěma miliony let rozmohla monogamie. V takovém vztahu totiž partner nepotřebuje dlouhý pohlavní styk, protože není pravděpodobné, že by se o samici v ten samý okamžik ucházelo více samců...“

Článek v Guardianu byl doprovozen tímto snímkem nejrůznějších pyjových kostí. Autoři tvrdí, že jde o nejrozdílnější kosti, jaké kdy existovaly.

Po přečtení výše uvedeného jsem vše zasunul do některé za zásuvek v mé mysli (mezi námi, k některým se v poslední době dost těžko dostávám). Za několik dní jsem jel na dlouhou cestu autem a najednou se ta zásuvka s pyjovou kostí otevřela. A jako ve filmu se mi vybavilo několik jmen a událostí, v jejichž sledu lze na konci najít onu pyjovou kost i bez vědců.

První, kdo se mi vybavil, byl Alarich. Jde o pseudonym vynikajícího českého lékaře, specialistu na stomatologii Oldřicha Hlaváče (1895-1942). Alarichem ho nazvali jeho jugoslávští přátelé při společném pobytu ve dvacátých letech minulého století na ostrově Korčula (tehdy Jugoslávské království). Důvodem k tomuto pojmenování připomínajícímu vizigótského krále Alaricha (370-410); který mimochodem 24. srpna 410 na čtvrtý pokus dobyl Řím, byla Hlaváčova poměrně výbojná povaha a také fonetická podoba jeho křestního jména. Konec konců, bylo mu tehdy dvacet devět. O tři roky později, v roce 1927, začíná Oldřich Hlaváč pod pseudonymem Alarich publikovat medicínské anekdoty, tedy příběhy spojené se jmény našich věhlasných profesorů medicíny a s příhodami, které ve své praxi zažili. Učinil tak na popud spisovatele a novináře Karla Poláčka a v roce 1929 vyšla Medicina v županu s podtitulem Anekdoty o lékařích a o šest let později další podobná kniha Medicinské historie. Vše vždy nákladem Aloise Srdce v Praze.

A druhý, kdo se mi v této souvislosti vybavil, bylo jméno znamenitého chirurga profesora Otakara Kukuly (1867-1925), jehož stopadesáté výročí narození jsme si letos druhého února připomněli.

Totiž v té první knize (Medicina v županu) je kapitola „Chirurgové a ostatní klinici“. Mezi deseti jmény v jejím úvodu je uvedeno jméno profesora Kukuly, který byl mimo jiné i rektorem Univerzity Karlovy.

Nu a nyní jsme u podstaty mého složitého uvažování. Alarich v oné kapitole uvádí i příhody profesora Kukuly. Pod titulkem „S čím kdo zachází, od toho schází“ uvedl následující příhodu (zachován původní pravopis):

Kukula dal při rigorose medičce k vyšetřování případ gangraeny penis. Studentka případ správně diagnostikovala, začež profesor ji pochválil:
„Dobře. A jakou byste zavedla terapii?“
„Považuji zde za jedině správnou terapii operaci.“
„Dobře. A jakou operaci?“
„Prosím, amputaci.“
„Velmi dobře. Jak byste operaci prováděla?“
„Měkké části bych odpreparovala a kost bych oddělila pilkou.“
Na to povstal prof. Formánek, tenkráte děkan fakulty, a vece:
„Slečno, já vám gratuluju, anatomii jste sice zapomněla dokonale, ale jinak musíte mít na světě báječné štěstí.“

Připomínám tuto příhodu proto, aby si vědci v Anglii nemysleli, že přišli na něco nového. U nás v Čechách se o těchto věcech dost vědělo již počátkem minulého století.