Důchodce Miloš Zeman seděl ve své chaloupce a čekal na posly z Pražského hradu, aby ho uvedli na prezidentský stolec.

„Že nejdou, sakra,“ zabrumlal nespokojeně. „No - půjdu se uklidnit do lesa.“

Strčil flašku becherovky do kapsy a šel ven. Před chalupou se mile rozhlédl po kraji, Vysočinou dul svěží vítr. Když po chvíli vstoupil do lesa, spatřil strom, kterého si dosud nevšiml.

„Pojď sem, strome, tebe jsem ještě neobjal,“ oslovil ho vlídně a s rozběhem se na něj vrhl. S vroucností to ale přehnal - becherovka křachla a drahocenná tekutina vytekla.

„Pitomý strome, cos to učinil?“ zuřil penzista. „Jsi ještě blbější než naši novináři!“

A vší silou do kmenu kopl. To ale neměl dělat, málem si urazil palec u nohy. Seděl pak na zemi, skučel a vyhrožoval:

„Až se stanu prezidentem, nechám tě rozřezat na malé kousky.“

S obtížemi dopajdal domů, poslední metry lezl po čtyřech. Ve světnici se položil na postel a odšpuntoval další flašku. Necítil se zrovna nejlépe. Pomyslel si: Asi na mě leze nějaká viróza.

Tu dorazili poslové z Pražského hradu a oznámili důchodci, že byl zvolen prezidentem České republiky. Řekl jim:

„Jestli mě nenecháte tu flašku dopít, nebude v Čechách nikdy dobře.“

Ale poslové měli nakvap, říkali, že lid čeká. Miloš Zeman tedy zašpuntoval láhev a odjel do Prahy, aby se tam chopil vlády. Na ošklivou příhodu se stromem kupodivu zapomněl a nemstil se. Je to tak trochu záhada, protože nakopnutý palec mu furt nedává pokoj a chodí kvůli tomu s hůlčičkou.