Klapzuba by se dnes asi na svět díval smutnýma očima. Jeho jedenáctka, kterou popisoval ve svém románu Eduard Bass, se dnes ukazuje při pohledu na jednu zprávu z Asie jako poměrně miniaturní seskupení lidí.

Jistý Ahmad Rašíd Kabí ze Spojených arabských emiratů plánuje podle listu Al - Ittihád zplodit za svůj život alespoň sto dětí. Není to až tak nereálný sen, protože už nyní jich "vychovává" šedesát. Doposud měl jedenáct manželek. Arabové ovšem mají život se snubním prstenem na ruce poněkud jednodušší než my. V jedné chvíli mohou mít beztrestně až čtyři partnerky. Aby Rašíd předsevzetí naplnil, rodičovství pečlivě plánuje. Teď jsou tři jeho chotě gravidní, neboli těhotné. Nejsem rodinným přítelem a neznám Rašídovy charakterové vlastnosti. Můžu jenom doufat, že jsou alespoň trochu snesitelné. Pokud si totiž představíme tak široké rozsévání ďáblova sémě, může nám to způsobit větší žaludeční potíže. V každém případě musím ocenit výkon tohoto pána. Vytvořit vlastním tělocvikem celou vesnici je práce, před kterou se dá oprávněně smekat klobouk. Jenom mě děsí poněkud bizarní představa rodinné večeře. U nás doma je i po příjezdu několika příbuzných celkem plno. A když by nás mělo být sto, už by asi někteří museli sedět na venkovním parapetu nebo nás sledovat na velkoplošné obrazovce. Taky si zapamatovat všechna jména, libůstky a osobnostní projevy, to musí být fuška. Myslím, že tak může vznikat řada komických situací a Rašíd možná ani netuší, že ti lidé, které potkává běžně na ulici, jsou jeho děti.

Nezbývá než mu držet palce, aby došel do vytčeného cíle a tu zbylou čtyřicítku lehce vymodeloval. Klapzuba, trenér fotbalové jedenáctky, by se možná tak smutně nedíval. Vždyť sto hráčů v jednom kádru je přeci jen trochu přehnané. Přehání to i onen arabský pán.