Tak předně je třeba rozlišovat. Není krádež jako krádež. Něco jiného je, když vám někdo z bytu odnese všechno, co tam najde, a něco jiného je, když vám „štípne“ peněženku v tramvaji. To první je typicky tvrdá krádež. To druhé je krádež jasně měkká.

Lhát je přece prakticky stejně tak dobré nebo špatné jako krást. A lže kde kdo. Trestné je to jenom ve speciálních případech. Ten, kdo chce trvat na kriminalizaci měkkých krádeží, musí – pokud chce být konzistentní – jedním dechem navrhovat kriminalizaci lhaní. Snad se to nemá, ale zavírat kvůli tomu lidi do vězení? To je jistě trošku nákladná záležitost…

Postihování měkkých krádeží není nic jiného než porušování lidských práv těch, kteří sem tam nějaký ten drobný předmět přemístí z vaší kapsy do té své. Pro řadu z nich je to zcela přirozené. Kleptomanie je přece jasně vrozená – tak jako pro mě nebo pro vás je přirozené mít jen své věci, pro kleptomana je přirozené si někdy k těm svým věcem něco přidat. Za svou kleptomanii nikdo nemůže. Jen středověký tmář by mohl tvrdit, že by se měl takový člověk praktikování kleptomanie vystříhat, nebo dokonce že jde o chorobu, kterou je možno léčit. Jestli ten konkrétní člověk je nebo není kleptoman, pak dost dobře zkoumat nejde. Proč taky? Je to hlavně na něm, jestli se svojí orientací vyjde ven.

V každém případě kleptoman nikomu a ničemu neškodí. Je to koneckonců z velké většiny otázka vaší vlastní nepozornosti (tak typické pro měkké krádeže) – vždyť příležitost, tedy v tomto případě vy sám, dělá zloděje… Takže i když si to neuvědomujete, uzavíráte pro ten daný okamžik s kleptomanem jistý druh tichého partnerství. Trvá jen krátce, proto je možná individuálně ani nezaregistrujete, ale shodne-li se většina našich spoluobčanů na tom, že tomu tak skutečně je, nic nebrání tomu, abychom s kleptomany uzavřeli takové partnerství tak nějak kolektivně. Konec konců až budou měkké krádeže legalizovány, svou chybějící věc si snadno, budete-li o to stát, nahradíte… A když ne – je to vaše svobodné rozhodnutí.

Hlavně však, pokud je někdo zvyklý vlastnit pouze své věci (a tento jeho názor mu samozřejmě nikdo nebere), jistě jej nijak neovlivní, když někdo zcela jiný ke svým věcem něco přidává. Je proto zcela nesmyslné tvrdit, že moderní legalizací měkkých krádeží by se jakkoli ovlivnil tradiční způsob valení si jen té své kuličky. Ať mi někdo takovou souvislost ukáže. Zajímavé je ale to, že jsou to právě ti, kteří si tak žárlivě maloměšťácky střeží svůj majeteček, co mají ke kleptomanům až nepřátelské postoje. Domnívám se, že tím de facto naplňují podstatu nenávisti proti skupině svých spoluobčanů. Zde je pak nezastupitelná role státu, který by měl do trestního řádu zařadit hned vedle rasismu kleptofobii.

Konečně – měkké krádeže tady jsou co je lidstvo lidstvem. Co svět světem stojí tu a tam někdo někomu něco šlohl. Boj proti tomu je boj s větrnými mlýni, na kterém se státní aparát jen vyčerpává a peníze daňových poplatníků letí oknem. Vzpomeňte na neslavné výsledky prohibice v USA – mafie, mafie a zase mafie. Pokud by se podařilo prosadit, aby bylo možné klepto-aktivity provozovat jako živnost a platit z nich daně, ještě by měl stát – a tedy i daňoví poplatníci – prospěch. Nehledě na to, že současný stav vypadá tak, že policie honí chudáky kapsáře. Před skutečnými problémy je totiž bezradná a praví šéfové, kteří bezohledně vydírají skupiny kleptomanů, se nám všem vysmívají do očí. Právě jim status quo nejvíc vyhovuje.

Každý má právo na svůj život. Jak chce soudit ten, který se v takové situaci nikdy neocitnul, kleptomana, který má příležitost - a má jí odolávat? Skutečně chceme, aby svobodné lidské bytosti něco takového prožívaly? Kdo si to vezme na svědomí? Odstraňme konečně z našich hlav všechny ty hloupé předsudky a nechme i těmto lidem zcela svobodnou volbu: bez strachu z výsměchu, opovržení či dokonce postihu státem. Buďme civilizovanou zemí. Dopřejme svobodu – i my sami budeme svobodnější!

20. července 2006

místopředseda Konzervativní strany