Vždy jsem si myslel, na základě sledování velmi přínosných amerických filmů, že metody, které se používají na zjištění, co se odehrává v lidské osobnosti, jsou z oblasti psychologie. Případně na úrovni investigativní novinařiny. Odhalování třináctých komnat různých celebrit.

Omyl. Byl jsem použit pro experiment, při němž se mělo zjistit, co se skrývá uvnitř mého já, a to v rámci lékařského oboru, který je v tomto směru velmi vzdálen. Chirurgické diagnostiky.

Přemýšlím dnes, která tajná služba si tento experiment objednala.

Stalo se to v půli šedesátých let, bylo mi osmnáct a v rámci preventivních opatření jsem byl objednán do okresní nemocnice na vyšetření, které se nazývá rektoskopie. (Pro neinformované rectum = konečník.)

Jako nezkušený, důvěřivý mladíček, jsem v určený den zasedl v čekárně chirurgické ambulance a s důvěrou očekával, až na mně přijde řada. Chvíli to trvalo a já si všiml, že ti, kteří tam vešli, vycházejí mírně zelení a s jakoby "sevřenou"chůzí. Začalo mi to být podezřelé, a tak jsem se toho posledního zeptal, jaké to je. Nešlo mu mluvit, jen něco zamumlal. Už jsem to chtěl vzdát a v tom se rozlétli dveře.V nich stála sestra typu doktor Mengele a hned mne začala tlačit dovnitř.

Chtěl jsem se z toho nějak vymluvit, ale nedovolila. Preventivně ze mne stáhla kalhoty a někam je uložila. A pak to začalo.

Byl jsem donucen vylézt na vyšetřovací stůl a zaujmout pozici modlícího se mnicha. Jak jsem byl tak předkloněn s trčícími růžovými tvářemi, sledoval jsem pod rukou, co si na mě "vyšetřovatel" připravuje. Schválně používám tento výraz, protože co se dělo dál, bylo na úrovni středověkých donucovacích metod. Zahlédl jsem něco podobného námořnímu dalekohledu z osmnáctého století, střední velikosti. To, co následovalo, nemám skoro odvahu popsat. Tento potupný nástroj byl do mne zasunut a za neustálého přifukování vzduchu začal ten kat prohlížet mé útroby.

Nejsem mezi žadateli o registrované partnerství, a tak mi tato činost byla krajně nepříjemná.

Mému utrpení ale ještě nebyl konec. Těsně před koncem výkonu se otevřely dveře a do místnosti vtancovalo patnáct švitořivých studentek druhého ročníku místní střední zdravotní školy. Přišly na exkurzi.

Byl jsem na hranici kolapsu. Představte si: osmnáctiletý kluk klečící na stole s námořním dalekohledem trčícím z krajně trapných partií a potící se bolestí, to je opravdu situace na mrtvici. Navíc jsem byl, v tom našem okresním městečku, pro mladé určitá celebrita. Pracoval jsem ve výlohách jako aranžer a dotyčné děvy na mě každé ráno klepaly na sklo, když šly do školy. K tomu jsem byl ještě bubeníkem v první bigbeatové kapele v okrese.To už tehdy něco znamenalo. Procesí fanynek za námi táhla všude, kde jsme hráli. A teď najednou bum, ztrapněn nadosmrti.

To ještě nebyl konec. Pan primář najednou říká: "Tak studentky, pojďte se podívat co zajímavého nám ukáže vnitřek tohoto mladého, fešného mládence." Vyšetření normálně trvá pět minut, já tam byl půl hodiny.
Jedna po druhé přistupovala k dalekohledu (rektoskopu) a přitiskovala své tváře k mým zadním.
Při tom probíhaly následující komentáře.
Primář: "Tak dámo, co tam vidíte?"
Studentka: "Tmu."
P: "No ovšem, musíte si rosvítit."
S: "Aha. Jé už vidím."
P: "A co?"
S: "No, je to tam hezký."
Za takovéto konverzace se vystřídalo všech patnáct studentek.
Zajímavé byly moje pocity. Příšerně jsem proklel primáře, pak sebe, že jsem tam lezl, a nakonec ty holky, co se snad snažily zjistit, jak je to s mým srdcem. Připadal jsem si strašně otevřený a zranitelný, jak na detektoru lži. Kdyby ze mě chtěli dostat nějaké tajemství, všechno na sebe vykecám. Z toho jsem měl právě pocit, že se na mně odehrává nějaký výzkum, který by měl zjistit další možnosti, jak na lidskou psychiku.

Ještě malý detail, který má trochu nádech erotična. Studentky totiž musely, když chtěly vidět, přitisknout oko k čočce přístroje a to jinak nešlo, než se nosem přitisknout k mé tváři. A tak jsem cítil celou škálu nosů, nosíků a pršáčků. Cítil jsem horký dech, někdy sípavý, někdy zatajený, podle temperamentu dotyčné. Občas si některá z nich brnkla prstíkem o závěs, jako že jí překáží ve výhledu. Všechno skončilo, dostal jsem zpět své kalhoty, vypotácel se zelený z vyšetřovny a s pocity velkého pohanění jsem se plížil kanály domů. Byl jsem ale průkopníkem, protože výraz "třináctá komnata" se tehdy ještě nepoužíval a já jako první absolvoval její odhalení.

Nakonec to dopadlo nad očekávání. Po měsíci jsem opět zasedl za bubny a zástupy fanynek dále táhly jako noční můry. Ťukání na sklo nepřestalo, právě naopak, bylo jich víc a ty, které se účastnily odhalení mého tajemství, ještě přidávaly spiklenecké mrknutí.