A tak se konečně dostáváme ke konci naší mini-tetralogie. Událost, kterou si probereme, představuje přechodně poslední vyvražďování čajových sáčků (tak tomu už v historii bývá, neboť historické události, které nejsou spojeny s řádnou genocidou, jsou většinou odsouzeny k zapomenutí, či hůře, k zpracování coby levný dokumentární film).

Protože problémy s lidmi a vírou už byly jakž takž vyřešeny, začínaly se polehávající a postávající sáčky poněkud nudit, přesněji řečeno, neměly do čeho píchnout. Proto si začaly více všímat sebe sama a svého okolí a uvědomily si, že jsou mezi nimi společenské rozdíly, což s sebou přineslo další vhodnou záminku k boji.

Některé sáčky byly prostě moc bohaté a honosné.

A tak se mnoho sáčků rozhodlo, že to zkrátka tak nejde, aby některé sáčky měly šňůrku, sponku, a dokonce, považte, cedulku! Zatímco jiné byly jen ochucený prach v recyklovaném papíře.

Že se to musí změnit.

Že mezi sáčky musí nastat rovnost.

Že se všechny sáčky musí orvat na základní podobu a všechno, co jim patřilo, bude všech a všichni si budou rovni a bude dobře.

Několik nejhorlivějších sáčků se postavilo do čela ostatních a vedlo své bratry na cestu do chudoby a poté jim ukázalo, jak správně žít, aby si v té chudobě byly všechny rovny.

A aby si byly ještě rovnější, byly pro jistotu sáčky, které měly původně dokonce samostatný papírový pytlík, popraveny proudem vody.

Spousta moudrých sáčků namítala, že ty honosné byly tak vyrobeny a jen těžko se mohly bránit.

Tito moudří šli pod vodu první.

A tak nastala revoluce. Mnoho sáčků bylo popraveno, mnoho okradeno a nikdo nic neměl, protože všechno bylo všech.

A tak bylo chvíli dobře, protože byly všechny chudé a neměly si co závidět, protože každý musel myslet na to, jak správně živořit, aby sáček nebyl podezřelý z toho, že měl někdy nějakou cedulku.

A aby náhodou nebyla nerovnost mezi sáčky, tak si to „všechno, co bylo všech“ obětavě rozebraly ty, které určovaly, jak být správně chudý. A v nejtrýznivější oběti poté žily v bohatství a přepychu, aby od toho své bratry milostivě uchránily.

A tak se chvíli žilo.

Ale mezi těmi, které nebyly zatěžkány majetkem, bylo mnoho takových, které nesnesly pohled na trýzeň způsobenou jejich vůdcům majetkem a rozhodly se jim pomoci. A tak začaly pomalu ubírat z hromady majetku svých mučedníků, aby se jim žilo o něco lépe.

Vůdčí sáčky byly ale připraveny plně nést tíhu svého osudu, a proto si braly to bohatství, které jim působilo tolik utrpení, zpět a sáčky, které se jim snažily pomoci, v jejich vlastním zájmu zavíraly do mřížových krabiček, aby se již nepokoušely si znepříjemňovat život ve snaze pomoci svým bližním.

Přese všechnu snahu těchto vůdčích sáčků uchránit své bratry od tíhy majetku byly tyto nakonec omilostněny. Ostatní sáčky se rozhodly, že už je nemohou déle vidět tak trpět a proto je svrhly z vůdčího postavení a majetek si rozebraly.

Nejvíce obětavé vůdčí sáčky, které si na svá bedra naložily nejvíce majetku, pak byly pozavírány do krabiček s mřížkami, aby si ty konečně také užily radost svobodného života chudoby.

Ostatní se vrátily zpátky ke svým vůdčím postavením a dál se snaží, ačkoliv už ne tak významně, pomáhat ostatním od prokletí majetku a vést je cestou k dokonalé chudobě.

Konec

(Předcházející díly: 1., 2., 3.)