..kdy na svatého Martina napadl na chalupě sníh. Tím teda myslím ne ten poprašek, co letos ukazovali – na Klínovci byly tři centimetry a někde, já nevím kde, dokonce dva. V těch dávných dobách, když tehdy napadl sníh, tak to skutečně napadl. A nemuseli nám to ukazovat na placatých a velkých barevných televizích jako teď, protože jsme každý měli na chalupě nějakou už hodně jetou televizi, jistěže černobílou. Ta naše jmenovala Orava.
A nemuseli jsme koukat na černobílou televizi, protože stačilo kouknout z okna, tam bylo taky černobílo. Sníh byl bílý a večerní stromy černé. Barvy přírodní, tedy černá a bílá. Jiné nebyly.
Vzpomeňme tak trochu nostalgicky, že tyto starý televize, co měly ještě elektronky, bývaly přístroje záhadné a záludné. A člověk nikdy nevěděl, zda se tento víkend podívá na nějakou estrádu s Bohdalovou anebo jestli za tou obrazovkou to bude jenom prskat, případně se tam budou kroutit jakýsi jenom jakýsi psychedelický hadi. Na druhou stranu, v těch dobách, tak, jako v seriálu „Chalupáři“, se vždy v okolí vyskytovalo několik specialistů, kteří uměli opravit kdeco, a to rozhodně ne předepsaným způsobem. Milan, který byl specialista na různé elektrické přístroje, jako byly starý televize a přenosná rádia, byl vždy plně zásoben různými typy různých starých televizí, reproduktorů a podobných zařízení a ve svém geniálním mozku vždycky přišel na to, co se dá nahradit čím, takže jsme se většinou na tu televizi mohli nakonec dívat. Ovšem rozjezd takové chalupářské televize také nebyl tak jednoduchý. Staré kamenné a dřevěné chalupy po Němcích měli tu vlastnost, že když tam přes týden nikdo nebyl, tak nasákly vodu jako houby. Po příjezdu na chalupu, hned jak se odházel sníh se otevřely dveře dokořán a!!! POZOR!!!! se zapnula televize. Neboť byla ve studené chalupě zevnitř vlhká a první, co bylo nutné vysušit, byl právě tento supermoderní přístroj. Takže nejdřív se zapla televize a počkalo se, zda tento čin nevyrazí pojistky. Pokud ne, topit ve sporáku se začínalo relativně pomalu, aby se stačil televizní zázrak „телевизионное чудо“, pokud šlo o sovětský výrobek, sám v klidu pěkně vysušit a zajistit nám spokojený první páteční tzv. vytápěcí večer. V chalupě bylo teplo „jak za varhanama“! Na nějaké elektrické radiátory a spínací hodiny, které lze zapnout, když potřebujete, přes mobil na dálku nikdo tehdy ani nepomyslel. Domnívám se že i slavný myslitel a autor sci-fi Arthur C. Clarke, vynálezce geostacionární telekomunikační družice, nepomyslel na to, že by se takto na dálku dali zapínat elektrický kamna přes telefon, který se vejde do kapsy bundy. My jsme o tom tenkrát vůbec nepřemýšleli, my jsme měli za úkol zaparkovat automobily a mít připravený suchý dřevo. V případě tužších mrazů rum anebo víno na svařák, pro děti termosku s čajem a do postele gumovou ohřívací láhev. Babička si přes různé vrstvy spodního oblečení navlékla ještě kožešinovou vestu z beránka.

A pak se šla pořádně zaparkovat auta.

Ale doba se změnila dožili jsme i těch mobilů. Přišly sice mobily, ale holky se zaplaťpánbu nezměnily.

„Ty máš ještě sílu jak bejk!“ pravila mi jistá mladá dáma, když jsme vyhrabávali na plácku vedle silnice ze sněhu její auto. To tak holky dělají, tedy myslím ty povzbuzující řeči, aby vyprovokovaly postarší pány k většímu výkonu. Jakémukoliv. Momentálně šlo o auto. Jak se Móňa pokoušela zaparkovat, co nejdál od kraje silnice, Toyota si shrnula sníh a pak si na něj sedla na břicho. Motor sice běžel převodovka převodovkovala, jak má. Kola auta se ale točila ve vzduchu. A nepomohlo ani to, že na hnací nápravě byly nasazeny řetězy. Jsouce v luftě, nemají se totiž řetězy o co opřít. Romantická krajina kolem, bělostný sníh a zasněžené chaloupky jsou na prd, když vám stojí auto napříč přes silnici. Moniččiny děti a můj vnuk byli v jejich chaloupce, kde babička začala roztápět barák, ale času nebylo nazbyt. Co když pojede nějaký blbec. Nebo třeba ne blbec, ale normální člověk a my tady stojíme přes cestu jak blbci.
Nezbylo než Moniččino auto vyhrabat. Tedy podhrabat. Ještěže se prodávala taková ta umělohmotná hrabla na sníh, co jsou lehká, a tak se s nimi sníh dobře odhazuje. Móňa, jak se říká oné tenkrát mladé dámě familiárně dodnes, rozhodně nevážila snad ani 40 kilo, padla vedle auta na kolena. Pak se převalila na bok do sněhu a pololeže dloubala sníh z pod japonského luxusního auta.
Já to se svým hrablem měl těžší. Zaprvé jsem se už rozhodně neuměl tak rychle vrhat na zem a zase vstávat jako Móňa, to jsem dokázal kdysi, když jsem býval vojákem naší lidově-socialistické armády. Poklekám tedy opatrně, pak se svalím na zem a hrablem podhrabávám, co to jde a angina pectoris dovolí. Jo a taky co dovolí to hrablo. Mělo totiž maličkou technickou závadu.
Snacha Helenka den před tím, než odjela do Prahy po týdenním pobytu, se rozhodla, že odstraní ze schodů k naší chaloupce sešlapaný sníh a led. Abychom jako neupadli, když tu zůstaneme na tři dny sami, Tedy já s jejím mladším tříletým synem. Schodů je to dost a Helenka, vytrénovaná z nošení dřeva na topení ke kachlovému sporáku, když je v zimě na chalupě, vzala to čištění z gruntu.
Takže na umělohmotném hrablu se objevila značná prasklina, malé dětské hrabátko na sníh, kterým se jí dobře odhazoval sníh ze schodů, vzalo za své úplně. Věděl jsem, že s dnešní mládeží si není radno co zahrávat, ovšem že jí v rukou při jedné z dalších sněžných kalamit při odhazování sněhu, aby vzniklo parkovací místo, praskne i hliníková lopata, to jsem netušil. No, mohlo mne to napadnout, že se chybička vloudila, když se z onoho sekání sněhu a ledu vrátila do chalupy a nenápadně mi sdělila, že se všechno nepovedlo, a pak vzala v rozhovoru slovní kličku, jak je holčičím zvykem, k jinému tématu.

Teď jsme tedy s Monikou klečeli a leželi na boku a pak zase klečeli a leželi na břiše a zase u auta a dloubali a dloubali, pak si jeden z nás vlezl do auta a zkoušel, jestli to pojede, ale auto nic. Jak v té pohádce o řepě. Když přispěchal soused Áda na pomoc, věci se daly do pohybu. Áda, který vážil rozhodně víc kil než Monika, zatížil zvenku svým silným tělem vozidlo a kola konečně dosedla na zem.
„Opřem se do toho, ty to natoč a dej tam zpátečku, couvni a bude to,“ pravili jsme hrdinně my muži dámě. Jemná dáma, která z nás tří odházela toho sněhu naprosto nejvíc, usedla do svého stroje. Koukám na palubní desku a vypadá to tam jako počítač, holt Japonci! Móňa někam přikládá palec jak ve scifi filmu, auto naskočí a já se opřu zešikma zepředu. Dívka jemně přidá plyn, na sněhu umí, má trénink, každý týden v zimě na hory, do vesnice, kde to místní s protahováním nepřehánějí, my tlačíme, …v tom se řetězy „chytí“, auto zacouvá a já letím kupředu, smekám se na boulovatých sněhových kolejích, chvíli ještě vrávorám, letím, a nakonec se zarazím rameny a hlavou do závěje sněhu. Eště že jsem stál našikmo!

Už když jsem padal, slyšel jsem od volantu jiskřivý ženský smích. Zatracený moderní auta. Voni maj tak tichý motory, že je fakt není pořádně slyšet. Já zapíchnutej v závěji, Monika za volantem s perlivým smíchem v hrdle.
Aby to nějak vylepšila, když jsem se vyhrabal ze sněhu a auto jsme zaparkovali, pronesla onu seshora uvedenou větu. Jako, jakou že mám sílu.
A šli jsme na kafe. K Móně. V chaloupce zatopeno, děti, tedy její děti a můj mladší vnuk, byly zahnány do hrací místnosti nahoru. Kdyby se porvaly, není žádný problém, dneska je každá vzorná matka vybavena dětskou vysílačkou. Takže můžeme sedět v kuchyni a slyšíme, co vyvádí drobotina. Klídek, pohoda, venku dva metry sněhu. A padá a padá. V polohlasně zapnuté televizi vykládá nějaká mluvící hlava, že anglický vědci právě sdělili světu, že oteplení už je tak výrazné, že už je nezvratné, všude roztaje sníh a v Evropě budou tropy.
My diskutujeme o tom, že jestli bude příští dny furt und furt sněžit a sněžit a sněžit, tak to že už fakt budeme chodit z těch chalup asi tunelama. No ale důležitý je, že jsme informovaný i tady na horách a že nám englický vědci sdělili, že se otepluje. To člověka zahřeje.
Seshora se ozývá přes vysílačku řev, jak se milánkové nějak nepohodli. Móňa startuje nahoru a já se oddávám klidnému posezení. Když tu se probudí na stole ležící Mónin nóbl stříbrný mobil a začne vysokým hláskem oznamovat:
„Haló, haló, volá ti ňáká slepice! Haló, haló, volá ti ňáká slepice!“

Koukám jak blázen a zvednu telefon, hledám, jak se to uvádí do provozu a jak to rozklapnu, samo se to zapne, ozve se holčičí hlásek a ona to další známá mladá dáma. Začnu tedy mluvit, dáme přátelskou řeč a když se přiřítí Móňa, podám jí telefon. Holky si vyřídí během neuvěřitelně krátkých asi jen patnácti minut své nejdůležitější dámské informace. Když hovor skončí, povídám, že ten telefon hlásil, že volá nějaká slepice.
„No dyť taky jó,“ praví Móňa. „Vždyť si se Soňou mluvil.“
Chci se zeptat, jestli už je ten telefon tak chytrej, že pozná, jestli volá ženská anebo mužský a co říká, tedy ten mobil, když na něj zavolá nějaký chlap. Rozhodl jsem se ale, že se nebudu ptát a počkám, až budu zase u Móňi na kafi, až jí zavolá manžel. To jsem zvědav, co ten mobil bude hlásit. A protože sněhu tehdy bylo dost. A dokud je sníh, Móňa určitě s prckama na chalupě bude, takže jistě bude příležitost odposlouchat volací hlas z mobilu osobně.
Moc mne to potěšilo. Jak má Monika v mobilu ty „slepice“. Po palbě genderních článků v novinách, a vůbec má člověk pocit, že dnešní mladý ženský už ty chlapy úplně nenávidí. Každá že je úplně uharašená od těch machistů a skoro každá druhá byla údajně znásilněná a vůbec, že jsou ty holky úplný chudinky. A tak, když si vzdělaná a bezvadná normální ženská vložila do mobilu takovýhle volání, tak to s tou mladou generací nebude zase až tak špatný. Dopijeme kafe a je k večeru. Vyrazili jsme domů, do své chalupy, couráme se po odpoledne halabala protažené silnici mezi dvoumetrovými sněhovými bariérami, a šlapeme už zase čerstvě napadaným sněhem. Vnuk se snaží jít co největšíma hromadama sněhu, aby mu jó určitě ten sníh někam vlezl pod oblečení, i když je v kombinéze jak malý Eskymák. A mě v duši hřeje, že existují normální ženský, protože tohle „hlásání“ někdo musel vymyslet a muselo být dost holek, které si ho do mobilu stáhly. Jinak by to neexistovalo, neviditelná ruka trhu v tomhle funguje přesně.
Oslovení žen „slepice“ je prastaré. A vždycky bylo tak nějak nepřijatelné. A vždycky se používalo. Jednou vyprávěla jedna naše kamarádka, vědecká pracovnice s titulem příhodu se slepicemi. Léta zaměstnána ve vědeckém ústavu sama si občas stěžovala na své spolupracovnice slovy, že „to jsou děsný slepice“. No, v takovém zařízení, plném inženýrek, doktorek, asistentek, laborantek, uklízeček, myček laboratorního skla a vrátných s trvalou na hlavě to muselo být občas skutečně na hlavu. Já to znám, já dělal pár let v Tibě. Na sto ženskejch čtyři chlapi! Ale pokračujme ve vzpomínkách v příběhu z výzkumáku.
Jak vyprávěla kamarádka titulem ing. Věruška jinak též CSc., či co dalšího, jednoho dne se sešla v jejich ústavu nejvyšší vědecká rada. I zasedli moudří starci a jedna moudrá dáma a rokovali a když se hodnotila práce jednotlivých oddělení a dotyčných zaměstnanců, tedy zaměstnankyň, často zaznívalo z úst vědátorů slova: „Zatracený slepice!“
A hned vždy následovala omluva, že to platí na ty druhé, že na zde přítomnou docentku to vůbec neplatí, ona že je úplně normální. Skoro chlap. (Bylo to v době, kdy jsme neznali genderismus, natož harašení!)
Paní docentka vždy pokývala hlavou a přitom přemýšlela, zda jí už konečně dovezou materiál k zjišťování, zda se v našich potravinách používaných pro drůbež, neobjevují nějaké škodlivé částice.
Debata pokračovala a slov o „slepicích“ a jejich krmení přibývalo, jak se vědátoři rozvášňovali. A hned ovšem vždy následovalo ujišťování, že paní docentka rozhodně, tedy ona sama, ale rozhodně žádná slepice není. Vědecká diskuze jinak byla v plném proudu.
Když v tom někdo zaklepal na dveře, dveřní křídlo se pootevřelo a v něm se objevila hlava mladé laborantky, nakoukla a nezaměnitelným holčičím způsobem radostně zvolala:
„Paní docentko, už vám přivezli to zrní!!!“
A bylo po poradě.
No a příště vám snad prozradím, co se z Móninýho mobilu ozývá, když jí zavolá manžel. Schválně. Hádejte: „Haló, haló, volá ti…“ No, schválně, copak zahlásí ten chytrý mobil?

Václav Vlk st.

„Už, už, už se zima blíží“ a abyste nedostali z dnešního mediálního uragánu tik a nemuseli si každý týden po poslechu TV zpráv, přenosu z Parlamentu a podobně šílených záležitostí kupovat meprobamát nebo diazepam, kupte si raději některou z těchhle veselých knížek. Bude vám líp.

Stálo to za hovno a stejně byla srandahttps://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/

https://www.dobreknihkupectvi.cz/dosvetaci/

https://www.dobreknihkupectvi.cz/kdo-rad-ji--at-zvedne-ruku/