Když jsem venčíval našeho stafbulíka, běžně se stávalo, že si jej náhodní kolemjdoucí chtěli hladit. A chtěli svolení ode mě. Ne od něj. To je špatně, ne? Přeci pes je ten, kdo bude muset STRPĚT dotyk úplně cizího člověka. Mockrát jsem měl pokušení reagovat: „A paní, můžu si pohladit vašeho manžela?“ Sám jsem našeho Joshe (já to jméno nevymyslel!) hladil tisíckrát. Někdy jako odměnu, někdy abych jej uklidnil, někdy v rámci vzájemné komunikace. Vždy to pro něj mělo smysl, bylo to čitelné. Jenom potroublík si řekne - nemám co dělat, půjdu si pohladit psa a pak jej zase nechám být.

Pojďme k dalšímu případu. Žebráci. Občas jim někdo něco hodí do misky. Někdy se dokonce kvůli tomu pár kroků vrátí. Načež dárce odchází spokojen sám se sebou. Tady máš a buď rád. Ano, občas žebráci zkoušejí všelijaké finty a báchorky. Ale i tak, almužna žebrákovi by měla vypadat nějak takhle: „Dobrý den, asi potřebujete pomoc. Pomohlo by vám darování dvaceti korun?“ Možnost volby přijetí či odmítnutí bakšiše, možnost požádat o víc. Rovnoprávnost, račte prominout.

Do třetice: ochrana životního prostředí, lidstva, planety. Původně lidstvo vyznávalo doktrínu, že člověk je oprávněn všemu živému vládnout a využívat vše ku svému užitku. Poté se řeklo: ne ne ne! Příroda má cenu sama o sobě a člověk by se měl snažit SI (to je veledůležité zájmeno) ji především neničit. Nemá právo (vzhledem k ostatním lidem) ji bezohledně využívat. Velmi nenápadně a plíživě se ovšem tahle filosofie překlopila do myšlenky: „Člověk by měl přírodu chránit, zejména pak sám před sebou. Protože jakmile se v přírodě odehraje něco, co se nám nelíbí, může za to člověk a my to musíme vrátit do původního stavu.“ Že by na této nejnovější doktríně bylo něco špatně?

Špatně je přece to, že ochránci přírody (málokdy demokraticky zvolení) sami sebe přesvědčili, že mají právo rozhodovat, co, proč a jak v přírodě chránit. Jsou jako člověk, který si sám určuje, kdy a kterého psa pohladí, nebo kterému žebrákovi hodí almužnu a jak velkou. Odmítají myšlenku, že by člověk měl přírodě vládnout, ale sami se nad ní chtějí chopit protektorátu. Nad něčím neskonale složitým, co se pár miliard let vyvíjelo, měnilo, hroutilo a opět vstávalo z popela dávno před tím, než se v posledních pár desítkách tisíc let objevila lidská civilizace. A k tomu tito bojovníci navíc přebírají kormidlo určující pohyb celého lidstva. Opět stejná myšlenka: ty, žebráku, dostaneš tolik, ty nedostaneš nic, jelikož se nám nelíbíš, a ty dostaneš tolik a tolik. MY jsme ti, kdo rozhodují, protože MY JEDINÍ víme, co potřebujete.

Ale pozor, myšlenkový kotrmelec na závěr: Tvrdím, že veškeré zelené šílenství, aby je čert vzal, přineslo a ještě přinese nemálo pozoruhodných nových technologií, které za pár desítek let možná dozrají v něco pro lidstvo opravdu užitečného, ba nepostradatelného. Jiné technologie naopak budou odsunuty do muzeí vedle patentního kráječe cukrových homolí a naopak pozapomenuté „vykopávky“, jako je trojpolní systém, zažijí renesanci. Přírodě i planetě to všechno bude srdečně fuk. Dívám se na epizodu zelenání lidstva podobně jako na výbuch sopky Krakatoa, žuchnutí meteoritu koncem druhohor nebo jako na otravu atmosféry kyslíkem na samém úsvitu života. Tedy jako na katastrofu, kterou nakonec vždycky většina života přežije a která pošťouchne setrvalý stav ke změně. Něco se objeví, něco vymizí a jede se dál. Je to nejlepší důkaz toho, že i současné lidstvo je součástí přírody a evoluce, byť se tváří, že je cosi lepšího. Co po lidstvu zbude za pár set tisíc let? Vrstvička sedimentů trapně tenká ve srovnání například se slojemi druhohorních křídových usazenin.

Z autorova webu Paleta nápadů a ptákovin