Čtoucímu pozdrav. Kdo by neznal to roztomilé a dech beroucí dětské žvatlaní i komolení slov, z nichž se některá v posledku zabydlí i v našem slovníku. Například u nás doma už dávno přestalo pršet a od jistého momentu totiž pouze „puší“.

Manžel také nepoužívá vodováhu, neboť pracuje s „voháhou“, ve které „je bublinka a v tý bublince je voda“, jak nás poučil náš tehdy asi tak dvouletý synek. Rozhodně si rovněž musíte „rozkouskovat nohy“ poté, kdy si je obě najednou navléknete do jediné nohavice. S těmito úsměvnými přeřeky se však setkáváme v každém věku a jak nám léta přibývají, je jich stále více a více, protože naše paměť už dávno skály neláme.

Je to již dávno, dávno tomu, kdy se jistá stařenka zmínila zasvěceně o těch „interupcích na slunci“, zatímco někdo jiný připomíná „klimakterické změny počasí“. Tehdy nás to natolik pobavilo, že tato slovní spojení používáme také. Ale! Ne každý pochopí, že jde o recesi a může nás mít za blbečky. My se však opravdu těmto lidem neposmíváme. Jsou to naši přátelé a jejich přeřeky nám přicházejí dojemně roztomilé. Je však pravdou to, že kdyby šlo o někoho jiného, koho právě nemusíme, asi by v tom kus zlomyslnosti mohl přece jenom být.

Nepříjemné ale je, že když chci tyto obraty použít normálně, zarazím se, a soustředěně přemýšlím, jak je to správně. Nebyl to ovšem jenom Einstein, ale i já jsem si onehdy oblékla každou ponožku jiné barvy. Kdyby však zůstalo pouze u toho! Jednou jsem chtěla říct, že brýle se prý nejdůkladněji vyčistí ultrafialovým zářením a místo toho ze mne vypadlo, že se nejlépe vyčistí laserem. Nebyla to tehdy legrace. Rozhodně pro mne ne. Byl to prostě trapas.