Nemusíte se rozhlížet a pátrat – jsem to já. Nusle-Údolí, kde jsem se za války narodil, to už byla vlastně periferie. Místu se přezdívalo Jamrtál, očividně je to zkomolenina německého „jammern“, naříkat a „Tal“, údolí. Původ názvu mi jasný není, protože stejně úspěšně se dá naříkat na kopci nebo na rovině. Rovněž nevím, kdo naříkal, kdy a proč? Snad stará pověst?

Pokusím se přenést do doby, kdy nebyla televize ani jiné vymoženosti. Od té doby se svět změnil a mám pocit, že právě za života naší generace nastala propastná proměna a zrychlení. Vše pokračuje, jen nevíme dobře kam. Kdysi nám dětem musely místo umělé inteligence stačit vlastní nápady a kulisou jim bylo právě nuselské údolí, po válce malebně zanedbané. Opravdu, určité zpustnutí může být malebné a přitažlivé, zvlášť pro děti.

To byla Folimanka, prudce se svažující zbytky někdejšího parku a divoké přírody, která nad ním vítězila. Pro děti ideální. Realizaci našich nápadů nestálo nic v cestě a dodnes nechápu, že jsme lezení po skaliscích, byť nepříliš vysokých a po stromech zvládli bez úhony. Kdyby jen skaliska – v hradbě tvořící horní hranici, je to opevnění vedoucí k Vyšehradu přerušené ulicí na Slupi, byl v jednom místě otvor, jímž jsme se dokázali protáhnout na vnitřní ochoz. Kdysi po něm chodily stráže, jen nevím, zda tam tehdy bylo nějaké zábradlí. Za nás ne. Pod nohama drť ze starého zdiva, na jedné straně stěna se střílnami, které jsme se mohli trochu přidržovat, na druhé dost vysoká zeď a pod ní krátký strmý svah. Dole, poměrně hluboko pod námi, na nás křičeli dělníci z nějaké dílny, abychom „koukali zmizet“. Nevyhověli jsme, ale pravda, moc jsme tam nepromenovali. Doma jsem to přiznal až v dospělosti, a dnes, při pohledu na ten nepříliš široký ochoz vysoko nad ulicí mám závrať.

Hranicí mezi Folimankou a domy byl Botič, vodní tok v regulovaném korytě, dost hlubokém. V betonovém žlabu se mezi kluzkými kameny občas prodíral jen potůček, jindy to byla řeka. Prý se kdysi jmenoval Vinný potok; za Karla IV. tekl mezi vinicemi. Podle jakési legendy tu prý jedné štědrovečerní noci teklo víno. My tam bývali za dne, a jako dítko si pamatuji odpudivé koryto v létě plné zelených řas, jejichž dlouhá vlákna připomínala paruku vodníka. K vínu to mělo hodně daleko.

To byl náš svět, a také ulice, kde vozidly byly koňské povozy uhlířů, často zaparkované před hostincem U Fárů, i když jen v naší ulici byly hospody tři. Před nimi také pravidelně stávaly povozy naložené sudy piva, které silní muži spouštěli kladkostrojem do sklepa a vytahovali jiné, prázdné. Pamatuji si, jak plný sud skulili na chodník na mohutnou žíněnku, zachytili ho háky a spustili. V zimě zas jiné povozy, ovšemže koňské, přivážely kvádry ledu vyřezané z Vltavy, která tehdy zamrzala. V dobrém sklepě, proložené slámou, prý vydržely celé léto a chladily trubky s proudícím pivem. Při bruslení na řece jsme běžně vídali, jak se „ledovalo“.

Se školní docházkou přišla povinnost sběru odpadu – papír, hadry, občas sklo. Papír, doma svázaný do balíčku, jsme dělali standardně tříkilový. Následoval pochod přes Botič, byl tam dřevěný můstek, a prašná cesta vedla mezi prkennými ohradami skoro na konec téhle části Folimanky. Co bylo v ohradách nevím, naším cílem byla jedna z nich, kde byla přes den vrata dokořán. Vypadala tak, že možná ani nešla zavřít. Nad nimi nakřivo zašlé prkno „Sběrné suroviny“. Dvůr s hromadami papíru, hadrů, kovového odpadu, skla a také plechová ohrada plná kostí. Ne vykopávky, ale odpad z kuchyně, a hlavně z hospod. Odér v létě více než silný.

Z prkenné budky, která by mohla co do tvaru soutěžit s přízemní verzí Tančícího domu, se vynořil pan Kůrka. Starý muž. Jistě, dětem připadá starý každý dospělý, zatímco mně dnes všichni kolem jako mladí. Oni takoví jsou; jen málokdo je dnes starší než já. Pan Kůrka se snad oblékal z té hromady starých hadrů a vypadal, že v ní žil. Přátelsky se usmál, vzal náš balíček, zvážil, a na úzký proužek papíru napsal pro školu „papír 5 kg“. Psal to s kopií a netuším, jak vykazoval chybějící hmotnost. Pedagogické to nebylo, jako příprava do života ale výtečné.

Pan Kůrka nás nechal nerušeně propátrávat hromady, takže jsme skoro vždy něco odnesli. Bratr a já, čtenáři, jsme hledali knihy. Ještě v padesátých letech bylo vyhazováno mnoho německých, ale nerozuměli jsme. Zato se doma ocitly „Počáteční operace světové války“, té první. Tlustá kniha, nenapsal ji kadet Biegler, ale nějaký důstojník rakouského generálního štábu. Sice jsme moc nerozuměli, ale schémata operací byla poutavá. Pak jsme knihu někomu věnovali. Hluboké zklamání přinesly „Paměti kněze z církve vyobcovaného“. Místo očekávaných pikanterií to byl nesrozumitelný náboženský traktát. Vrátil se panu Kůrkovi, vykázán tak již podruhé coby starý papír.

Dvoje sluchátka k polnímu telefonu byla terno, když navíc na jednom přívodu byl tenký drátek. Právě tím se po správném zapojení jezdilo po rozkrojeném povrchu bramboru a při troše štěstí se ozvalo rádio. Nejsilnější stanice v dosahu, tedy Praha, i když to bylo jako ze vzdálené galaxie. Pocit Edisona, jen si zařízení žádalo čerstvých brambor.

Pan Kůrka měl už v době našich návštěv firmu znárodněnou, působil tu však dál. Asi o jeho místo nebyl moc velký zájem. On prý měl tuhle sběrnu už před válkou, a únorové vítezství pracujícího lidu ho nepřipravilo jen o ni. Údajně měl původně také dva domy, protože sběr odpadu vynášel už dávno.

Jednou, zas po jedné z našich revolucí, jsem šel stejnou cestou, v duchu opět coby dítě periferie. Místo prašné zanedbané silnice byla asfaltová ulice, ohrady ze starých prken zmizely, objevily se jakési stavby, snad sklady. Zmizel pan Kůrka, muž, který nám pomáhal ve škole vykazovat hojnost sběru a dostávat nezaslouženou pochvalu. Vlastně nás připravoval na následující budování socializmu, kdy se všechno vykazovalo. Také na papíře.