Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Víte, některé záměry učenců mají mizivou šanci vyjít tak, jak původně byly zamýšleny. Tak třeba jeden romský vědec se ve své laboratoři snaží už 20 let najít lék na rakovinu. Ale ať dělá, co dělá, vždycky mu z toho vyleze jenom pervitin...

Jen aby se nakonec neukázalo, že pervitin je lékem na rakovinu

Přinejmenším jako prevence je účinný už teď. Při hojném používání se rakoviny nestihnete dožít.

Do školy jsme začal chodit v roce 67. Střední školu jsem zakončil v roce 80.

Když vidím, úroveň škol, do kterých chodí moje vnoučata, musím konstatovat, že za mě byla kvalita mnohem vyšší.

Segregace ve vzdělání podle třídního klíče fungovala trochu umenšená i za mně. Musím ale konstatovat, že to ty postižené, když jsem je potkal po letech, rozhodně nezničilo. Profesoři na VŠ, úspěšní podnikatelé, profesně úspěšní lidé.

Dobré semeno si svou cestu na slunce holt najde.

K tomu lze říct jen jedno, to mně říkal jeden důstojník na vojně: Vy budete potížista soudruhu ! 😁🥳😁

Jako potomek kádrově pošramocené rodiny - pradědek a dědek byli vesničtí cukráři s jedním vykořisťovaným zaměstnancem jsem v touze po vzdělání uspěl až na hornické průmyslovce. A tak jsem se při praxi v důlním provozu (k mému štěstí) dostal do party starající se o přesuny a údržbu důlního kolejiště (nejhorší práce na šachtě).

V jejich boudě nasáklé pachem sušených holínek a onucí mě překvapily regály s pečlivě vyskládanými knihami. A pak vzájemné oslovování ušmudlaných a v otrhaných montérkách pracovníků - pane doktore, inženýre, profesore, řediteli i jeden docent tam byl - byl byste tak laskav a tím pajzrem (kdo ví co to je) trochu víc na pražec zatlačil ...

Partu vykonávající tu nejhorší práci totiž tvořili socialismu nebezpeční vzdělanci, poslaní na šachtu na dělnickou převýchovu. Když k mému překvapení značnou část "pracovní doby" trávili v boudě u knih při všemožném poradenství, které poskytovali dokonce i kovaným soudruhům z ředitelství šachty. A to při řešení nejen odborně pracovních karambolů, ale spíš těch spojených s alkoholem, ženami a i soudruhy co se na jejich funkce přes partaj drali.

To co jsem tam naposlouchal, poučovat mladé ušáky jim dělalo radost, mě do života vybavilo víc, než všechna studia co mi dělnická třída zaplatila. A i díky jim jsem se ani po plyšáku neztratil. Dodnes na ně s notnou dávkou nostalgie, ale i úcty a obdivu k jejich životnímu optimismu vzpomínám.

No teda, to je skoro neuvěřitelné...

Ono záleželo na době a samozřejmě na místě, kde člověk nastoupil do učení. Já jsem v roce 1964 nastoupil do učiliště Kaučuku Kralupy a ve třídě bylo minimálně polovina spolužáků s kádrovým škraloupem. Synci kulaků, četníků, spoluzakladatele KAN , továrníků, živnostníků. A téměř všichni jsme se dopracovali k maturitě ( večerně nebo přechodem na denní střední školu) a tipuji tak třetina nakonec vystudovala VŠ . Čili to učiliště nebylo tak marné a dodnes, když se sejdeme, nevzpomínáme na ně ve zlém a nelitujeme, že jsme je absolvovali. Ale to bylo tím, že to složení třídy bylo atypické.

Takže dnes se na setkáních zdraví doktor medicíny s doktorem přírodních věd, kolem je řada inženýrů různých zaměření a to všechno jsou původně učni petrochemického závodu.

No vidíte můj milý učni. Tedy teoreticky, prakticky jsme se asi nesetkali. Já , jak se možná dočtete v pokračování vzpomínek jsem od roku 1966 pracoval hned po maturitě jako mistr odborného výcviku a později i učitel odborných předmětů na Učňovské středisku Barev a laků, které služebně spadalo právě pod učiliště Kaučuku. Absolvovat učňák byla velká životní škola. V tom s vámi souhlasím. To dá člověku takový základ na správný pohled na život.

Plány imperialistů zhatí naši vepři boubelatí!

No tak k tomu, lze podotknout jediné -

ve školách chybí rákoska, že.

Pod průhledným pláštíkem mírně ironizujících vzpomínek na staré zlaté časy jde pro dosud žijící uvědomnělé pamětníky předvoje pokroku o rafinované pomlouvání nepopiratelných úspěchů, jichž v té době pracující lid, ruku v ruce s příslušníky pracující inteligence - inu, i ty třísky při kácení lesa holt také vobčas musely létat - dosáhl při budování socialismu v naší krásné vlasti, dokud ji podlé intriky ztroskotanců a zaprodanců v mrzkém žoldu imperialismu nepřivedly do donedávného stavu spálené země plné pauperizovaných zoufalců bez jakékoli naděje na lepší příští. Pane Vlku, palec dávám hore!

... uvědomělé, prosím o opravu chyby v textu ...

K heslu „Kupředu, zpátky ni krok!“ Wikipedie uvádí, že to bylo sokolské heslo, kterým Gottwald zakončil svůj novoroční projev k r. 1948. Pak se z něho stala výzva, kterou podepsali F. Hrubín, H. Masaryková, Voskovec s Werichem atd. Tuto výzvu měla podpořit píseň J. Seidla a B. Bobka „Kupředu, levá, kupředu, levá, zpátky ni krok!“, jejíž refrén mi jako fanfáry před zprávami neustále zněly v uších až někdy do r. 1990. Jinak mohu potvrdit, že v zemědělství panoval polonevolnický systém ještě v 60. letech. Také jsme měli traktor, ale Svobodu 15, který se natáčel přes setrvačník a doutnák (ještě mám nějaký v garáži).

Už toho prezidenta nechte.

Jinak dobrý.