Bolševici si po Únoru 1948 přivlastnili všechno. I tvrzení, že právě oni umožnili vzděláním širokým vrstvám obyvatelstva, včetně těch ubožáků vykořisťovaných kapitalisty. Heslo o tom, jak nám Lenin radil, abychom se učili, bylo omíláno až do úplného zblbnutí. To, že jsme se povinně „učili“ už od 18. století, se tak nějak zamlčovalo v rámci hesla, že všechno pokrokové a moderní vynálezy ve světě vymysleli bolševici hlavně Rusové, jako jistý Jabločkov žárovku a Rentgen Rentgenovič Rentgenov vynalezl „rentgen“, když běhal kolem zemljanky a řval: „Natašo, já do tebe vidím!“

Co se týče dalšího vzdělávání, byli soudruzi vytrvalí. Ať jsem se hlásil, na jakoukoli školu jsem chtěl a udělal jsem zkoušky, nakonec jsem nedostal „doporučení“ od zaměstnavatele. Což bylo tehdy podmínkou. Pokud jste pracovali a chtěli jste studovat dál na denním nebo večerním studiu, potřebovali jste potvrzení od zaměstnavatele – tedy od kádrováka – a dále závodního výboru ROH, základní stranické organizace KSČ (takové, jejímž předsedou byl svého času v armádě i náš dnešní vzorný demokratický prezident), jako mladý člověk též od základní organizace Československého svazu mládeže. A pokud jste bydleli někde ve městě, tak jste často ztroskotali na tzv. uličním výboru KSČ, což býval prakticky vždy odporný spolek starých hysterických postklimakteriálních bab (sem tam nějaký dědek), které si tu moc, že mohou zničit nějakého mladého „chuligána“, skutečně vychutnávaly. V naší uliční organizaci KSČ vládla příšerná zlá baba, o které se všeobecně, ale jistě že šeptem, říkalo, že za války udávala gestapu a udala i otce jednoho našeho spolužáka, kterého pak Němci zastřelili. Po květnu 45 se stala nejoddanější a nejnadšenější komunistkou, udávala SNB i StB a dávala to všem vědět. V mém případě ovšem pokus dostat se na střední školu ztroskotal už naším kádrovákem v n. p. Barvy a laky, který náhodou bydlel také nedaleko od nás. A který, když za ním vedoucí závodu, kde jsem pracoval, přišel, aby ho přesvědčil, aby mne přeci jen doporučil k večernímu studiu, tak s ním vyrazil dveře. A prohlásil: „To by bylo, aby synáček zrádce socialismu něco vystudoval za dělnické peníze, a pak rozvracel zevnitř socialismus!“ To, že podezřelí lidi často studují „za dělnické peníze“, to bylo oblíbené bolševické tvrzení. A bylo vymalováno. Tedy mělo být. Jak tehdy vykřikoval kdejaký „uvědomělý soudruh“: „Sovětský svaz –⁠ mírová hráz!“ či „Kupředu – zpátky ni krok“, „Buduj vlast, posílíš mír!“ nebo „Naše vysoké školy, předvoj socialismu!“ a také „Naše dělnická pěst zdrtí rejdy buržoazie!“ No a zdrtit rejdy buržoazie různých „protistátních živlů“ je nejlépe od začátku nedovolit jejich dětem studovat.

Jen takový dodatek k dnešní době: Když tak někdy čtu v diskuzích ty kydy, jak jsme se tehdy měli a jaké bylo vynikající školství, jen bych připomněl skutečnost z padesátých let. Pokud byl nějaký mladý člověk z vesnice, kde byly všude povinně JZD a Státní statky, které se rychle po založení začaly hroutit, a krachovala zemědělská výroba, tak vesnická mládež měla příkazem v případě, že chce jít dále studovat, tak jedině na zemědělská učiliště a školy. A děti „sedláků a statkářů“ nesměly studovat vůbec. Teprve po roce 1956, když maďarské povstání soudruhy vyděsilo, vyhnali soudruzi neschopné fanatické a odborně neschopné bolševické bezzemky z míst předsedů JZD a pomalu začali chápat, že bolševické školství je cesta do pekel. Ostatně nevím, zda se dožiji toho, že vlády Západu pochopí, že „Woke“ pokrokové školství takzvané „liberální demokracie“ vede k diktatuře a úpadku celé společnosti. Když koukám u nás na takzvanou „demokratickou opozici“, zdá se, že jsme zase sto let za opicema.

Od roku 1957, jako nově vytvořený příslušník dělnické třídy (do té doby jsem v kádrovém dotazníku měl napsáno, že jsem „buržoasního původu“) jsem se zapojil ve svých 14letech a čtyřech měsících do pracovního procesu. Nad vchodem do učňáku visel velký nápis: „Soudruzi svazáci, zdravíme se Čest práci!“ Čímž nám bylo sděleno, že od tohoto okamžiku jsme členy ČSM (Československý svaz mládeže). A mně a spoluučni Tondovi byl přidělen odborný úkol. Zamést obrovský a dlouhý tovární dvůr np. Barvy a laky v Satalicích. Práce na dva dny. No, možná jsme od pohledu vypadali, že je to úkol, který fyzicky a duševně zvládneme.

Na dvoře nás čekala dvě vrbová košťata, dvě lopaty a něco, co jsme do té doby neviděli. Nádvorní traktor Hanomag. Zřejmě šlo o dieselový traktor R 26 o objemu motoru 5195 cm³.

Traktor označený v katalogu firmy Hanomag jako „temptraktor profile 01. Zdroj Wikipedie. Traktor na obrázku má k nastartování vepředu kliku, což ten náš neměl. Ten se natáčel pomocí setrvačníku.

Podobný motor se setrvačníkem – ovšem stabilní, i když na kolečkách, od fy Wikov, Zdroj Brno, Řečkovice, depozitář TMB.

Náš traktor byl starý, léty a praxí otřískaný veterán. Kde by vzal nějakou stříšku a vyleštěný chladič?

Nafešákovaný Hanomag Ackerschlepper WD 26, takovou parádu jsme u nás ve fabrice neměli. Zdroj Wikipedie.

Takový diesel motor nemá karburátor a svíčky. Je jednoduchý a robustní. Nepotřebuje asfaltované silnice, bezprašný vzduch, teplé garáže, školený personál, tady platí pouze: ukaž co umíš!“

A my, patnáctiletí kluci, jsme Hanomag po zaškolení šéfem nádvorní party zvládli. Za pár dní už jsme s Hanomagem drandili po dvoře, jak diví. Tedy, moc rychle to nejezdilo!
Zajímavé je, že se Hanomag se setrvačníkem „natočil“ zapálením doutnáku pomocí žhavicího systému. K prvnímu zážehu se použil speciální samovznětlivý papírový nebo chemicky upravený váleček – doutnák. Vypadal jako lisovaný filc. Palivem byla motorová nafta, ale jezdilo to na kde co.

Nastartování jsme se museli naučit. To se nejprve vytáhl volant, i s tyčí, na jejímž konci je takový „bazmek“ – a ten zaháknete doprostřed setrvačníku do protizámku. Pak jsme se museli naučit pomalu otáčet setrvačníkem, až se motor dostal „na hup“. Ve starých filmech to vidíte, když se natáčí vrtulové letadlo. Bacha, ten motor „kope“, když jdete pomalu „přes úvrať“ a vezme to někdy obrácený „švuňk“. A už máte zlomenou ruku. Motor šel omylem klidně natočit „obráceně“, takže pak to mělo dopředu jednu rychlost a dozadu čtyři.

Předtím jsme museli ovšem připravit doutnák.

Ten byl umístěn v dírce – zašroubované kličce ve stěně válce motoru. Nejprve se doutnák vyšroubuje a pak zapálený zase zašroubuje.

Zapálil se nejčastěji zápalkou. [Představte si, že by dneska někdo uprostřed fabriky na barvy a laky, plné benzinu a dalších hořlavin škrtnul sirkou!!!] Po zapálení nesměl doutnák hořet plamenem, musel uvnitř materiálu pouze žhnout. Pak se rychle zašrouboval zpět do hlavy válce. Celé to byl pěkný fofr!

Jakmile byl doutnák zašroubován uvnitř, obsluha ručně roztočila motor pomocí nasazeného volantu do setrvačníku.

Vstříknutá nafta pak při kontaktu s tímto žhavým bodem okamžitě vzplane a motor naskočí (“blafne“). V dobách nedostatku originálních doutnáků jsme úspěšně používali jako náhradu běžné cigarety bez filtru nebo smotaný novinový papír. A tak jsme zapálili uprostřed chemičky kus srolovaných novin, strčili do kličky a zašroubovali a motor „blafnul“. Zároveň jsme pečlivě zašlapali hořící zbytky novin, co upadly na zem.

Moc jsme si nastartování a jezdění z Hanomagem užili.

Závěrem nemohu říci spolu se slavným básníkem, že: „vším, čím jsem byl, tím jsem byl rád“. Předpokládám, že onen básník nemusel zametat dvory fabriky koštětem a dělat jiné práce, jako koulet sudy, řídit náklaďáky, pracovat s kyselinami atd. Ovšem mohl bych říci, že cokoliv jsem se v životě naučil, tak se ukázalo, že se mi v budoucnu bude hodit. Třeba takové zametání dvora bylo po nástupu do základní vojenské služby docela vhodná zkušenost, oproti mládencům, co bojovali s koštětem jako ze smrtí.

Pak jsem dlouhou dobu z profesního hlediska, nepočítaje zametání kolem domu anebo chalupy, zkušenosti s ovládáním březového koštěte nepotřeboval. Ani v době, kdy jsem podepsal Chartu 77. Ale jeden můj kolega, signatář, původně vysokoškolský profesor a známý intelektuál, sehnal jediné zaměstnání jako metař u firmy zajišťující úklid na pražském Strahově. Jednou jsme si tam dali schůzku. Na místě jsem zjistil, že jejich košťata byla prakticky stejná jako jsme měli před 30 lety my, učedníci. Ovšem místo traktoru Hanomag petřínští metaři měli takový vozík, dvoukolák, který museli tahat ručně. Žádný pokrok! Dříve než jsme prohodili politickou řeč, jako dva odborníci na zametání, jsme prodiskutovali některé otázky z odborného hlediska metařství. Třeba jak si poradit s listím, když začne foukat vítr. A vy se snažíte lopatou hodit hromádku listí do vozíku. Byl jsem také poučen, jak hygienicky sbírat použité prezervativy (ty na dvoře ve fabrice jaksi nebyly), protože za letních večerů a nocí se tehdy na Strahově provozoval sex místo dnešního prodávání pervitinu. Jak poznat, když jde nějaký idiot s ještě větším idiotem psem a vykládá vám „ten je hodný“, až vás ta hnusná mrcha kousne apod. Když už se mluvilo o psech, zeptal jsem se z profesionálního hlediska, jak se seškrabují rozšlápnutá psí hovna z asfaltu. Protože ani s tím jsem zkušenost neměl. Slavný profesor – metař, odmítl odpovědět s poukazem na to, že každé řemeslo má své tajné fígle a odborné znalosti. A ty se konkurenci ani amatérům neprozrazují. Když jsem loudil, aby prozradil, jestli se to třeba neseškrabe takovým tím kouskem železa, co vypadalo jako motyčka nahoře na konci koštěte, i tehdy odmítl vypovídat.
Takže zametat březovým koštětem bych uměl, nastartovat setrvačník traktoru Hanomag taky, ale odborný poznatek, jak seškrabat asfaltu prošlápnuté psí lejno mi stále chybí. No doufám, že ve svém věku tuto informaci už nebudu potřebovat.

Ale pravda je, že co se člověk naučí, to mu nikdo nesebere.

Václav Vlk st.

_________________________________________________________________________________

Trocha letního veselého čtení:

Dosvětáci

Slunce, moře, písečná pláž… A my jsme byli tehdy krásní a mladí…
K dostání zde

Stálo to za hovno - A stejně byla sranda! 3. obnovené a doplněné vydání

Každá doba je nějaká, ale sranda musí být.
K dostání zde