Ovšem nakonec se do práce muselo. Oblečeni, připraveni a dovezeni na chmelnici a začal nezletilým brigádníkům den hrůzy. Slunce svítilo na obloze jak rozžhavený knedlík, na chmelnici, kde už byly dráty stržené a chmelové liány poskládané na zem a připravené k očesání, bylo vedro jako na Sahaře. Člověk musel mít něco na hlavě, aby nechytil úpal, a na horní části těla nějakou košili. Většinou kostkovanou a kupodivu pocitově nejchladnější bývaly tzv. „flanelky“. Oni ti beduíni dobře věděli, že vyrazit na sluníčko bez něčeho na hlavě je, jak se říkalo „o přesdržku“. A pořádně silné oblečení ochrání před sluníčkem a vedrem lépe než nějaká fajnová tenounká košile.

Pokud si mladší ročníky myslí, že taková chmelová brigáda vypadala tak, jako tak kdysi progresivní a dodnes velice oblíbený film „Starci na chmelu“, kde se zpívalo, jásalo a hrálo na kytary apod., tak se krutě mýlí. Ten film měl se skutečnou chmelovou brigádou stejnou podobnost, jako mají milostné romány, tak oblíbené mezi dámským publikem, k realitě žitého manželství. Tedy skoro nic.

Časné ráno, protože pokud si pamatuji, vstávalo se někdy kolem šesté anebo snad dokonce ještě dřív, to nebyl nástup na chmelnici plný mladých rozjásaných obličejů. Ale vypadalo to tak, že se na dvoře, přes který ve stružce tekla močůvka z kravína, a dodávala rannímu vzduchu ten pravý odér, motaly jakési osoby, které by bylo možno označit jako osoby trpící chorobou zvanou somnambulismus. Neboli náměsíčnost. Což je porucha spánku zvaná parasomnie, při které člověk v hlubokém spánku vstane, chodí a dělá různé věci, aniž by o tom věděl. Lze to popsat asi tak, jak o tom píší psychiatři. Odborný popis:

A) Chůze a pohyby dotyčné osoby: Člověk vstane z postele, chodí po domě, mluví, jí nebo přenáší věci. V našem případě se mátohy neorganizovaně pohybovaly po dvoře, často narazily jedna do druhé, prakticky všechny osoby, které by bylo možno označit za muže, si něco pro sebe povídaly a podíl mezi slušnými a neslušnými slovy je tak 90 % ku 10 % ve prospěch těch neslušných. Dívky v polospánku s otevřenýma očima si zdánlivě ničeho nevšímaly, rozespale se draly ve vlasech, což jinak před mužskými nedělají, ale pokud se na ně náhodou nějaký mladý muž na chvíli zadíval, uslyšel většinou docela zřetelný ječivý výkřik: „Nečum na mě ty debile!“

B) Pohled všech osob lze popsat takto: Má otevřené oči, ale prázdný a skelný pohled. Popis jejich reakce: Na okolí reagují málo nebo vůbec.

V praxi je pak dokázáno, že na podobných brigádách a školeních docházelo ke skutečnému probuzení často až po snídani. (Nevím, jak to vypadá dnes na šílených akcích zvaných dnes „Teambuilding“. V naší odborné firmě, když jsem ji řídil, jsem nejen české části tuhle hrůzu zakázal, a to po tom, co jsem se zúčastnil jednoho „Teambuildingu“, který tehdy v Západním Německu pořádal jeden americký světový výrobce v rámci „průniku“ na nové celoevropské trhy. Když jsme se s kolegy z Česka, Slovenska, Bulharska, tedy tehdejší postkomunistické východní Evropy vraceli do Prahy, tak jsme se dohodli, že kvůli tomuhle jsme nezvonili na náměstích klíči, ani nebourali berlínskou zeď. Chlubím se tím, že tato firma i po mém odchodu do penze trvá na tom, co shrnul při návratu kolega z Košic, že „takéto píčoviny tuná organizovať do boha nebuděm!“

V roce 1957 na chmelové brigádě skutečné probuzení také následovalo často až po snídani, která se skládala většinou z jakési podivné tekutiny, které se říkalo „melta“, krajově též „culifinda“, a bylo to něco zabarveného trochou mléka. K tomu byl kus chleba anebo výjimečně houska anebo rohlík.

Byli přeborníci, kteří i v somnambulním stavu dokázali vylézt na vlečňák za traktor, při sezení na lavici vlečňáku spát a nevypadnout ven, při příjezdu na chmelnici slézt, sednout si na stoličku, rukama se opřít o koš a pokračovat ve spánku. A co se dělo mezi okamžikem, kdy jakýsi hlas začal řvát: „Budíček!“ a usednutím na stoličku na chmelnici si nic nepamatovat. Také představa, že by si někdo na chmelnici zpíval písničku se slovy „Svět je krásný, svět je krásný“, (je jedno s kým, hlavně kde?!) a přitom měl před sebou celý den trhání chmelových šišek, vypadá jako blouznění osoby, která osobně nikdy žádné chmelové šišky netrhala. Pokus donutit zpívat všechny spolu-brigádníky kolem, by pravděpodobně skončil neslavně. Zpívat na chmelnici píseň, že chmel je naše zlato ukazuje na ranější záchvat duševní poruchy, protože chmel to byly ty pitomý šišky, co se musely trhat, chmelový prach dráždil oči, záda bolela od celodenního sklánění nad košem.

K tehdejší realitě se však přibližoval text písně, kde znělo: „Chmel je naše zlato, tak se, občane, nachmel, od Tater až po Brdy, buď každý otec hrdý, až dá si jedno tvrdý, že chmel jsem česal já.“

No dneska by to bývalý bojovník proti Covidu a dnes bojovník proti alkoholu ministr zdravotnictví prohlásil za propagaci drog. No, asi on a ti jeho kamarádi, bojovníci proti alkoholu mají raději, když si někdo píchne pervitin anebo šňupe koks, než aby pil pivo. Jako v Americe před sto lety. Tehdy boj proti alkoholismu vedly hlavně ženské spolky a různí „pokrokáři“, ale jak se dneska ví, platila to tehdy hlavně mafie. Kdo to platí dnes? „Čort znájet!!“

Věrtel chmelových šišek, je míra, kterou kdysi kdosi vymyslel pro měření natrhaných chmelových šišek a byl to v myslích mladých brigádníků odporný zločinec, vykořisťovatel a osoba, kterou by bylo nejlépe ráno za úsvitu za týrání českého mládí zastřelit. V českém chmelařství se jednotka nazývá český věrtel a činí přesně 23,25 litru. Ať jsem dělal, co jsem dělal, já jsem tu normu – nevím už kolik věrtelů, nebyl schopen nikdy splnit. Není to tím, jak si myslíte, že bych pořád čuměl po holkách anebo místo trhání se s někým vybavoval, já jsem se snažil, ale prostě ty prsty s tím mozkem nespolupracovaly. Pak jsem se na fakultě dozvěděl, že se nejednalo tehdy o žádnou moji lenost anebo neschopnost. Byl jsem nemocný!!! Asi jsem trpěl poruchou psychomotoriky. To znamená, že mi mozek poněkud přestával spolupracovat s motorickou částí těla – tedy rukama a prsty, což neznamenalo, že bych byl úplně blbý, jak říkala Otíkova babička ve filmu „Vesnička má středisková“: „On není blbej, on je jen ‚momentálně‘ zaostalej.“ Já byl zaostalý psychomotoricky. Myslím si, že mě nakonec vyléčilo to, že jsem se naučil hrát na kytaru (trempským způsobem!) a rozepínat … Co bylo v životě potřeba, že...
Protože jsme ovšem byli socialistickými vykořisťovateli z JZD nuceni plnit normu také jako kolektiv, odpoledne jsem vždycky dostal na výpomoc dámskou návštěvu, jak už jsem psal v minulém povídání. Děvčata totiž měla jakési zázračné ruce a ty chmelové šišky jim snad skákaly do těch košů samy od sebe. A tedy splnila normu za sebe i kolektiv.

Ale chmelová brigáda není jen práce. Jak říkal Jan Werich: „Musíme pracovat. Hodně pracovat! Ještě víc pracovat! Ale o není proto, abychom pracovali sto let anebo tisíc let. Musíme si napracovat…“

A mně dal osud nakonec možnost „si napracovat“. Jak říkaly naše věřící prababičky: „Když je nouze nejvyšší, pomoc Boha nejbližší!“

Ke mně se přiblížila záchrana v nečekané podobě. Přijelo auto a z něj vystoupili tři páni, k nim přišel náš vedoucí, zavolali si nějaká děvčata a vedli rozhovor. Pak holky začaly ukazovat směrem ke mně, pánové otočili hlavy také ke mně… Byli to nějací „funkcionáři“, či jak se říkalo „činovníci“. Když se vydali mým směrem, byla ve mně malá dušička. Se soudruhy v dlouhých kabátech jsem měl špatné zkušenosti. Tatínek seděl jako „protistátní živel“ v Leopoldově, a i já jsem měl za sebou několik „informativních rozhovorů“ se soudruhy „referenty“. Tedy estébáky. Ježíšmarjá, co to na mě ty holky práskly? Co jsem to zase kde kecal?

Přišel ke mně vedoucí česáčů z chmelnice a povídá: „Soudruhu, půjdeš s těmito soudruhy! Koš dej támhle té soudružce.“

A bylo to! Ovšem, že mne oslovil „soudruhu“, bylo nějaké divné. V takovýchto případech se používalo oslovení: „Občane!“

I vydal jsem se vstříc svému osudu a ty holky, mrchy, na mě volaly „Ahoj!“ a „Uvidíme se večer!“. Takže to nevypadalo jako tehdejší slavné heslo SNB a Stb: „Jsme s vámi! Pojďte s námi!“. Událo se tam tehdy něco, čemu by se dneska podle slavné knihy řeklo „Černá labuť“ od Nassima Nicholase Taleba.

Čas oponou trhnul a změněn byl svět. JZD totiž dokončilo montáž chmelové česačky, nesprávně chmelového kombajnu. A byly k její obsluze potřeba lidi. Silný a s pořádnou váhou. A podle staré zásady, když máte někde někoho, s kým jsou potíže, povyšte ho! Povýšil jsem na kombajn!

Václav Vlk st.