A tu „sněžnou hlídku“ jsme stejně drželi sami chlapi. V těch neforemných bundách nevynikly žádné ladné tvary ani kdyby náhodou z auta vystoupila Ornela Mutti, (Jiří Žáček: „Když vidím v kině Ornellu Muti, chce se mi dělat tutti-frutti. Ale když se mrknu na Růžu, nemůžu.“) Ostatně ani tak by nebylo nic moc vidět v tý tmě a sněžení. Ostatně tehdy ještě nebylo známo, k čemu všemu se dá použít silikon. A za druhé naše dámy neoplývaly nadšením nad tím, že by měly házet sníh lopatou. Pod průhlednými záminkami, že je třeba nakrmit děti, přikládat do kamen, ohřát večeři a zařídit jiné podružné věci, práci ve „sněžné hlídce“ odmítaly. Takže první pomoc většinou zbyla na nás. Na mně a na Pavlovi. I když i další ochotníci, jako třeba Áda, taky museli někdy přiložit ruku k dílu. K výbavě krušnohorské sněžné hlídky pochopitelně nepatřily apartní plavečky a vodní prkna, ale filcáky, prošívaný kabát, beranice, rukavice a lopata uhelka. Někdy, když napadalo hodně sněhu, jsme seděli připraveni v chalupě – máme ty chalupy s Pavlem vedle sebe – a sledovali světla reflektorů dole na silnici dole pod strání, na rovince mezi první vesnicí a námi. Tam dojel skoro každý.

Silnice vzhůru do kopců se klikatí jako had a světla aut jsou vidět už zdálky. Vesnické domky jsou navěšené na prudkém svahu. kolem skoro rovně dolů padajícího horského potoka, jako korálky na niti. Silnice se nejprve dotkne prvních baráků, pak zamíří daleko mimo ves, aby se opět vrátila serpentinou do vesnice, a opět uhne ven, k osamělé stodole, a pak se zas vrací zpátky mezi chalupy a šup hned ven, kousek pod kostelem vyjede až skoro pod les a pak se konečně vracečkou dostane k horním chalupám. Když světla zmizela za zatáčkou za rybníčkem, kde prvně vedou serpentiny úplně mimo ves, a dlouho se pak neobjevovala, vydali jsme se přijíždějícím naproti. Pokud jsme viděli víc světel za sebou, třeba na Vánoce nebo před jarními prázdninami, už jsme rovnou stáli u silnice, pokuřovali a sledovali, jak kdo dopadne. A i když někdo profrčel kolem nás, věděli jsme, že stále ještě nemá vyhráno. Čekali jsme, jak s ním zacvičí zrádná zatáčka nad námi, zvaná „Pod stodolou“, která se lomí nejprve doleva, přitom jde prudce do kopce, pak ještě víc do kopce, a uprostřed silnice celý rok vytéká pramínek vody. Ten v zimě pochopitelně zamrzne a vytvoří jednou menší, jindy větší ledovou plotnu. A když už bylo jasné, že je někde zapotřebí naše pomoc, vyrazili jsme. Tmou, uprostřed prohrnutých závějí, mezi černými stromy kolem cesty, které ve větru mávaly větvemi, jako by vzpínaly ruce k nějaké pohanské modlitbě, jsme přicházeli jako záchrana. Byla to pro nás zábava.

Takový naše malý soukromý Monte Carlo uprostřed sněhových závějí. A čekali jsme na svoji příležitost.

Auta, zahrabaná či prokluzující na sněhu, nacpaná dětičkami, manželkou, různými krámy a občas i babičkou, bylo nutno rozpohybovat. Někdy stačilo couvnout kus dolů, na první rovnější plácek, pak do auta pořádně strčit a naskočit na něj někam tam, kde je osa, která zabírá, a už se jelo nahoru. Jak se člověk rozjel, už nesměl zastavit! „Drž ho pod plynem,“ řvali jsme, když měl někdo chuť před zatáčkou zpomalit. „Dělej, per to tam, jedééém,“ drželi jsme se zvenku auta, řvali z plných plic a dopřávali si tak dobrodružství. Občas se stalo, že v zatáčce překonala odstředivá síla naše držecí schopnosti a jeden nebo oba jsme opustili auto a vyletěli plavmo do závěje.

Kam se hrabe adrenalinová zábava dneška, nějakej bandží džampink! U wartburgů jsme sedávali na předních blatnících, u škodovek řady MB a 100, žigulíků, poláků a podobných vozidel vzadu. Nejlíp se stálo na háku na přívěs, který měl tehdy na autě kdekdo, anebo na zesílených místech držáků nárazníku. Opírat se rukama o haubnu motoru u škodovek moc nešlo, protože „nočníková ocel“, ze které byly vyráběny, byla tak tenká, že silnější tlačiči by na kapotě vzadu zanechali otisky přímo zvoucí k identifikaci, jak by prohnuli plech.

Když Honza M. uvízl s novým autem a já jej roztlačil a pak hupsnul zezadu na blatník, skoro ho klepla pepka. Při představě, jak mu to novoučký, krásňoučký autíčko promáčknu. Co by taky chtěl, neměl jezdit s takovou nádherou na hory.

Jednou večer, když už jsem si myslel, že nikdo nepřijede, a uvelebil jsem se u kamen, objevil se ve dveřích Milan. A jestli bych nepomohl. Jestli bych mu já nepomohl? Samozřejmě že mu pomůžu, od toho jsem sněhový záchranář! Zvedl jsem se, popadl lopatu za dveřma a vyrazili jsme. Milan měl žigulíka, takže to bylo jednoduché. Odhrábnout kola, strčit do auta a pak naskočit do otevřeného kufru. Žigulíky měly motor vpředu, ale osu vzadu. Hup! a už jsem byl v kufru! Milan žigula „krmil“, co to šlo, prolítli jsme zatáčku pod stodolou smykem, prořítili se kolem váhy, minuli první parkovací plac, pak zatáčka doleva, před parkovištěm za Ádou na to Milan ještě dupnul, prohučeli jsme krátkou rovinkou a vlítli do pravého vinglu. Zadek poskočil, ustřelil, Milan přidal, do kopce podle Karlovy chalupy jsme skoro letěli, zatáčku pod Mirkem vybral jako Niky Lauda. Skoro se to zdálo neuvěřitelné, jak jsme lítali mezi sněhovými bariérami a drandili přitom po patnácticentimetrové vrstvě nově napadaného sněhu. Skončili jsme skoro před Milanovou chalupou. „Ha há!“ řičeli jsme oba nadšením, „to byla jízda, to to letělo, to byla paráda.“

Vyskočil jsem z kufru auta – a zjistil jsem, že stojím do půli lejtek zabořený v čerstvém sněhu. V tom zápalu pro věc jsem se doma zapomněl přezout z bačkor „důchodek“ a vzít si filcáky. Vítr svištěl a hnal po závějích fábory sněhu, hvězdy ledově blikotaly a Květa, která vystoupila z místa spolujezdce, kde se do té doby křečovitě držela palubní desky, zkoukla situaci, jako by nenápadně popadla tašky, špitla, že jde zatopit, a zamířila k chalupě. My jsme s Milanem jen tiše zírali na moje nohy.

Za chvíli si Milan odkašlal a pravil, že jako děkuje, a přešlápl z nohy na nohu. Já taky, protože mi do důchodek seshora napadal sníh. Jít se ohřát do Milanovy chalupy, ve které v té chvíli bylo asi tak pět pod nulou, byla blbost. Tak jsme si řekli ahoj a já, v bačkorách a s lopatou na rameni, pochodoval ty skoro dva kilometry po zasněžené silnici noční krajinou do své chaloupky. Hvězdy mi blikaly na cestu, protože v celé vesnici není jediná pouliční lampa, sníh vrzal pod nohama a seshora padal do bačkor, ale mě u srdce hřál pocit dobře vykonané práce.

Nohám to ale bylo fuk a zábly mě tak, že jsem je, než jsem došel domů, skoro necítil.

Takové dobrodružství už nezažijete. Dneska má každý v autě ABS, protikluz, ABCD, BFLM, PSVZ anebo jak se to všechno jmenuje, a jeden nevynikne. Taky ovšem už nemám ten dech. Prostě už to není ono.

Dyť to pořád povídám! To dříve bejvaly zimy!

Jo, a proč to všechno? No protože jsme jeli na hory a naše děti si žádaly válení ve sněhu, ježdění na plastových podprdelníkách.

A také jsme je museli naučit lyžovat.

Foto autor.

Co Čech, to lyžař.

Dneska v Praze pršelo, sníh na horách skoro nic, ale jak pravila mluvící dívčí hlava v televizi, loni od nás vyjelo na hory, tam kde mají ještě v zimě sníh, jak tvrdí statistiky 2,2 milionu lyžařů a z toho 70 % jezdí na lyže do ciziny. Naše děti a vnuci taky. Takže ta práce nebyla marná. Takže „Skol!“ jak zní světový lyžařský pozdrav. Zatracený stáří, já bych jel na lyže, až bych plakal!!!!

Václav Vlk st.

A aby Vám rychleji uběhlo čekání na Ježíška, v Dobrém knihkupectví na Vás čeká Vánoční balíček humorného čtení Odkaz

Dosvětáci Kdo rád jí ať zvedne ruku Stálo to za hovno ale stejně byla sranda

Všechny knížky pohromadě