Stesk je zajímavá emoce. Jako dítě jsem jeden zimní týden žil U Antošů v Železné Rudě, samozřejmě s rodiči, a naučil jsem se na Belvedéru lyžovat. Nebál jsem se pádu, což byl podstatný vklad. Je ale snadné se nebát, když si ani dobře neumíte představit, co by se vám taky mohlo stát.

O to však nejde a po lyžování se mi stýská jen někdy. U Antošů jsme se zabydleli a týden je pro dítě jako dva měsíce. Takže mi to trhalo srdce, že pak musím opustit „svůj“ útulný domek se smrky okolo, zasypanými hlubokým sněhem (měl jsem u paty stromu doupě).

Tehdy jsem cítil snad nejhlubší stesk v životě. Proč, je záhada. Ale souvisel s tím, že jsem věděl, s jistotou, že se do onoho domu už nikdy, nikdy nevrátím. A to byla jistota malého idiota, nemyslíte? Vždy jsem se tam přece mohl vrátit, kdybych o to stál a nebyl blbej; každý další víkend. S dospěním pak určitě. A taky jsem se později k tomu domu často vracel a jen dovnitř jsem se už necpal: stejně jsem dávno zapomněl, jak to tam vypadalo. A ten strašlivý stesk mi zůstal jen ve vzpomínce jako pitomý ledový balvan.

Že bychom to měli v rodině? Když byla maminka ve třetí třídě obecné školy, poslali ji na tábor do jistého Sobotína. Do té doby byla permanentně spolu se svou maminkou. A taky tatínkem, pravda, ale ten před koncem války tragicky zemřel; takže zůstaly s máti na maloměstě samy. Maminka je ročník 1939, a tak se kryla třetí třída s rokem 1948. Ocitla se v tlamě onoho Sobotína a přitulila se vlna. Vlna stesku. Ten byl náhlý, obrovský, dosud nepoznaný. Mamince se tam bez mé babičky nelíbilo a strašně prý trpěla. Snad i musela ležet, nic s ní nenadělali, hleděla k obzoru a viděla hřbety kopců a představovala si maminku kdesi za nimi, tu maminku, kterou bezmezně milovala.

Je to zvláštní, ale na otce, který odešel, když jí bylo asi pět, úplně zapomněla; nezachovala si do života ani jedinou vzpomínku. Jen pár jeho fotografií. Ty nenahradí živou osobu. Ani fotka maminky v Sobotíně nebyla k ničemu a matka mi o tomhle prázdninovém pobytu často vyprávívala, ale nikdy mi dostatečně nedošlo, jak trpěla, než když jednou spontánně dodala: „No, a kdyby nepřijela, umřela bych tím steskem, umřela.“ A věřila tomu. Ale její maminka přijela. Nejen to. Byla božím přičiněním kuchařka a dokázala se domluvit, oni si ji nechali! Mohla tam jako jedna z kuchařek vařit! Dovedete si představit maminčino štěstí? Já skoro ne.

To není všechno, ta pohádka pokračovala ještě každý rok, kdy maminku posílali znovu a znovu do tzv. ZOTAVOVEN, ale nebyla to výuka k samostatnosti, anžto její schopná matka už tam vždy měla jištěno místo kuchařky! Večer seděli u táboráku a zpívali foglarovskou My pluli dál a dál (nikdo neví, kdo ji složil), anebo máma pateticky recitovala tehdy povolené básníky. Uměla mj. báseň Praze a zase jednou spustila, ale někdo z kruhu vyprskl. Prostě to na něj bylo moc, ten patos, a maminka zmlkla, to jí mohlo být už třináct, a od té doby prý už nikdy veřejně nevystupovala a rozhodně nic nerecitovala. Navždy s tím přestala. Ale podobná příhoda nezastře ono prvotní potření stesku, které bylo totální, takže na stesk vyzrála a sama vyzrála v silnou, inteligentní ženu. Až do sedmdesáti učila dívky na obchodní akademii a průběžně psala dvacet let na počítači městskou kroniku; to je však jen okraj dečky plné dalších jejích aktivit. Neznám pozitivněji a optimističtěji a rozezpívaněji založeného člověka, ale taková by možná nebyla, kdyby tenkrát její matka do toho Sobotína na truc nepřijela.

My pluli dál a dál