V minulých dvou vyprávěních jsem vzpomínal na srpnovou chmelovou brigádu v roce 1957, kterou jsem absolvoval s mnoha dalšími mládežníky z učilišť a středních škol při nástupu na vyšší stupeň vzdělání. Díky své nešikovnosti při ručním trhání chmele jsem byl zařazen do party, která obsluhovala chmelový kombajn, respektive pro něj připravovala chmelové štoky – (odborně řečeno „chmelové keře“) jejich strháváním a odvozem z chmelnice ke kombajnu. Když tak čtu označení „chmelový keř“, což je úřední označení toho, co roste na chmelnici, je to s těmi označeními u nás stále stejné. Za mého mládí se slavila „Velká říjnová revoluce“, která se konala v listopadu. Revoluční odborové hnutí nebylo ani revoluční, ani odborové.

Takže označení vysokého dlouhého stvolu rostliny odborně zvané chmel otáčivý (Humulus lupulus), což je vytrvalá, pravotočivá popínavá liána z čeledi konopovitých, která dorůstá v jednom prameni až do výšky šesti metrů za „keř“, je z hlediska logiky pojmenování naprostá hovadina.

Chmelový štok, zvaný keř. Zdroj Wikipedie.
Každý, kdo zná chmelnice, ví, že je to podstatě konstrukce sedm metrů vysokých kůlů svázaných vzájemně dráty, které nahoře tvoří jakousi šachovnici a z ní dolů visí ocelové dráty, po kterých se chmel při růstu šplhá. Podle údajů dodaných AI má být váha jednoho štoku asi 5 kg, ale domnívám se, že váží podstatně víc. Alespoň podle vzpomínek, když mi při trhání na vlečňáku za traktorem utržené štoky padaly na hlavu. Ale už je ta vzpomínka stará skoro 70 let, tak se za ni ručit nemohu. Za co ručit můžu, je skutečnost, že partu trhající štoky, které pak padaly na vlečňák za traktorem, nemohly tvořit žádné štíhlé tenké a lehounké slečinky, ale musel to být někdo, o kterém Slováci říkají, že je „silný ako byk a aj tak múdry“. No podle mě musel být o trošku chytřejší, protože načasovat si, kdy a jakým způsobem za ten štok trhnete, aby spadl přímo za vás rovně na připojený vlečňák, na to nějakou tu inteligenci mít musíte.

Traktor a vlečňák při sklizni chmele.
Nemůže to tedy být žádný takový „inteligent“, jak jej rádi zpodobňují všichni filmaři na světě. To znamená obrýlený a vyhublý chlapec, vážící i s mokrým montgomerákem 40 kilo. I kdyby byl chytrý jako Einstein. Fyziku a zemskou přitažlivost neukecáš!
Nálada na chmelové brigádě byla v zásadě něčím novým, s čím se mladičký adolescent, který sotva přelezl stáří 14 let, nesetkal. Jak už jsem psal, byly tam totiž také holky, tedy učnice a studentky. A když se někde sejde takových 100 brigádníků, z nichž většinu tvoří, jak by řekl básník „kvítky medové“, je to, jak to v jednom filmu řekl primář v nemocnici, situace jako ve špitálu po nástupu nové várky mladých sestřiček: „To spermie lítají i vzduchem!“

Srpen je vůbec takový měsíc, kdy to, co jsme zaseli na jaře, sklízíme v potu tváře. Jak řekl Bůh (Genesis - 3,19-19): „V potu tváře budeš jíst svůj chléb [některé Bible uvádí ve smyslu – dobývat svůj chléb], dokud se nevrátíš do země, neboť z ní pocházíš: Prach jsi a v prach se obrátíš!“ Ten pot to je jasný prostě proto, že v srpnu bývá v poledne kolem 30 °C. Co se týče prachu, ty padající štoky prší tedy fest! Ovšem dějí se přitom i jiné věci. Například ženské feromony v tom vedru prostě dělají, co musí. Myslím, že krásně to vystihl na svém obrazu „Srpnové poledne“ malíř Max Švabinský.

Srpnové poledne (Max Švabinský). Wikipedie.
Krásný slovní doprovod k tomuto obrázku jsem nalezl na stránkách vědecké práce „Incest in Art“: „Polonahá, napůl žena, napůl bohyně s obnaženými ňadry je „oděná“ v letním žáru pouze do větrem vzduté suknice, která však nic nezakrývá, ale naopak zcela nestoudně obnažuje dívčí klín, zahalený jen vrženým stínem. Ženská postava s věncem z obilných klasů ve vlasech odkazujícím na Bohyni žní má tvář zářící úsměvem obrácenou k divákovi. V pravé ruce, vysoko ve víru tance zvednuté nad hlavou, drží další atribut žní – srp, a levou rukou si stíní obličej před poledním sluncem, které sálá skrz velké mraky umístěné na pozadí.“ Je tedy vidět, že i slovutný Mistr byl těmi feromony zasažen.
Mimochodem poprvé jsem tento ikonický obraz viděl na jakési výstavě úspěchů našeho socialistického zemědělství někdy kolem roku 1953, pokud mne paměť neplete, v paláci Hybnernia. Kam jsme byli vysláni povinně s celou třídou, abychom viděli, jak nám to družstevní zemědělství šlape. Ale to, že tam bude hned u vchodu veliká reprodukce zrovna tohoto obrazu, zřejmě soudružka učitelka netušila. Takže se nás, a to nejen kluky, marně snažila od obdivného zírání na něj odehnat. Mimochodem ve třídě pak mezi žáky a některými žačkami ve věku cca 10 let proběhla zuřivá diskuse, zda má být „tam dole“ dotyčná chlupatá či nikoliv. Teprve po mnoha letech mi došlo, proč některé spolužačky trvaly na tom, že tam dole musí být něco kudrnatého. Správně tehdy tvrdily, že takto dospělá ženská tam dole prostě nevypadá. Jak ovšem už tehdy říkal soudruh president Zápotocký: Doba se mění, co bylo není“, což se v této věci potvrdilo. A ta diskuse desetiletých žáků osmiletky na pražském předměstí na téma sexu?! Co se toho týká, internetové porno sice nebylo, ale v každém třetím baráku měli slepice, králíky a mnohde kozy a sedláci krávy a prasata a význam tehdejšího dotazu: „Jak ti dupou králíci?“ chápal každý, kdo viděl, co dělá králík ramlici.

No prostě, tenkrát to byla doba, kdy už myšlení lidí neovládala katolická církev, která tvrdila, že sex se může provozovat teprve v manželství a jedině za účelem početí dalšího potomka. Ale ještě nebyly dnešní pokrokové bojovnice za nevinnost a proti sexuálnímu útlaku zvláště mladých žen, které se domnívají, že lidi smí vidět a poznat, jak vypadá biologická žena teprve po 18 letech a pouze za předpokladu, že k tomu dotyčná dá písemné svolení. Nás naopak čekaly roky, kdy ve světě vládlo heslo „Nedělej válku, ale lásku“ (Make love, not war), a my jsme toho, co to šlo, využívali. Chudák dnešní mládež, těm zbylo jen hnutí LGBT+, pride festivaly a plný internet porna. Ale „ruka šátralka“ za nás tak oblíbená, je dneska těžký trestný čin. A pak se mají rodit nějaké děti?
Na té chmelové brigádě jsem si na onu nakreslenou hambatou dámu zobrazenou dole „naostro“, vzpomněl. Nikoliv snad proto, že by některá z brigádnic chodila na chmelnici takto oděná či spíše neoděná, ale proto že oblečení, které jsme jako trhači štoků vyfasovali, bylo sice nutné, ale strávit tam v něm celou směnu bylo na upečení. Celá posádka kolem traktoru Zetor, s výjimkou řidiče, musela totiž být oblečena do ochranného obleku, kterému se na vojně říkalo „atom bordel“.

Protichemický ochranný oblek. Zdroj Wikipedie.
Neprodyšný oblek, jaký vidíte dneska ve sci-fi filmech na kosmonautech, sice chránil proti prachu ze chmelu, který pálil, ale po člověku tekl pot, až se dotyčný dole v botách čvachtal. Jediné, co jsme z vojenského kompetu nenosili, byla protiplynová maska.

Navlečeni do tohoto slušivého oblečku jsme nastoupili na směnu. Před traktorem šli dva „střihači“, kteří za pomocí velkých pákových nůžek přestříhali štok, včetně drátu, štok se přes kabinu traktoru dostal „trhačům“, jejichž úkolem bylo počkat, až se špička štoku vzdálí za jejich záda a pak v přesném okamžiku trhnout, aby se celý dlouhý štok položil na valník. Po 20 minutách práce vám tekl pot po obličeji, po zádech a všude až dolů k nohám. Tričko jste mít museli, jinak by vám ten materiál toho atombordelu rozedřel ramena a záda do krve. Jediné, co by se dalo něco uspořit na vnitřním oblečení, byly právě trenýrky. Jak říkají latiníci: „Probatum est“, které znamená „je vyzkoušeno“, ale v tomto případě s negativním výsledkem. Z mravnostních důvodů nebudu popisovat, co a jak měl dotyčný po půlhodině práce odřené.
Takže rychle trika zase na sebe a je nutno vydržet pod pálícím sluncem a ve 30 stupních celou směnu.

Naštěstí naši předkové po celé krajině rozeseli velikou soustavu rybníků. Které tehdy ještě v létě nebyly zelené kvůli sinicím, protože pole se hnojila kravskou mrvou a prasečí kejdou a ne chemií. A na nás čekaly v srpnu krásné a čisté – odmyslíme-li si bahnité dno – osvěžující rybníky. Jak si pamatuji z prázdnin u babičky, v tehdejší době bylo naprosto běžné, že navečer po sklizni se vydala mládež směrem k rybníku. Holky na jednu stranu a kluci na druhou stranu. Na plavky se tehdy na vesnici nehrálo, a to ani brigádníci. A pak už stačilo se jenom ponořit do krásně chladivé voňavé vody a dělat: „Aách !!“ No a k rituálům patřilo také to, že jak jsme se setmělo, tak se hlavy od jednoho k druhému břehu blíží čím víc a víc k sobě. A tak v duchu toho, co napsal Jiří Suchý ve své písni o tulákovi a venkovského holce: „Holka vlítla do stohu a tulák taky tak, a já zpívat nemohu, co se dělo pak, jen to, že venku lilo, vůbec jim nevadilo“... V našem případě se ovšem nejednalo o stoh, ale o rybník a žádný déšť k tomu nikdo nepotřeboval. To všechno jsme měli v hlavě, když nám vedoucí sdělil, že nás čeká traktor s valníkem a doveze nás, tedy obsluhu kombajnu, k rybníku. Abychom se pořádně opláchli a ochladili. Maličkou chybičku to mělo, jak už jsem psal, že v této partě nebyly žádný holky. Bylo nutné doufat, že budou nějaký u toho rybníka.
Velký rybník mezi Žatcem a Prahou byl z jedné strany obklopen borovicovým lesem plným víkendových chat, kde se to lidmi jen hemžilo, severním směrem lidi nebyli, ale byl na břehu široký pruh krásného rákosí, kterému jsme jako kluci říkali hnědé „doutníky“ obr. .5 Rákosí u rybníka. Zdroj Sügér horgászvizek. My jsme s traktorem zastavili u východní části rybníka, kde sice byla krásná voda a celkem dobrý vstup, ale kolem nás nikde živá duše. Protože kluci věděli, že jsem několik let závodně plaval, pravili: „Hele Venco, plav někam dál a koukni se, jak to tam vypadá.“ A tak jsem se vydal podle severního břehu porostlého rákosím dál a dál a voda byla krásná a když jsem doplaval k zelené hradbě, bylo slyšet šustění rákosí. Vydal jsem se hledat, zda by se někudy nedalo skrz to rákosí vylézt na břeh. Hledám pátrám a najednou slyším do toho šustění takový zvuk, jako by někdo říkal: „Psst!“ anebo něco podobného. A protože se to ozvalo ještě znovu a znovu, plaval jsem za zvukem a vnořil se do rákosí a vydal se směrem ke břehu. Koukal jsem samozřejmě hlavně, kam šlapu, a tak jsem moc co je přede mnou nesledoval. Až se najednou uprostřed té zelené stěny tvořené stvoly rákosu vynořily dvě dívčí ruce. Rozhrnuly tu zelenou stěnu jako stránky knihy. Zvednu hlavu a díval se, co díval… čuměl jsem, jak proti mně stojí zhmotnění mnoha erotických snů puberťáků, v tomto případě asi tak 17 let staré s ohnivými zrzavými vlasy, bílou kůží tak jako to majitelé zrzavých vlasů mívají, a když jsem sjel očima trochu dolů, zjistil jsem, že i tam – no víte přece kde, ne? – je ono místo také zabarveno do zrzavá, což mi skoro vyrazilo dech.

Setkání to bylo nečekané, protože na mne, beďarovitého puberťáka, tedy dotyčná rozhodně nedělala „pssst…“

V obličeji mladé slečny byl nejprve vidět lehký útulek, v očích ta vrozená dívčí ostražitost po celou dobu stále trochu zůstávala, ale obličej jinak vyjadřoval úsměv či pohled, v kterém bylo všechno, co umí vyjádřit jenom ženy beze slov. Tedy, že ona ví, že když bude chtít, bude mít nade mnou takovou moc, jakou nad muži mají v pohádkách princezny. A normálním životě prostě ony „Femme fatale“, na jejichž pokynutí musí muži dobývat cizí země, kopat zlato na Klondiku, v pouštích Austrálie hledat opály, vymýšlet vynálezy, jaké svět ještě neviděl, a pak to všechno jim složit k nohám. Byl jsem paf. Když dneska feministky vykládají, jak ženy při pohledech či činech některých mužů „zamrzají“ a nemohou se hnout, ze mne v té chvíli nebyl jenom kus ledu, ale zůstal jsem ztuhlý jako skála. Či spíše šutr. Tedy ne tam, kde myslíte, nemravové! Dívka se chvíli na mne dívala, pak pomalu rukama pustila ty stvoly rákosu, takže se opona zavřela. Pak už jsem jenom viděl, jak se zrzavá hlava v klidu a pomalu rákosem vzdaluje ke břehu.
Mozek dělá v různých chvílích neuvěřitelné věci. Bylo mi jasné, že o tomto setkání musím klukům říct. Ale hned jsem zavrhl slovo, že byla zrzavá, protože mi to vůči té kráse připadalo vulgární a nechutné. A tak jsem dumal, jak bych tu barvu pojmenoval, až jsem přišel na to, že je to vlastně „tizianová“! A ne žádná vulgární zrzavá. Zároveň mi v hlavě zněla ona píseň, o které už jsem psal, jak generála Laudona, který jede skrz vesnici, zastavuje vojenská patrola. A na otázku generála: „Kdo tam?“ a jaká a kdo jí vede se odpovídá, že ženská a třeba „zrzavá“. A pak se zpívá: „Zrzavou, zrzavou, tu já mám nejradši, zrzavou, zrzavou tu já mám rád. Já ji pomiluji, ona zase mně, mně, mně, [zpívá se dohromady-mněmněmně], že je zrzavá, trápí srdce mé.“
Od té doby jsem doufal, že bych někde mohl na břehu nějaké vody, třeba u moře potkat nějakou takovou další vílu. Určitě už se to nějakým chlapům v dějinách stalo. Dokonce jsem doufal, že bych mohl potkat nějakou. Třeba takovou Afroditu, co vystupuje z moře. Jak o ní napsal Hésiodos, antický řecký básník, který odkazuje na slavný mýtus o zrození řecké bohyně lásky a krásy. Podle Hésiodovy Theogonie se zrodila z mořské pěny u pobřeží ostrova Kypru. Kdekdo o tom od té doby psal! A kreslil Afroditu, zvanou též Venuše. A tak jsem na místo, kde prý se to na Kypru stalo, dokonce dojel. Bylo tam sice moře, i pěna, ale kolem žádná víla, jenom hrbaté skály. Venuše či Afrodita, nikde žádná. No možná byla chyba v tom, že tam se mnou byla i manželka. Všechny „femme fatale“, tak nějak ze zásady nesnáší manželky, na druhou stranu zase všechny manželky společně nenávidí jakoukoliv „Femme fatale“.

Jistěže jsem tu příhodu o setkání s krásou vykládal spolupracovníkům. A ti ji vykládali zase dalším brigádníkům. Až to za chvíli vědělo celé osazenstvo. Druhý den navečer ke mně přišel vedoucí, položil mi důvěrně ruku na rameno a s jistou naléhavostí se mne zeptal: „A skutečně jí měla zrzavou?“ Když jsem přisvědčil že ano, otočil se a jak ode mě odcházel, tak jsem slyšel, jak si polohlasně říká: „Já tady dělám vedoucího už 10 let, těch ženských, co mi prošlo rukama, ale na žádnou se zrzavou jsem ještě nenarazil.“
No abych se přiznal, já jsem od té doby na světě rozhodně déle než jeho 10 let, ale taky už jsem žádnou nikdy neviděl. Jsou prostě věci, které se v životě stanou jenom jednou.
Václav Vlk st.