V diskuzi k článku Starý vlk „Hlásání, hlásání“ na NP se v podstatě čtenáři i já shodli, že se nemůžeme shodnout, páč nemáme vůbec žádnou představu, co ty mobily a smartphony s dnešní mladou generací provedou. Stejně jako netušili naši prarodiče a rodiče, co to s námi provede, až začne vysílat televize. A to nejen na jednom kanálu. V tý době ani špičky futurologů a autorů sci-fi netušili, že každej „jouda“ jednou bude mít k televizi kabel na něm sto padesát TV kanálů. Zdali lidstvo zblblo či nikoli kvůlivá čumění na televizi nechám každému na posouzení. Fakt je, že každá generace v době zlomu dějin se vždycky ráda velice hádá o tom, co to s tou novou generací udělá.

Za mého mládí se psávalo v novinách, že prý údajně už mezi prvními hliněnými tabulkami nalezenými v Egyptě byla jedna, na které se psalo, že dnešní mládež nestojí za nic. A dovede svět ke katastrofě, zatímco oni, ta stará generace byli daleko lepší a moudřejší. Myslím si, že to sice je výmysl, ale vyhovovalo to a dodnes to vyhovuje všem těm, kteří začínají svá vyprávění slovy: „to za našeho mládí…

Jo, třeba naši předkové se před vynálezem abecedy měli. A pak, než civilizace přešla z jednoho písma na druhé, tak to trvalo staletí – nejsem archeolog tak možná tisíciletí. Vzdělanci, učitelé písařů a jiní lepší lidé se nejdřív něco naučili – psaní a čtení – a pak to používaly celé generace po celý život. No sice byly i generace, které měly při přechodu písma na jiné smůlu, ale nikdy se nestalo to, co se stalo v posledních staletích. Takový fofr v psaní a sdílení informací.

Tak třeba já a moji kamarádi. Co my toho zažili ve školství! Už nás moc není, ta s kosou se ukecat nedá, ale přece jenom někteří svědčit ještě mohou.

Nastoupil jsem do první třídy základní školy v Praze-Kobylisích. Což bylo tak daleké předměstí, že když se jelo do centra města tramvají, tak se říkalo: „Jedu do Prahy.“ A my jsme první třídě vyfasovali psací tabulky v dřevěném rámečku. Plocha tabulky byla černá, tak jako u obyčejné školní tabule a psalo se „písátkem“. A bylo to svým způsobem už moderní zařízení. Protože tyhle „tabulky“ už byly dřevěné, zatímco původní tabulky na psaní, které se používaly na základních školách na venkově až do první republiky byly tenké desky z přírodní černé břidlice vsazené do ochranného dřevěného rámu. A psalo se na ně kaménkem / písátkem neboli „griftem“ neboli grejflem. Šlo o tyčinku vyrobenou z měkčího druhu břidlice nebo mastku. A byla k tomu houbička, kterou se v případě potřeby nápis setřel. A nosilo se to na provázku pověšené na školní brašně, kterou teoreticky měl mít žák při chůzi ze školy a do školy na zádech. Neměl. Často bohužel taška, sloužila jako součást vybavení provizorního fotbalového hřiště případně dokonce jako míč. Těch facek doma, když se tabulka zničila!

Jak tuhle psal Aston můj „souběžník dějinami“ o maličko mladší než já, se už ale ve škole učil psát ocelovým násadkovým perem na papír. My až od druhé třídy. Když tato novinka dorazila k nám do třídy, vypuklo zděšení. Mezi žactvem ale i učiteli. „Stará škola“, jak se jí říkalo, ještě z dob Rakousko-Uherska měla pevné lavice . Ty už měly sice vepředu před žákem vyvrtaný otvor, takže stačilo, aby do něj byl vložen skleněný kelímek (kalamář), do kterého se naléval inkoust. Ale přechod na inkoust, to byl nekonečný seriál příběhů a malérů, asi jako když chtěli soudruzi realizovat „perestrojku“. Ten inkoust byl problém. Tak za prvé, když jsme psali na tabulku „písátkem“, tak jsme hranou ruky jezdili po tabulce. A když jsme totéž předvedli při psaní inkoustovým perem, dosáhli jsme několika výsledků. Za prvé se rozmazalo nejprve to písmo napsané inkoustem, takže se to nedalo přečíst. Za druhé jsme měli modrou ruku. Za třetí jsme měli modrý často i rukáv. Modrý důkaz o boji s inkoustem byl na kapkách na košili a na kalhotách a vůbec. O školní lavici nemluvě.

Navíc jsme rychle mi nalezli mnoho dalších originálních nápadů, co by se s takovým inkoustem dalo dělat. Nejprve to odnesly holčičky. Tehdy bylo holčičí módou nosit copánky nebo culík. Nebylo potřeba příliš velké energie k popadnutí spolužačky za ten culík a namočit jeho konec do kalamáře s inkoustem. Následovalo ječení, vyšetřování a vůbec sranda, a hlavně se neučilo. Jeden z odvážnějších chlapců si v duchu spojil modrou barvu inkoustu s bílou barvou skládané sukénky spolužačky. Takže si potřel inkoustem dlaň a prsty a pěkně švihem plácl dotyčnou přes zadek. Ta modrá ruka na té sukénce vypadala, jako kdyby byla pokusem o replikaci některé z uměleckých děl pralidí – otisků rukou – na stěnách v pravěkých jeskynních. S inkoustem nalévaným do kalamářů se dalo dělat věcí!!

Lítaly dvojky trojky z mravů a různá napomenutí, volání rodičů do školy, ale z technického hlediska se to s tou sukní vyřešilo lehce. V tehdejší době se doma prádlo a oblečení běžně barvilo – myslím, že ta barva na látku se jmenovala Duha – takže dívenka přišla za týden do školy v krásně modré sukýnce. Ale když zasvítilo světlo správně ze strany byla ta klučičí ruka na té holčičí prdelce otištěná stále vidět. Nakonec tu sukni dotyčná nosila tak často, že holky pochopily, že se tím otiskem na prdelce vlastně vytahuje a holčičím způsobem jí to zarazily. Jak přišla v téhle sukni, už se „jakoby náhodou“ objevil na jejím sedátku napínáček … Holky dovedou být pěkné potvory!!
A najednou přišel další technologický zlom v zápisu textu. Technologický. Zase nějaký zločinec, který neměl vůbec žádné ohledy na učitelstvo a jeho tradice, vymyslel propisovací tužku. Ta ovšem byla okamžitě ve škole zakázána, osobně si myslím, že proto, že s propiskou plno učitelek neumělo pořádně psát. Ona je to vlastně jiná technika, jak nám studentům pedagogiky pak vysvětlila na fakultě paní docentka Maršálková. A také se vyskytli bohatší žáci, kteří si opatřovali propisky. „Tomu byste, soudruzi, nevěřili,“ pravil soudruh školník, „někteří mají tyhle „americký propisky“ dokonce až z kapitalistické ciziny!“

I proběhla tehdy v novinách a rádiu, protože televize u nás ještě nebyla, obrovská propagační kampaň, jak je úžasné a ekonomické a vůbec kulturně vzdělávací psaní ocelovým perem zastrčeným v násadce a namáčeným do inkoustu. Byla to samozřejmě kravina, školní díla takového třeťáka při písemce z češtiny vypadala spíše jako abstraktní obrazy, jaké se dneska prodávají za desítky milionů. Ale pracovníky a hlavně pracovníky ve školství možná budoucnost neuspokojovala. Začalo se tedy bojovat politicky s tím, že psaní ocelovým perem v násadce je ekonomické, násadky i pera jsou laciné, moderní drahá náplň do propisky se musí brzo vyhazovat, a tím vznikají národohospodářské škody. A to my, soudruzi, nemůžeme dopustit! A v druhé řadě těchto výkřiků byla nevyřčená otázka, kde ty malý parchanti berou ty tužky? Většinou byly dovezený z Rakouska nebo Německa (přes otevřený Berlín, vy blbci…) „Tak to ne „souzi“… Když já jako ředitel mám jenom plnicí pero, který navíc neustále dělá kaňk,y tak se tady nikdo nebude vytahovat se „západní“ propiskou. Boj to byl marný. Kvalita ocelových psacích per „Made in Czechoslovakia“ byla otřesná, neboť jak se tehdy říkalo, u nás se vyráběla pravá „nočníková ocel!“

Vypukla přímo ideologická bitva. Kde proti sobě stáli zastánci používání per namáčených do inkoustu a těch, kteří by nejraději zavedli ve školách propisovačky. Trvala několik let. Někteří zvláště zavilí učitelé – tedy spíše učitelky, učitelů na školách bylo už tehdy pramálo – které prostě nezvládaly pořádně psát propiskou, zabavovaly „propisky“ a vyhrožovaly, že je vydají žákům až na konci školního roku. Protože tuto kulturní zvrhlost nebudou podporovat. Dnešní zabavování mobilů prováděné tak nějak „partyzánsky“ a vydávání „až potom“ na některých školách má v pozadí i takovýto důvod. Ten hajzlík Novák má smartfouna za dvacet tisíc a já mám tlačítkový telefon! A navíc, bůh ví, co s ním dělá, když já to nedokážu ani zapnout!!!

Pak přece jenom začala vítězit technika a v době, kdy se do škol dostaly tzv. „čínská pera“, která soudruzi dováželi z Číny a bylo vyhráno. Nadávat na výrobek z rudé Číny, v jejímž čele stál pracující lid a v čele pracujícího lidu soudruh Mao Ce-tung se moc nedalo. Ostatně, čínská pera byla bezvadná, nebyla vždy k dostání a hodně se s nimi šmelilo. A tak nastala doba, kdy se psalo propiskami. Pak ještě přišly fixky a pak přišly počítače a mobily a naše ctěné učitelstvo (včetně mě, absolventa PF UK) se, ocitlo, abych tak řekl „v piheli tmavé“. Co mně dalo práce naučit se používat k psaní počítač a pak ten text ovládat a pak tisknout a pak posílat … Nebýt velevážené redaktorky Grady, paní Kočí a jejího manžela, kteří mně radili a opravovali, bůh ví, jak by to dopadlo. No v každém případě ta řada knížek o krbech, kamnech, pecích a další by asi nikdy nevyšla.

„Čas nový nové chce mít činy“, napsal básník.

Dnes zde máme boj proti mobilům, nejdřív že způsobují rakovinu, dneska že blbnou žáky ve školách… A boj se šíří po celém světě. Mně osobně se zdá být jasné, že tam kde ministerstva a vláda nejvíce bojují proti mobilům a smartphonům, jsou z hlediska používání této techniky učitelstvo, ale také příslušní úředníci, poslanci a politici poněkud nejvíce zaostalí.
Děsně se bavím, když si vzpomenu, jak nám někdy ve druhé třídě přišel vykládat jakýsi soudruh o tom, jak máme správně používat ocelová pera s násadkou a tvrdil že to, že se nám ty nožičky při psaní kříží a rozjíždějí, není chyba výrobku, ale naše. A pak jsme vyslechli přednášku soudruha ředitele, že Strana „zajistila nařízení opatření“ a jak od této chvíle budou i naše kovová namáčecí péra kvalitní a už bude všechno „charašo“. Že dotyčný propagandista kecá blbosti, věděli žáci i učitelé, i ředitel i sám propagandista. Ale jednou to bylo nařízený školení, tak to bylo nařízený.

Před pár dny jsem se potěšil tím, že jsem se ovšem přesvědčil že blbost lidská a schopnost lidí vykládat krávoviny s naprosto kamenným ksichtem je nekonečná při televizí reportáži. Soudružka redaktorka éééééé, dnes paní redaktorka s paní učitelkou (typ rozhovoru jako ona slavná televizní scénka, kde Vladimír Dvořák hraje „moderního televizního reportéra“ a Jiřina Bohdalová vyděšenou učitelku, z čehož vznikne taková blbost, až je to děsná sranda – naleznete na YouTube pod Bohdalová a Dvořák – učitelka Lídlová) vykládaly, jak je to úžasné, když všem žákům zabavili přes celé vyučování mobily. A jak odteďka si děti budou o přestávkách povídat, a sportovat a vůbec utužovat tělo a mysl. A přitom ukazovaly, jak vedle schodiště uvnitř školy instalovali 1! – slovy „jeden ping-pongový stůl“ a dále ukázali dvůr s nějakými a lavičkami, které už z pohledu kamery zaplnilo asi 25 žáků vybraných k účinkování. A nakonec kamera předvedla venkovní pohled na moderním panelákovou školu, do které chodilo, dle mého odhadu, tak okolo 200 možná 250 žáků.
Z hlediska mojí praxe pedagoga, si nedovedu představit jak v dnešní době, kdy jsou rodiče žáci a vůbec celá společnost pevně provázány přes mobily, co se bude dít, když se třeba stane ve škole nějaký úraz, či dítě náhle onemocní (to se mi několikrát stalo a nedovedete si představit jakou scénu dokáže vytvořit situace, když patnáctiletá žákyně začne najednou zničehonic silně menstruovat, krvácí a omdlí a nebo se žák – blbeček pokouší přelézt přes ocelový plot a napíchne se v rozkroku na špičatý bodák. A protože má 70 kilo, tak se nedá jen tak sundat. A vy musíte sehnat lékaře, upozornit ředitele a upozornit bezpečnost, hlavně upozornit rodiče. A nezapomenout dát jeho mobil s sebou zraněnému či dítěti v bezvědomí … Navíc ta představa redaktorky, jak děti budou radostně (ale hlavně bezpečně!!!) pobíhat po školním dvoře a po chodbách, poněkud zatajuje praxi, že žáci podle mé praxe také běhají po lavicích, po schodištích, skáčou přes zábradlí atd. atd. Tím se sice výrazně zlepší jejich tělesná kondice, ale přibude úrazů, za něž je odpovědná škola a učitel. Jedině tak zabráníme tomu, aby čuměli do těch blbých mobilů. a nikoho nenapadne, že i hodně blbý žák/kyně si zaleze do kabinky WC anebo bude v šatně předstírat, že se převléká? A kdo a jak je asi bude kontrolovat. Navíc, mobily jsou dnes tak levné, že každý soudný rodič, i samoživitelka na ubytovně, pořídí svému potomkovi záložní mobil. A co teď, chytrolíni?
Základem problému je to, že naše učitelstvo a panstvo, které vede školství a výchovu mládeže, je o tři „levely“ níž při používání moderní techniky než jejich vlastní žáci. A udělat jako ve starověku, to znamená prodat nezvladatelné žáky do otroctví, bohužel dneska už nejde.
Popravdě řečeno, když si chci objednat přes internet ponožky, letenku anebo něco podobného, musí mi přijít pomoct vnuk nebo jiná „mladá síla“. Neboť ti už jsou prostě jinde. Také si sám dovedu představit, jak bych jako učitel stál jako naprostý blbec před třídou žáků, pro které je to tak jednoduchý úkon, že logicky považují toho, kdo to nezvládá, za úplného blbce.

Tímto zabavováním se to ovšem nevyřeší. Vyrůstá generace, která už nepíše inkoustem, nepočítá na kuličkovém počítadle, ani na historicky zapomenuté elektronické kalkulačce a přemýšlí úplně jiným způsobem, než to známe my.
Občas Babiše chápu, občas nechápu, ale jeho prohlášení, které vyšlo vstříc těm, co obrazně chtějí řídit novou průmyslovou společnost za pomoci techniky na úrovni inkoustového opera s držátkem mě poněkud zarazila. No, už delší dobu se vedou řeči, že on sám, co se týče elektroniky, tak žádný přeborník není. A pak když už má takovou „hádačku“ s neochvějnou řadou k židlím přivázaných redaktorů TV a Rozhlasu a úplně poblázněnou mládeží, která se snad těší až tady konečně zase někdo zavede nějakou tu pořádnou diktaturu, tak tomu sice rozumím, že to raději předem vzdá, a mrzí mne to. Uhýbat blbcům se nikdy nevyplatí.

Že učitelé nezvládají své žáky a jsou proti nim technicky zaostalí, to není vina žáků. Ale bez generace propojené s mobily, internetem, s umělou inteligencí se staneme rychle nikoli „rozvojovým“, ale zaostalým světem.
Václav Vlk st.

Pokračování příště