Když se tak pořád mluví a píše o tom, jak je letos a jak bylo loni strašné vedro a sucho, vzpomněl jsem si, že v roce 1957, když jsem jako čtrnáctiletý + čtyři měsíce mladý kluk nastupoval do prvního zaměstnání, bylo taky vedro. Schválně jsem se pořádně podíval, jaké tehdy bylo počasí, protože v mých vzpomínkách dokonce příšerné vedro. Ovšem stará hlava si přesně nepamatuje, tak jsem se podíval na strýčka Google a co on o tom říká. A ejhle, pamatuji si to dobře. Červenec roku 1957 byl od polovičky doslova horký, protože teploty dosahovaly až a 37 °C a stejně horký byl i začátek srpna, o který ve vyprávění půjde, to byly ještě stále teploty běžně 30 stupňů nad nulou, jo a bylo sucho. Takže nic nového pod sluncem. My, my učni prvního ročníku národního podniku Barvy a laky právě vyšlí „osmáci“ ze základky ve věku 14 let a několik měsíců jsme nastoupili na učňák do Satalic. A během pár dnů nás převezli na „chmelovou brigádu“. Popravdě jsme se my kluci, na tu brigádu těšili, protože jsme byli konečně na nějakou dobu totálně mimo dohled rodičů, jak se říká, „a nakonec až v první řadě“ šlo o to, že tam budou taky holky. Bez rodičů. Sice s dozorem nějakých dospělých, ale rozhodně ne podezřívavých maminek a tatínků, kteří, když vidí svoji milovanou a nevinnou, duševně i tělesně čistou jako padlý sníh (to si myslí každý otec) princeznu, tak sahají buď po holi, nebo jiném nebezpečném předmětu. Mimochodem, první pornografický román, který jsem četl „Paměti Josefiny Müntzenbacherové“, za Rakousko-Uherska napsaný a vydaný, mi půjčila nezletilá kamarádka, která jej ukradla svému 16letému bratrovi, který ho sebral dědečkovi, ten ho měl schovaný ve skříni. Každý rodič, a hlavně otec se snaží mladého sexuálního loudila o přízeň jeho dcerunky vyhnat, pokud možno co nejdál. A vysvětlit mu, že jeho sladká holčička není nic pro takového beďarovitého zvrhlíka, s jakým ji přistihl. Tím myslím třeba někde na procházce, a ne rovnou v posteli, aby bylo jasné.

I když to mohlo dopadnout úplně jinak, jako v mém případě následující zimu. Tedy ještě před tou brigádou, aby bylo jasno! Byl jsem dle svého názoru prakticky dospělý, když jsem udělal závěrečné zkoušky v osmé třídě a dělal ve fabrice. A zrovna jsem velice miloval Jiřinku B. Kvítek v rozpuku. A ona milovala mne. Mobily tehdy nebyly, tak jsme si psali „psaníčka“, která nám nosila do schránek jistá Alenka, od které jsem se až po několika letech dozvěděl, že ty dopisy nosila vlastně proto, že milovala mě a snažila se Jiřku vyšťouchnout. Několik dní najednou od Jiřinky přestaly chodit dopisy, až se konečně mnou toužebně vyhlížený milostný dopis objevil. A byl v něm nezapomenutelný vzkaz (myslím, že už jsem o tom psal v jedné ze svých knížek, ale už se nepamatuji v které). Zkusím jej zpaměti po těch skoro 70 letech citovat: „Miláčku, táta nás viděl na té procházce v parku a šel dlouhou dobu za námi!!! Když jsem přišla domů byla jsem strašně bita,“ to zcela určitě nebyla, jak jsem znal jejího otce. Myslím, že to chtěla Jiřina jenom zdramatizovat a dokázat, jak je ochotná trpět ve jménu naší Velké lásky. Pak jí doma řekli, že se musí příště slušně chovat a že je na takové věci ještě mladá (pokud já si pamatuji, tak podle oné slavné scénky z televize o „techtlích a mechtlích“ s Laďkou Kozderkovou a Jiřím Lírem, jsme s Jiřinkou byli jen docela na začátku „techtlí“. A v žádném případě nedošlo k žádným „mechtlím“.

Text dopisu pokračoval: „Takže se nesmíme vůbec vidět! Maminka mi to přísně zakázala. Zároveň ti posílám vstupenku na taneční bál do „Fučíkárny“ (tehdy úředně zvaný Park kultury a oddechu Julia Fučíka), a máme stůl číslo... (jaké, to už si nepamatuji). A tatínek mi řekl, aby to maminka neslyšela, že máš mámě koupit kytku, ale ne žádné koště, že ti v květinářství poradí. Už se na tebe moc těším, ten týden, co se neuvidíme bude strašně dlouhý. A příště, až se půjdeme projít do parku, musíme dávat bacha, jestli za námi nejde tatínek, on byl hrozně rozčílený. Moc tě líbám a moc se těším na tebe i na tancování. Tvoje Jiřina.“
Vzhledem k tomu, že už v osmičce jsem „chodil“ s Jiřkou, čtenáři jistě chápou, že jsem byl přesvědčen o tom, že jsem přímo nevlastní bratr Dona Juana. A na chmelové brigádě mne čekají úžasná milostná dobrodružství.
Po příjezdu na brigádu jsme byli ubytováni v něčem, co vypadalo jako mírně uklizené stáje, v kterých byly postaveny dvoupatrové postele. Takové ty, co se tehdy používaly v nemocnicích i na vojně, a byla nám přidělena práce. Každý z nás měl ručně natrhat určitý počet věrtelů. Ale vyčůraní organizátoři, zřejmě systém vykořisťování pracujících odkoukali od tehdy veřejně hanobeného kapitalistického zločince Bati, nechali také vytvořit pracovní skupiny. A každá ta skupina musela dohromady denně natrhat určitý počet věrtelů. Když jsme šli ráno na chmelnici, už jsme se těšili, jak tam budeme moct sedět blízko holek a mít tak možnost si s nimi povídat. Většina z dívek měla montérky zvané „lacláče“, s takovou náprsenkou a kšandami. No a samozřejmě nás zajímalo, co je pod tou náprsenkou, jaký a v čem jsou tam takový ty větší anebo menší boule, co holkám vyrostly podle vyspělosti. Důležitosti této části těla si byly vědomy i mladé uvědomělé brigádnice (tehdy každý mladý musel být uvědomělý, asi tak jako dneska musí každý mladý trpět depresí z ekologické katastrofy, kterou prožíváme a velká část z nich je přesvědčena o tom, že podpora homosexuálů a bisexuálů leseb, exhibicionistů, sexuálních sadistů a masochistů (jistěže těch správných a uvědomělých viz na tetce Wiki Parafilie) je jedině správný světový názor…, takže je přímo povinností jít na nějaký „Pride Festival“. Na té chmelnici plné mladých lidí si dnešních rozkoší 76 pohlaví nikdo moc neužíval, až na pachatele řekněme mírného „voyeurství“. Prostě okukování. Dnes je to trestný čin, tehdy holky, na který nikdo nepokukoval, byly pěkně, řekněme to rovnou „nasraný“, že o ně není zájem. Děvčata s touto u mužů rozšířenou náklonností, i když zrovna ne v té podobě jakou ji popisuje klasická sexuologie, tedy jako tendenci „sledovat jiné osoby při sexuálním nebo intimním chování“, byla smířena, ba jí často – ó ty staré zaostalé časy – nadbíhala! Česání chmele rozhodně nelze považovat za „intimní chování“, ale když má kluk kliku, leccos zahlédnout lze. Třeba když něžné dívence pomáhá nést košíček chmelu, či poponést stoličku a dívenka se „musí nutně dopředu naklonit“, neboť jí něco spadlo, některé dokonce dokázaly ve vhodné chvíli „zavrávorat“ a počkat, až jí dotyčný zachránce chytí za správná místa, aby neupadla. Třeba spíš nahoře anebo spíš dole vzadu, podle směru pádu, jaký si dotyčná vybrala. A většinou to celé následovalo lehkým opřením dámského horního druhotného sexuálního znaku o zachránce.

Tím se dostáváme k další zajímavé okoličnosti. Pod tím laclem nahoře muselo něco být. V době bujícího socialismu byla většina podprsenek, která byla na trhu, vyráběna podle sovětského vzoru typu „Nina Jekaforovna“, který ovšem ve většině mladých mužů žádné velké vášně nevzbuzoval. Ani dvojdílné plavky nebyly tehdy příliš v módě, a taky k dostání, takže odvážnější dívky to řešili za pomoci dámského šátku. Určeného původně jako pokrývka hlavy. Šátek se přeložil a doprostřed přeloženého šátku se navlékl kroužek. Většinou dřevěný anebo nějaký zajímavý, pak si dotyčná jaksi upravila svá „jehňátka“ do vzniklých „kapsiček“ a bylo to. Viz biblická Píseň písní: „Ó, jak jsi krásná přítelkyně má, dvé prsů tvých, dvé bílých jehňátek…“ Aby jí při nějakém pohybu náhodou samo od sebe nějaké jehňátko nevypadlo, případně, aby některé to „jehňátko“ vykouklo na svět, kdyby bylo potřeba. Vypadnutí ale rozhodně nebylo v 99 % bez vědomého příkazu majitelky. Ještě zde byl jeden problém. Většinou dotyčné nějaká kamarádka na zádech ty dva volné cípy šátku uvázala, a mohlo se vyrazit mezi lidi.

Ovšem přiznejme si, pánové, že manipulace se zapínáním či rozepínáním horního dílu dámského spodního prádla jsme měli v mladém věku dost často různé obtíže. Protože se to činilo tak, že dotyčný dotyčnou objímal zepředu a vzadu, aniž by na to zapínání viděl, se jej snažil rozepnout. Otočit si holku tak, aby na to zapínání na zádech bylo vidět, bylo jaksi ponižující. A ani holky to neměly rády. To si ten háček nebo sponku rozeply radši samy. Také rozvazování onoho uzlu na šátku, který musel být uvázán přesně tak, jak to dotyčná potřebovala, nebyla tak úplně žádná sranda, jak si mnozí mládenci zpočátku mysleli.

Jo, aby si některé oné nemysleli, že jsem na to zapomněl, tak jsem znal takové potvory, které počkaly až dotyčný už pomalu žhnul jak kamna, blůzička byla rozepnuta, případně svetřík vyhrnut a jak říkal Jiří Grossmann „ruka šátralka“ šátrala, mužský mozek bojoval s luštěním záhady, jakou „podprdu“ s jakým zapínáním si dotyčná vzala, jestli na háčky nebo se zasouvacími klipsnami, a uprostřed toho boje, aby nevypadal jako blbec, který podprsenku rozepíná poprvé, byl plně soustředěn… a v tom… a v tom se ta opice schválně nadechla, hrudník se zvětšil a teď se frajere ukaž!!!

Zpět od sladkých vzpomínek, k realitě. Bolševici vyhráli volby v heslem: „Republice více práce, to je naše agitace“ a my jsme šli pracovat.

Protože jsme ovšem byli vykořisťovateli z JZD nuceni plnit normu také jako kolektiv, odpoledne jsem vždycky dostal na výpomoc jakousi dámskou návštěvu od kolektivu děvčat, které měly jakési zázračné ruce a ty chmelové šišky jim snad skákaly do těch košů sami od sebe a děvčata tedy splnila normu za kolektiv, ovšem ve výsledku spočítáno jsme si nevydělali ani na tu ranní meltu a kus suchého chleba.
No a proč se tato kapitola se jmenuje: „Zrzavou, zrzavou tu já mám nejradši...“ se dozvíte v příštím pokračování. Pokud jste někdo tak starý jako já a pamatujete si, jaké se skutečně zpívali písničky někdy v té poválečné době, tak si můžete nacvičit písničku, která se zpívávala v hospodách, když už se blížila půlnoc a bylo něco upito, a začal do programu nabíhat repertoár typu „…stará, stará, rozsviť lucernu, ať si neupadnu, až půjdu domů“, a také písničky, kde se hromadně zpívalo a zároveň i recitovalo, jako například slavná píseň o generálu Laudonovi, toho, co měl bílou čepici, která vznikla v roce 1757 a zpívala se ještě za bolševika. Laudonův původ byl baltsko-německý a lotyšský, takže dneska by se nám hodil jako velitel východního křídla NATO. Ale hlavně to byl slavný vojevůdce rakouských vojsk, ve kterých bojovali z velké části i čeští a moravští vojáci a byl ochráncem Rakouska ve válkách s Pruskem (tedy Německem) a svými boji na Balkáně se zařadil mezi slavné Turkobijce. Poslední válkou, jíž se Laudon zúčastnil, byla válka s Osmanskou říší, do které se Rakousko zapojilo 9. února 1788. A vyhrál ji. V bojích s Turky se vyznamenal mladý český šlechtic a budoucí slavný vojevůdce Josef Václav Radecký z Radče, jehož pomník snad zase vrátíme na jeho původní místo, na Malostranské náměstí. A pak že jsme prý nikdy nebojovali a neměli žádné slavné vojevůdce.

No a vy si můžete vzpomenout, zda byste ještě dokázali zazpívat.

Refrén (zpívají všichni):

Generál Laudon jede skrz vesnici,
Generál Laudon jede skrz ves.
Jede skrz vesnici, má bílou čepici,
Generál Laudon jede skrz ves.

Poté následuje zvolání vždy jednou osobou: „Stůj, kdo tam?“

„Patrola!“
„Jaká?“
„Vojenská.“
„Kdo ji vede?“
„Ženská!“
„Jaká?“

Poté následuje odpověď např.: „Blonďatá!“

a následuje druhý refrén:

„Blonďatou, blonďatou, tu já mám nejradši,
Blonďatou, blonďatou, tu já mám rád!“

Ale a já mám jako odpověď: „Zrzavá!“.
Příště se dozvíte proč.

Václav Vlk st.
_________________________________________________________________________________

Trocha letního veselého čtení:

Dosvětáci

Slunce, moře, písečná pláž… A my jsme byli tehdy krásní a mladí…
K dostání zde

Stálo to za hovno - A stejně byla sranda! 3. obnovené a doplněné vydání

Každá doba je nějaká, ale sranda musí být.
K dostání zde