„Mačkej se na mně!“ zavelela šestnáctiletá dívenka a přitiskla se ke mně svou dívčí hrudí. „Ten debilní šmírák zase na nás kouká!“ Tak jsem se přitiskl a nenápadně se rozhlížel. Pokud tento úvod mrsknete na papír, jen tak vytržený z kontextu, vypadá to jako část erotické či pornografické povídky nebo jako naprostá pitomost. Teprve až vysvětlíte, že tento rozhovor se odehrál na tanečním parketu tzv. Radiopaláce na tzv. tanečních čajích někdy kolem roku 1958 a jemné dívčí rtíky patřily mojí tanečnici a mně bylo v té době také 16, pamětníci ihned pochopí, o čem tady mluvím. Zatímco dneska tulit se někde na parketě anebo vůbec někde k jakékoliv mladinké dívence, i když sám jste sotva ochmýřený mladík, může být výsostně nebezpečné a skončit to kriminálem. Zatímco v té době to byl základní pokyn soudruhů pořadatelů, kteří dozorovali taneční zábavy chuligánské mládeže.

Tito pořadatelé se vyznačovali tím, že to byli většinou hubení až vychrtlí staří muži, tedy podle nás, aktivní soudruzi tak něco mezi padesátkou a začínajícími důchodci. My jsme milovali Ameriku, oni Sovětský svaz. Na sobě měli jednotně, jako uniformu, ošuntělé a vytahané obleky, většinou asi z doby svých svateb. K tomu nosili bílé, tedy spíše zašedlé a zaprané košile, s otřepanými a ušmudlanými límečky, z kterých se kýval vyhublých krk, a vše dokončovala většinou otřesná kravata. Tedy tehdy Praha byla tak zahalená kouřem a smradem z hnědého uhlí, pralo se často ručně za pomoci mazlavého mýdla, tedy jsme byli všichni tak nějak zasmrádlí a „šmucig“. Ráno čistý límeček košile byl večer, po návratu domů, zevnitř olemován špínou. Když tak píšu o těch vyhublých starcích, tak mne napadlo, že si dnešní mladí lidé, a ani občané středního věku nedovedou představit, že existovala i dost dlouho po válce doba, kdy většina dětí (a zapomněl jsem také důchodců) byla hubená až vychrtlá. Děti ve škole dostávaly k spolknutí pravidelně na lžičku nalitý příšerný rybí tuk. A některé spolužačky trávily část školního roku na „ozdravných pobytech“. Tedy dalo by se říci na výkrmných pobytech, kde do nich personál ládoval co nejtučnější a nejvydatnější stravu. Aby ty hubené holčičky konečně nabraly nějakou váhu. Jak říkala kdysi naše kamarádka Madla, když kritickým zrakem posuzovalo obliny svého těla, to nám bylo asi tak padesát: „Zdá se, že na mě ty výkrmné pobyty, na které mě vždycky na základní škole posílali, zabraly. Bohužel ovšem až po čtyřiceti letech.“

Vraťme se na taneční parket „Rádia“, jak jsme tehdy říkali. Rozhlédl jsem se kolem a pohlédl směrem, který naznačovala moje partnerka pohledem. Jo, byl tam skutečně naprosto exemplární „soudruh pořadatel“. Vypadal jako takový ten týpek, co dělal tuto službu nejen za peníze, ale i z přesvědčení, že je potřeba přísně sledovat případné chuligány a zároveň vychovat správnou socialistickou mládež. Tím, že budou tancovat ty správné společenské tance, a ne nějaký rokenról. Skutečnost byla taková, že mě mnou tehdy milovaná Janinka (asi Janinka – sakra nemůžu si přesně vzpomenout, jak se ta holka vlastně jmenovala – neustále nutila, abychom uprostřed parketu, kam nebylo tolik vidět tancovali „jive“ „my vyslovovali „džajf“. Vyzkoušeli jsme to párkrát, ale popravdě řečeno, mě ten „jive“ moc nešel.

Jak se tančí jive. zdroj Facebook

Já byl spíš na charleston anebo případně při plesech na valčíky. Jo, a taky na mazurku a tango. A obzvlášť rád jsem zval k tanci tanečnice, které měly hluboký výstřih, správně vyplněný, a dobře věděly kam se koukám. A umožňovaly, aby tam bylo, pokud možno, dobře vidět. To, protože jsem býval už od základní školy nejvyšší nebo druhý nejvyšší kluk ve třídě, nebyl žádný problém. Koukat. Já koukal, holka koukala, jak se koukám a chlubila se tím, že je na co koukat. Tehdy se holky chtěly líbit a vdávaly se ve dvaceti letech. Holt jiná doba. Já myslím že šťastnější.

Já se dneska ani těm starým dědkům nedivím. Oni si ještě pamatovali, jak v Radiopaláci pořádali některé akce pronacistické organizace jako Kuratorium pro spolupráci s Němci – Přesněji Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, zaměřené na mládež mezi 10 a 18 lety, a zároveň to bylo místo, o kterém se píše: Útočiště pro zakázanou kulturu (swing a jazz). Velký společenský sál v Radiopaláci patřil k vyhlášeným pražským tanečním parketům. V protektorátní éře se stal jedním z center neoficiální rebelské kultury tehdejší mládeže. Navzdory nacistickým zákazům „zvrhlé hudby“ (Entartete Musik) zde potají vzkvétal český swing a jazz. V padesátých letech se v sále střídaly taneční večery, Výroční schůze ROH z různých podniků, jako všude koncerty „Lidových souborů písní a tanců“ s propagačními vystoupením jaké vidíte na obrázku číslo 2.

Vystoupení neznámého armádního souboru Rudé armády, pravděpodobně právě v Praze. Zdroj Red Army Dancers.

Mimochodem je potřeba dodat to, co si dneska si žádný „správně myslící“ redaktor nedovolí vyslovit, a to skutečnost, že Taneční a pěvecký soubor Rudé armády po celém světě známý pod názvem „Alexandrovci“ byl i u nás populární až do 80. let. A koncerty a taneční vystoupení Alexandrovců byla vyprodána od Brna až po New York.

No mnoha lidem se Alexandrovci líbili, třeba už pro „pohled na jevišti blbnoucí sovětské oficíry“, jak prohlásil kdysi jeden známý umělec. Pořadatelům a vůbec dalším starším lidem se tehdy hrozně nelíbil například Elvis Presley. Mimochodem v tom se se starci v USA a vůbec na Západě shodovali i soudruzi v Moskvě i Praze. Bylo nutno cepovat mládež, aby tančila správně. Tedy „tělo na tělo“ a žádný skákání a házení nohama! Takový správný morální socialistický tanec vypadal tak, jak to nakreslil pro moji knížku „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“ karikaturista Lubomír Lichý.

Správný socialistický taneční postoj.

Ono při tom tanci tělo na tělo se ovšem daly zažít různé věci. Jedna naše společná kolegyně, Eva, Slovenka s pravým slovenským temperamentem, vyprávěla, jak se seznámila při taneční zábavě se svým budoucím mužem. Když nastoupili k tanci, pěkně tělo na tělo, jak si to žádali pořadatelé a socialistická morálka, najednou pocítila, řekněme – ehm – v horní části stehna – (nebudeme to podrobně rozebírat co?!) – prostě tam někde jistý tlak, který identifikovala jako předmět válcovitého tvaru, asi tak v délce tzv. dvoubuřtové baterky. Což byla ruční svítilna, uvnitř které byly kulaté baterie zvané také „velký buřt“. Tehdy se mezi lidmi nesmělo mluvit o politice, ale co se týče sexu, mluvení o něm i s jeho provozování, tak to tehdy nebyl žádný problém. Ani případné zkušenosti rozebírat v kolektivu. Kolegyně a kamarádka Eva pravila, že když se na ní partner přitiskl, byla nejprve poněkud rozhozená, že se při tanci zvětšilo něco, co by asi při tanci nemělo. Ale podle zkušeností děvčat to zase tak neobvyklé nebylo. Třeba při tangu a tak. Ostatně, vždyť jsme také používali název „tango perverso“. Tak si tanečníka lépe prohlédla, a vše si pořádně rozmyslela, jak to vlastně všechno je, co se týče, jak se říkalo, momentálních „okoličností“, tedy posoudila všechny skutečnosti a postoje a promyslela případné děje, které se mohly eventuelně dále odehrávat, uklidnila se. Zvláště když zjistila, že pokaždé když vrhnou se do víru tance, velikost ani síla tlaku tam někde jaksi nepolevuje. Ani se nezmenšuje. Rozhodla se tedy, že to by mohl být případně zajímavý budoucí partner. Čím více tancovali, tím více se snažila různými pohyby zjistit případné další údaje o onom předmětu. A doufala, že mládenec, kterému se tanec s ní evidentně líbil, ji na konci tanečního večera nabídne, že ji doprovodí domů. Jistě jak pravila, v jejích myšlenkách proběhla také úvaha, že by mohl mít v kapse skutečně tu dvou bateriovou svítilnu rourovitého tvaru, ale tuto myšlenku zavrhla jako zřejmě chybnou.

Souhlasila tedy, sice s maličkou dívčí obavou, že před kulturákem se musí nejdřív projít parkem. Ale pak kývla, že „jako jo.“ Pomyslela si, že tam je od pouličních svítidel světla dost, a kolem bude plno lidí, kdyby něco. Takže co?!? Při odchodu se tedy se zavěsila do svého tanečníka, nevím, jak ho nazvat, a případného, jak se dneska říká „přítele“. I když za nás se pod pojmenováním „přítel“ rozhodně neskrýval sex. A vyrazili směrem pod stromy. Načež hned na začátku cestičky mládenec zalovil v kapse a vytáhl skutečnou ruční svítilnu. V ruce se mu objevila baterka.

Dvobuřtová ruční svítila – retro. Zdroj Wikipedie.

Mladý muž dívence sdělil, že ji má proto, aby na cestu lépe viděli. Eva pravila, že to byla, z hlediska jejího vnitřního naladění, rána jako kdyby do ní praštil hrom. Na začátku dalšího líčení oné procházky setmělým parkem vyhnala nás kluky pryč a s dalším dějem seznámila pouze své kamarádky. Jen jsme zaslechli, že konstatovala, že v tu chvíli byla nažhavená, jak elektrický drát. To mohlo znamenat leccos. Zřejmě vše dopadlo tehdy k oboustranné naprosté spokojenosti, neb jsme věděli, že si onoho mládence krátce nato vzala za manžela. Dodnes nás pamětníky zajímá otázka, co na tom klukovi bylo tak fantastické. Protože příběh má pokračování. Ona si ho nejen nejprve vzala, ale pak se s ním za nějakou dobu rozvedla, a tak nějak za další rok, si ho opět vzala. A pokud jsme mohli pozorovat, pokud byla vdaná, zdálo se, že je dosti spokojená. Až na ten krátký úsek, kdy se rozvedli.
A od té doby jsem měl na paměti, že když půjdu někam tancovat, že je potřeba zkontrolovat, co mám bočních kapsách u kalhot. Abych náhodou nevyvolával v partnerce nějaké myšlenky. Do hlavy ženské člověk nikdy nevidí. A mohlo by to mít, „nedozírné následky „. Jak se tehdy říkalo.

Václav Vlk

Dobré knihkupectví

_________________________________________________________________________________

Trocha podzimního veselého čtení:

Dosvětáci

Slunce, moře, písečná pláž… A my jsme byli tehdy krásní a mladí…
K dostání zde

Stálo to za hovno - A stejně byla sranda! 3. obnovené a doplněné vydání

Každá doba je nějaká, ale sranda musí být.
K dostání zde