VZPOMÍNÁNÍ: Každý mladý muž byl básník
Dneska si mladí lidé posílají zprávy přes všelijaká udělátka, jako jsou mobily a PC a tak, ale za nás ta možnost nebyla. Lehké komunikace s kýmkoli. V nás puberťácích, byla tehdy silná touha seznámit se, jakkoli, hlavně nějak osobně, či prostě nějak na sebe upozornit, tu část mládeže, co chodila v sukních. A na tričkách se jí dělaly vepředu zajímavé vypoukliny. Doba byla drsná, ale v té době byla na druhou stranu, v oblibě poezie. Básníci byli, aspoň v našich představách, obklopeni půvabnými dívkami, co jim tak nějak, samy padaly k nohám. Či byly ochotné dělat jiné zajímavé věci. To byla pro každého z nás výzva. Každý se tedy chtěl stát básníkem. Bez ohledu na školní výuku, která se nám snažila ze všech sil básníky a literaturu znechutit. Pronásledováni učitelkami češtiny jsme byli nuceni odpovídat na onu strašlivou otázku: „A co tím chtěl básník říci?!?“
Takže na jedné straně učitelky, na druhé vepředu vzdouvající se trička, děvčaty hrdě vystavovaná, ale zároveň urputně bráněná. Krásně to popisovala písnička zpívaná na text Milana Lasici Hanou Hegerovou
Ako mladé dievča, už je to za nami,
Po stromoch som liezla s našimi chlapcami.
A vždy keď na strome zlomili halúzku,
házali mi chlapci čerešne za blúzku,
keď boli zvedaví, čo to mám pod blúzkou
odháňala som ich zelenou halúzkou.
Ubránila som sa, viac menej úspešne,
nikto nesmel siahnuť na moje čerešne…
No a nemálo také přispěla k touze být básníkem v pubertě známá lenost a hrůza z představy nějaké otravné fyzické práce. Básníci podle -náciletých představ nemusí pracovat. Stačí, když básní…Takže bylo nutno se zamyslit.
Před pár lety jsem o tom napsal „…už pračlověčí básníci zjistili, že když básní, nemusí chodit kopat jámy na mamuty. Ani pracně natloukat tuhé mamutí maso kameny. A že když je někdo přijde obtěžovat, že by také měli jít konečně něco pořádného dělat, otočí k tazateli zachmuřeně zasněnou tvář od obzoru, kam zadumaně hledí, a opovážlivci řeknou: ‚Neruš, nevidíš, že tvořím?‘“
Další výhodou je jinak celkem nepochopitelná obliba poetů u dívek a dam, hlavně u těch půvabných. Snad proto žádná doba nezná mladého gramotného muže, který by někdy nezatoužil psát básně. A pod vlivem oněch básní se nesnažil vloudit do přízně nějaké krasavice. Nebo aspoň, když není náročný, vůbec nějaké ženské. Jinoši jsou k tvorbě veršů nuceni jistým silným vnitřním napětím, o kterém se bláhově domnívají, že se jedná o tlak tvůrčí.
Ani naši generaci toto puzení nevynechalo. I nás přepadala tvůrčí horečka. Síla, která nutila mladíky k tvorbě veršů, propukala nejčastěji v době, kdy jim začaly rašit vousy, hlas poskakovat a jejich konverzace s přáteli připomínala rozhovory pastevců stád (také se v ní vyskytuje samý vůl). Ovšem hlavním podnětem k záchvatu tvůrčího nadšení je skutečnost, že mladík najednou zjistí, že kolem něj, před ním a za ním a prostě všude, ale všude, je najednou žena. Do té doby poněkud otravné a uječené „holky“ se změnily na bohyně. Ve stovkách podob, v tisících těl, ve stovkách úsměvů a slibujících očí. Což adolescenta úžasně zajímá.
Ve stručnosti bych se však chtěl dotknout jisté části mužské populace, která začne básnit ještě dříve, než se objeví tyhlety sekundární znaky dospívání, jak říká odborná literatura. Z vlastní zkušenosti vím, že verše, nezatížené „vnitřním pnutím“, bývají daleko pestřejší co do obsahu a formy. Například ve společné tvůrčí dílně se spolužákem Láďou jsme v páté třídě napsali předlouhou poému na historicko-filozoficko-existencionální téma. Vycházeli jsme z děl, která byla ve škole uváděna jako zářný příklad vítězného „umění“, například „Čuk a Gek“, „Timur i jevo kamanda“, „Jak se kalila ocel“ a film na klasické téma „Patnáctiletý kapitán“. Budovatelský film „Zítra se bude tančit všude“ jsme viděli asi desetkrát, protože se v něm asi na dvě vteřiny objevila do té doby v socialistickém filmu nevídaná věc, dvě dívčí ňadra. Při rentgenování. Sdělující tak divákům, jak se naše socialistické zdravotnictví stará o občany. A to to ty mrchy komunistický dávali v tehdy premiérovém kinu Dukla, kde lístek do prvních tří řad stál hříšné 3 koruny, zatímco v obyčejném bijáku korunu jednu. V tvůrčím prostředí pražské periferie, plné znárodněných živnostníků, hysterických soudružek, tramvajáků, i dlouho po Vítězném únoru tajných národních demokratů, věčně žíznivých dělníků z cihelen a pískoven, kterých byly každý večer plné hospody čtvrté a nižší cenové kategorie, se to vše v nás přetvořilo v novou kvalitu. Dá se říci, že jsme k základnímu tématu přistoupili způsobem tvůrčím a neortodoxním. Tento sešit skrývající plody našeho uměleckého snažení se bohužel ztratil. Ale abyste si mohli udělat představu o síle tvůrčí invence dřímající v jinošských hlavách, snad jen na ukázku první verše, vzniklé pod nezapomenutelným dojmem z díla jednoho velikána sovětské literatury:
Na obzoru plachta bílá
jsou to uši krokodýla…
Naše experimentální dílo, dovoluji si poznamenat pro budoucí literární badatele, vznikalo tak, že každý řádek napsal jeden z autorů. Jednalo se tedy o jedno z prvních takzvaně „duálně syntetických děl“. Vezměme si například čtyřverší, které si jediné pamatuji, a rozeberme je podle nejlepších tradic domácích i zahraničních literárních kritiků.
Inkriminované verše zní (psány experimentálně vestoje v lavici, při hodině hudební výchovy, protože v oněch dřevních dobách se ještě pělo vestoje):
Zpívej, kapitáne, zpívej,
moc se neulejvej,
dostaneš dvojku z mravů,
já zítra na moře plavu.
Hluboký rozbor uvedeného díla začneme tím, že si autory rozdělíme na autora A a autora B.
Autor A zahajuje verše výzvou ke zpěvu. Dnes víme, že ke zpěvu svobodnému, který protestuje proti všem formám utlačování.
Autor B kontruje požadavkem, aby se autor A nesnažil planými proklamacemi vyvléknout z radostného zpěvu, a tím i z boje proti diktatuře (báseň vznikla cca v letech 1954/55).
Autor A konstatuje smutnou skutečnost, že spoluautor B, pronásledovaný za své humanistické postoje, bude pravděpodobně diktátorským systémem, reprezentovaným učitelkou zpěvu, potrestán.
Autor B pak sděluje, že on si z útlaku nic nedělá, protože již brzo odplouvá do neznámých dálek, které byly v té době pro běžného občana zcela nedostupné (taky to byla báseň, a ne přízemní popis reality).
Z uvedeného je vidět, že se pravděpodobně jednalo o dílo mimořádných literárních i morálních kvalit. Litovat jeho ztráty můžeme i proto, že, jak tvrdí pamětníci, sešit formátu A4 obsahoval mimo ručně psanou literární práci i díla výtvarná. Například na několika stránkách byly složité strukturované čtverečkované kresby. Pod každou bylo napsáno Námořní bitva a vše bylo vyzdobeno po okrajích stránky slovy jako „křižník“, „bží“, „buch“ a podobně. Jedná se o pozůstatek tvůrčího díla pro dvě osoby, z nichž každá jedna samostatně tvoří na svojí stránce, přičemž – hle, ten experimentální přístup!! – jedna část díla je vytržená ze sešitu a druhá ponechaná uvnitř.
Opomenuta nebyla ani vysloveně vědecká a jazyko-zpytná část, protože v sešitě prý byly zachovány písemné důkazy gramatických výzkumů neboli postupné zkušební hledání psané podoby jednoho slova, patřícího původně do věty o pracujícím lidu. Byly zde zkoušeny různé grafické tvary jednoho výrazu: „vítěztví“, „vítězství“, „vítěství“ a dokonce i „výtězství“. Byla tak hledána nejvhodnější forma písemného záznamu podle hesla: „Když to napsaný blbě vypadá, asi to taky blbě bude.“
Namátkou nabídněme ještě další prověrku grafického záznamu (a to pro svazek natrhaných květin) ve tvarech: „kitice“, „kyťice“, „kytice?“. Dokazuje to užasnou nespoutanost tvůrců, řešících tak fádní úkol, jako je diktát z češtiny.
S ohledem na uvedené skutečnosti není jasné, proč se oba umělci, tedy já a Láďa, nedostali mezi giganty našeho uměleckého života. Dlouho jsem to nechápal. Procitl jsem, až když jsem nedávno uviděl fotografii muže, který sám sebe prohlašuje za jednoho z našich největších současných umělců. Ano, hádáte správně. A jistě jste taky pochopili, proč jsme neuspěli. Ani jeden z nás, pokud vím, nepoužívá titul „profesor“ a nemá propíchnuté ucho a v něm dlouhou náušnici. Hle, jak drobné věci rozhodují o osudu titánů!
Dodnes mě také mrzí, že jsme se v té době osobně (my žili v Kobylisích a oni v několik kilometrů vzdálené Libni) nestřetli s pány Hrabalem, Boudníkem ani s Egonem Bondym (zatímco oni už chlastali v automatu Svět, my chodili tamtéž vedle do bijáku Svět, krytého od roku 1948 pod šifrovaným názvem Dukla, na grotesky a sovětské válečné filmy). Věčná škoda! Dovedete si představit, co by takový Egon Bondy dokázal z prvního dvojverší shora uvedeného básnického díla vytvořit? Já radši ne. A nebo jo.?!?| Možná bychom byli dodneska slavní jako šílenec a «marxista levý» Bondy se vými verši:
„Všechno je v prdeli, ve všední den i v neděli, jenom ty filmy sovětský, ty jsou vědecký.“
Mladí muži, kteří jsou normální, a to my jsme byli, píší většinou o mukách lásky. Abych použil klasika, neboť používat klasiky se vždycky vyplácelo, za nejkrásnější verš této lyriky považuji čtyřverší:
Košilka na tvých ňadrech
se napnula tak tence,
jsem ztracen ve svých snech,
ztracen v tvé podprsence!
Zbásnil Jiří Žáček. Je to úderné, je to jasné, jde to bez přílišných oklik přímo k věci, a přitom verš neztratil svůj rytmus. To je básník! A to je prožitek! Pod to se můžu podepsat i já tenkrát ve svých šedesáti! (Tedy dnes osmdesáti).
Až sem jste většinou četli ukázky z textu mé knihy: „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“, která je opakovaně vydávána už téměř dvacet let a stále si ji tedy můžete koupit.
A proč jsou u ní tři „obálky“? Když jsme knihu prvně vydali u Iva Železného v roce 2004, dali jsme na ni recesistický přebal. obr. č. 1 První recesistická obálka. Knížka se nějak dostala na výstavu českých knížek do Kanady. A hned mi odtamtud volal jeden emigrant, co jsme se znali z disentu, co jsem to za kreténa, co jsem to napsal. Podíval se totiž jen na obálku, nevšiml si, že je to přebal a hned mi volal a řval. A pak se to vysvětlilo, když se podíval na skutečný titul knížky pod přebalem. Obr. č. 2 Původní titulka od Lichého. Pokud si myslíte, že to je konec příběhu, mýlíte se. Při posledním vydání už po světě i u nás řádila „politická korektnost“. A firmy prodávající knihy si vymohly, aby z názvu zmizelo slovo „hovno“. Protože to by informaci o knížce internetoví dozorci automaticky vymazávali.
P. S.
A tak tady žijem, podobně, i když jinak než v době, o které ta knížka je. Akorát tý srandy dneska není tolik.
Václav Vlk
_________________________________________________________________________________
Trocha podzimního veselého čtení:
Dosvětáci
Slunce, moře, písečná pláž… A my jsme byli tehdy krásní a mladí…
K dostání zde
Stálo to za hovno - A stejně byla sranda! 3. obnovené a doplněné vydání
Každá doba je nějaká, ale sranda musí být.
K dostání zde
