Když jsem v mládí vyrážel někam na prázdninové toulky, matka mi vždy říkala: „Dej o sobě vědět“. V době předmobilové to znamenalo poslat pohled, korespondenční lístek, případně zavolat meziměstsky z pošty. Dnes má tato věta jinou konotaci.

„Dej o sobě vědět, ať co nejvíc lidí ví, že existuješ!“ Tímto pravidlem se řídí všechny celebrity, ale zejména „celebritečky“.

Opět se to ukázalo v souvislosti s úmrtím zpěváka a herce Josefa Zímy. Kolik zcela neznámých a zapomenutelných osůbek zveřejňovalo své nekrology, ve kterých zesnulého nazývaly „Pepíčkem“ a z nichž trčel jak šídlo z pytle vzkaz: „JÁ jsem ten a ten a MĚ mrzí (alespoň to tady tvrdím), že Pepíček zemřel.“

Mimochodem, Pepíček. Před lety mne na ulici odchytily dvě mladé reportérky jakéhosi rádia, a co bych prý popřál Jiřince Jiráskové k narozeninám. Řekl jsem jim, že jsem kolega novinář, že jsem právě před týdnem dokončil rozhovor s hercem Lubomírem Lipským a že jsme si lidsky docela sedli. Ale že o něm nikdy nebudu mluvit jako o Mirkovi, na rozdíl od jeho skutečných přátel. Vždycky pan Lipský. Reportérky „poděkovaly za názor“ a šly lovit jinam. Tak tolik k Pepíčkovi.

Pana Zímy je samozřejmě škoda, protože po něm nezůstalo dostatek nahrávek mimo žánr dechovky a mladického svingového a rokenrolového popíku. Když v pokročilejším věku na koncertech v nevelkých kulturních sálech „vystřihl“ Včeličkovu Máňu, nějaké blues nebo podobný song s o něco hlubším a drsnějším nasazením hlasu, sedělo mu to náramně. Nu co, pustím si teď Jiřího Šlupku Svěráka, který je sice v tomto žánru o dvě třídy výš, než byl Josef Zíma, ale tak nějak se mi zdá, že ti dva by si měli o čem povídat.

Z autorova webu Paleta nápadů a ptákovin