Nikdy jsem netoužil mít psa. Ale když už se o jednoho z nich starám, chci, aby to bylo k oboustranné spokojenosti. Je zajímavé pozorovat ostatní pejskaře.

Vídám lidi, kteří přivázáni ke psovi bloumají za ním od ničeho k ničemu a ani moc nechápou, proč se zastavili právě tu či onde.

Vídám lidi, kteří jdou svým tempem, zahleděni do mobilu, a vedle nich poklusává pes. Jako manželé, kteří po třiceti letech uvažují o rozvodu.

Potkávám paní, která mohutným hlasem neustále - opravdu neustále - diriguje svého velkého psa na dlouhé šňůře: „Arone, nesmíš. Arone, ne. Arone, pomalu.“ A tak dále. Je to něco, jako když kdysi malomocní zvonili zvonkem, aby se na dálku vědělo, že přicházejí, a já našeho psa vážu na vodítko a zahýbám pryč.

Ale také vídám ojedinělé majitele, kteří svěžím tempem jdou a jejich pes bez vodítka kluše stejným tempem kus před nimi. Ostatní psy ignoruje, nestojí u každého sloupku, jen se občas ohlédne na pána a jeho výraz praví: „Vidíš, jak spolupracuju? Ale že si to užíváme, co?“ Jdou ulicí na nějakou louku, kde pes dostane volno. A já blednu závistí, ovšem tolik energie a času nikdy nebudu mít, abych dosáhl stejného výsledku.

Jindy si vrtím hlavou. Jsou lidé, kteří očividně tráví se svým psem dlouhé hodiny na cvičišti a tam cvičí a cvičí až do úplného vycvičení. Sama sebe. Odborník jim vysvětlil, že pes mluví jinou řečí, než lidé. Pochopitelně. Že tedy musí být povely neustále stejné a že povel „sedni“ je výchozím bodem pro všechno. Že pes si povely musí fixovat s odměnou. Že výcvik má svá závazná pravidla, jejichž porušení vede k nezdaru. A tak dále. Ještě jednou - pochopitelně! Ale zdá se mi, že někteří instruktoři jsou tajně angažovaní psovstvem celého světa k zotročení lidstva domácími mazlíčky. Někteří pejskaři už zotročení jsou.

Přichází paní s vipetem na vodítku k přechodu. Pes dostane povel „sedni“ doprovozený gestem plus pamlsek. Následuje povel „čekej“ doprovozený gestem plus pamlsek. Pak se rozsvítí zelená, paní vydá povel „jdeme“, pes vyskočí a dotkne se čumákem její ruky, aby připomněl, že ještě nedostal pamlsek. Dostane pamlsek a oba přecházejí, pes neustále sleduje pohledem svou dokonale vycvičenou majitelku, jestli bude pochválen a odměněn.

Trochu se stydím, že náš pes jde bez vodítka vedle mne, na povel „čekej“ zůstane stát a na povel „jdeme“ nebo „běž“ (jak mi to zrovna přijde na jazyk) spolu se mnou přejde přes přechod i bez pamlsku. Stydím se za to, že třeba přivolání nebo avízo změny směru chůze často nepěkně odbudu gestem místo povelu a pamlsku. Uvědomuji si, že by absolventi psích výcviků tohle nemuseli rozdýchat. A už vůbec jim neříkejte, že jsem našeho psa naučil - bez pamlsků, jak se vymotat, když se vodítkem zamotá kolem zábradlí.

Ano, výcvik služebních psů je úplně jinde než moje psí procházky. A ano, i ti pejskaři, jejichž souhru se psem tak obdivuji, určitě začínali se spoustou povelů a pamlsků. Ale později sebe i psa díky inteligenci obou osvobodili od drilu. A ano, když se náš pes rozhodne s nějakým náhodným kolemjdoucím nadšeně přivítat, nastupuje vodítko - nic jiného nepomáhá. Je to takový dobrosrdečný blbeček. A že se právě rozhodl někoho oblažit přivítáním, to na sobě ani náznakem nedá do posledního okamžiku znát. Je to takový vychytralý hajzlík. Pes je pes, se strojem fungujícím stoprocentně na povely a pamlsky, který se nikdy nesnaží prosadit svá přání, by byla tak trochu nuda.

Z autorova blogu Paleta názorů a ptákovin